I. Klekání.

I.
Klekání.
Červánek dohořívá, noc chvátá k dolinám, a jasný zvonek zazněl k tichnoucím končinám. To ze hřbitovní kaple on volal v šerou zem: „Den usnul již, a paměť plá po něm červánkem. To paměť velká, slavná, jak dobrý byl to den, jak lopotil a dřel se, teď sladký je mu sen.“ A co tak zvonek hlásal, co údělem nám jest, už v nebi rozzářilo se plno bílých hvězd. 53 „Ba památka to slavná, hle, blankyt pln je hvězd, jak věrný byl to dělník, jenž právě pohřben jest.“ Zvon zmlk’; však staré kříže dál modlily se z tmy: „Odpusť nám naše viny, jak odpouštíme my!“ A mně se při tom zdálo, jak hrob to šepotal, že celý svět ten širý jak velký hříšník stál. 54