Dvě idylly.
I.
Pohorskou vískou šel jsem za večera,
když slunce zapadlo již do mračného šera.
Jen slabý, úzký rděl se ještě v nebi pruh,
a rosou zvlažen voněl les i stráň i vzduch.
Kouř modravý plul ze dřevěných chatek,
kde na prahu teď po práci houf dětí, matek
i kmetů šedivých si sedlo na kus řeči,
k níž z dvora štěká pes a telátko kdes bečí.
Od blízké školy bílé zavání sem lípa,
a vedle na dvoře Valášek dříví štípá.
I píseň zaznívá, tak bezstarostně mladá,
to s nůší Valaška ji drsnou cestou skládá,
a hlasnou ozvěnu až v tiché hoře budí,
jak by se hora smála plnou, zdravou hrudí.
Tu maně na malé jsem utkvěl chýži,
a k prahu jejímu mé kroky už se blíží.
Tam stařec se stařenou jako chrástek seděl
a děvče jako šípek, smích mu z očí hleděl.
U kmeta chlapec hrál si v dlouhé košili
a vestě červené, již pestře vyšili,
v klobouku širáku a na psíka se vztekal,
jenž mu teď odběhl a na mne statně štěkal.
34
Chtěl promluvit jsem s nimi, bylo vše tak vlídné,
když náhle ztichlo všecko jako v kapli klidné.
Slyš! ze dřevěné vížky, ze chrámku
vyběhly zvuky – stádo beránků,
a s horské stráně
zní „Anděl Páně!“
Na prahu chaty přežehnal se děd,
vzhlíd’ vážně na hocha, jenž sepjal ručky hned,
stařena suchá, smrt již v bledém líci,
i děvče, o svém blahu teprv snící,
vše rozchvělo se, uklonilo čelem –
„A slovo tělem!“
Ó chvíle posvátná! Jak les by rostl výše
i ves i kostelík, jenž nadšením teď dýše!
Hlasitě šeptá žena šedivá a hluchá,
a její postava jak křovina je suchá.
Však stařec předříkává hlasem pevným, jistým,
a po něm hošík hláskem zřetelným a čistým,
že každé slůvko jeho jasnou perlou zní,
líp nežli na věži ten zvonek kostelní,
že jako píseň z úst to zaznívá:
„Zdrávas Maria!“
Kmet schýlen klečí – hlava se mu třese –
„No dále, staříčku, přec modlete se!“
hoch košiláček se širákem v rukou
na děda volá, jenž tu chví se mukou.
A stařec vetchá přimhuřuje víčka,
otčenáš předříkává za tatíčka
a za matičku, jež s ním v hrobě leží
tam na hřbitůvku na té stráni svěží.
35
A hluchá stařena na kmeta mlčky vzhlédá
a přežehnavši se zas na práh zvolna sedá.
„Co se to ještě modlí?“ na děvčeti zvídá.
„To za rodiče!“ dívka křičíc odpovídá.
A zvolna na vísku se šero snáší husté,
a na obloze zdánlivě teď pusté
hle, hvězdy vyskočily s tichou září sladkou,
jak by to tatíček se k chýžce díval s matkou.
V dřevěnou malou vížku, do chrámku
vběhly zpět zvuky – stádo beránků,
ve zvon se skryly,
a noc se chýlí.
36
II.
Hory, hory, samé hory,
samý údol, roklina,
a v nich pestře rozházena
usmívá se dědina.
Dědinka to idyllická,
pravý ráj to, rajský klid:
v prostřed bílý kostelíček
a na kraji krčmář žid.
Pan farář, nu, jako z Vossa,
matriku má jako sníh;
každé druhé rozeňátko
z rodičů je manželských.
Ovečky se v horách pasou
a Valaši v palírně;
vzduch je čistý jako křišťál,
v hospodě jak v udírně.
Ovce běží cinky-linky
a jehňátka hopkují,
z krčmy Jurku vyhazují,
perou se a sakrují.
37
Jak se leskne jeho pšenka
mroucím sluncem polita!
Většina jí, jak tu stojí,
u žida už propita.
Shrbena pod nůší trávy
žena jeho popílí –
„Bože, Bože, už ten pohan
zase je dnes opilý!“
A ten chlapec rusovlásek,
pod kloboukem děravým,
s táty hledí na maměnku
očkem modrým, zkoumavým.
Výkřik srdce raněného
propouští ten dětský vzhled,
jak by drsná noha šlápla,šlápla
na běloučký jeho květ.
„Ave Maria!“ v tu chvíli
rozlehlo se po krajikraji,
a tak zvučně – žena pláče,
v krčmě dál se hádají.
Na okno tu zabouřila
žena bídná od mlada;
hněvem zrudla: „Klekání je,
modlete se – !“
Krčma ztichla. Vše se modlí.
Zvonek duší proniká.
Před hospodou Jurka leží,
žena jeho hlasně štká.
38