Trosky.

Trosky.
Jel jsem krajem jako rájem, povídám vám: pravým rájem. Ač byl srpen, jako v máji zdálo se mi vše v tom ráji, i ty čisté domky vsí, louky tu, tam polesí, a jak Homér v dáli kynou chmurné Trosky nad krajinou. Den je jasný, blankyt svěží, kam jen hledíš, rosa leží. Kočár hrčí, cíl je velký, koně běží jak veverky. Ale duch můj předbíhal, jako ostříž výš se vzpjal – stesk v něm rostl dumou stinnou jako Trosky nad krajinou. Ach, co stesky! Výš, můj zpěve! Na hymnus se proměň, hněve! Hle, jak slunce září zlatou posvěcuje zem tu svatou, fialový Trosek háv! Hle, jak kraj ten čist a zdráv! 24 Proč v tom jase chmurou sinou Trosky mlčí nad krajinou? Co vy, Trosky,Trosky? O čem sníte? V minulost-li dávnou zříte? Sláva že jste zkamenělá? Zakletá že mysl smělá? Promluvte! Já nevěřím, v budoucnost já pevně zřím, v jitro bílé, kdy nám vzkynou Trůny blaha nad krajinou. Promluvte, ach, k svému synu, procitněte z dumy k činu! Slunce už vás líbá, zlatí, kraj pod vámi v jas se šatí – propusťte již z doupěte bílé orly zakleté, nechať snesou myslí činnou z trosek trůn nám nad krajinou! – Mlčí Trosky... Jenom kolem nad lesem a luhem, polem rozlita je vůně, záře jak o svátek u oltáře; klas se shýbal, skřivan pěl, z hor mně skrytý skvost se skvěl, silou kraj ten dýchal činnou – vzkaz to Trosek nad krajinou? Síla vála z toho kraje, úroda, kam zříš, tu zraje – 25 „Aj, kdy bohatýrů plémě zrodí zas ta krásná země?“ vzevřel ve mně každý oud. „Hrdé Trosky, jak váš soud?“ Zjasněny, hle, sluncem kynou Trosky dumné nad krajinou. Ticho – slavno!... Jako rájem jel jsem krajem, pravým rájem. Ač byl srpen, jako v máji zdálo se mi vše v tom ráji, i ty čisté domky vsí, louky tu, tam polesí, a jak Homér v dáli kynou dumné Trosky nad krajinou. 26