*** Už velkoměstský prach jsem setřásl,

František Táborský

***
Už velkoměstský prach jsem setřásl, Už velkoměstský prach jsem setřásl,
 v němž na povrch dost leskle, usměvavě, však uvnitř neradostně prožíváme svůj život nedlouhý. Ač známe se, přec téměř cizí k sobě všichni jsme a nedůvěry plni. Nejiskřiv je život náš a slabé resonance. Je těžkopádno veselí, ba tluk i kladiv našich temně hlaholí a tlumeně – bez jasu zpěvného. (A jaké štěstí, že nás dílna volá!) Ač k přírodě se stále vracíme, v tom nejméně už jsme ji vystihli, že bychom jarem honosit se mohli, než k plodům dojde čas už střízlivý. Přec i ta hruška v poli širokém a každý šípek v prachu u cesty – nemluvě o lukách a sadech všech a pozlacených březích potoka – se k jaru nejvnadněji vyšňoří, sám lesk a vzlet a ztepilost a smích, v přepychu nejněžnější vkus, 19 tvar nejkrasší a vůně nejlibější, a sama veselost, tak čistá, nebeská, o niž my, lidé, jsme tu zkráceni. Či vyděděni snad? Či odučeni? Jest jednotvárný tok dní našich ranních, v něm vznešenosti zrcadlí se málo. Ač roste celek náš – svou přirozenou a mladou silou – přece bujněji by rozrůstal se, kdyby slabošstva v nás vředy nevězely zděděné, žel, z krve nakažené zotročením, již vyčistí věk příští, zdravější. Jda necítíváš jásotu svých očí, jímž duše směje se, když před sebou zří lesk a krásu lidské důstojnosti,důstojnosti (jež hloub je ukryta než v zlatých límcích). Té nepocítíš rozkoše, jak zde, sněm bohatýrů lesních vida kolem, tak klidných k úsměvu Caesara Slunce i k bouři hromů všech... Ó, vítej, vítej mi, horská vláho, klenbo přesmělá a stinná, sem tam zlacená jen svitem slunečním, tajemství tvé zvídajícím, by jeho tajemnost jen ještě zvýšil! Okřívám vámi, vůní sílící, trav svěžestí, prudkostí bystřiny, much bzukotem, kukáním zezulčiným a titikáním, štirlitáním ptactva a přemilostným nakukováním líbezně rozmodralé oblohy prořidlým haluzím. Co krásy tu! Co veleby a v pestrotě co ladu! A přece tesknota mým srdcem proniká, prach velkoměstský přec jsem nesetřásl. 20 Jak kouř z oltáře Kainova – po zemi se mysl naše plazí pochmurná, a přece ku nebesům plápolat by měla jako oběť Abelova. Jsme děti doby své, jež vychytralý zdědila rozum, srdce povyprahlé; neb v závěti, tak umně sepsané, v níž sílu nádhernou až uložil duch doby předešlé, je mezera, nad níž se duše mnohým zaráží: na lásku zapomněli, jež jest Bůh. Toť mezera. A najít ve vlastním ho srdci těžko! Kdo ho hledá tam? Tak přetěžky jsou věci nejprostší. I plno trpkosti je ve světě a tísně dusivé, i prcháš rád před zištným stem, zpýchlým, plazivým, ač k němu lneš svým srdcem veškerým. 21
Básně v knize Melodie:
  1. *** Šum našich řek mám rád a dumné rybníky,
  2. Hory.
  3. Pod lesem.
  4. V lese.
  5. Slepá.
  6. *** Už velkoměstský prach jsem setřásl,
  7. Horský potok.
  8. Trosky.
  9. Kol břehů Moraviných...
  10. Modlitba.
  11. Na Radhošti.
  12. Duchu Petöfiho.
  13. Dvě idylly.
  14. Valašské hory.
  15. Proroctví.
  16. Doma.
  17. Večer u rybníka.
  18. „Na časy!”
  19. Cestou.
  20. I. Klekání.
  21. II. *** Ticho všude.
  22. III. Měsíc vychází.
  23. IV. Otázka.
  24. V. *** Jak jsi mládo, nebe,
  25. VI. Noční skřivan.
  26. VII. *** Spí širá zem – hruď neklidem se chvěje,
  27. VIII. Rosa padá.
  28. IX. Červánky.
  29. X. *** Svítá, svítá, svítá,
  30. XI. Čta Tolstého a Dostojevského.
  31. XII. Buď zdrávo!
  32. XIII. Vesmír.
  33. *** Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí,
  34. Cestou k moři.
  35. Noci na Arkoně.
  36. Pod majákem.
  37. Rozhovor.
  38. Neděle.
  39. Kázáni u moře.
  40. Člověk.
  41. Na vlnách.
  42. Cantus firmus.
  43. Přípitek.