***
Už velkoměstský prach jsem setřásl,
Už velkoměstský prach jsem setřásl,
v němž na povrch dost leskle, usměvavě,
však uvnitř neradostně prožíváme
svůj život nedlouhý. Ač známe se,
přec téměř cizí k sobě všichni jsme
a nedůvěry plni. Nejiskřiv
je život náš a slabé resonance.
Je těžkopádno veselí, ba tluk
i kladiv našich temně hlaholí
a tlumeně – bez jasu zpěvného.
(A jaké štěstí, že nás dílna volá!)
Ač k přírodě se stále vracíme,
v tom nejméně už jsme ji vystihli,
že bychom jarem honosit se mohli,
než k plodům dojde čas už střízlivý.
Přec i ta hruška v poli širokém
a každý šípek v prachu u cesty
– nemluvě o lukách a sadech všech
a pozlacených březích potoka –
se k jaru nejvnadněji vyšňoří,
sám lesk a vzlet a ztepilost a smích,
v přepychu nejněžnější vkus,
19
tvar nejkrasší a vůně nejlibější,
a sama veselost, tak čistá, nebeská,
o niž my, lidé, jsme tu zkráceni.
Či vyděděni snad? Či odučeni?
Jest jednotvárný tok dní našich ranních,
v něm vznešenosti zrcadlí se málo.
Ač roste celek náš – svou přirozenou
a mladou silou – přece bujněji
by rozrůstal se, kdyby slabošstva
v nás vředy nevězely zděděné,
žel, z krve nakažené zotročením,
již vyčistí věk příští, zdravější.
Jda necítíváš jásotu svých očí,
jímž duše směje se, když před sebou
zří lesk a krásu lidské důstojnosti,důstojnosti
(jež hloub je ukryta než v zlatých límcích).
Té nepocítíš rozkoše, jak zde,
sněm bohatýrů lesních vida kolem,
tak klidných k úsměvu Caesara Slunce
i k bouři hromů všech... Ó, vítej, vítej
mi, horská vláho, klenbo přesmělá
a stinná, sem tam zlacená jen svitem
slunečním, tajemství tvé zvídajícím,
by jeho tajemnost jen ještě zvýšil!
Okřívám vámi, vůní sílící,
trav svěžestí, prudkostí bystřiny,
much bzukotem, kukáním zezulčiným
a titikáním, štirlitáním ptactva
a přemilostným nakukováním
líbezně rozmodralé oblohy
prořidlým haluzím. Co krásy tu!
Co veleby a v pestrotě co ladu!
A přece tesknota mým srdcem proniká,
prach velkoměstský přec jsem nesetřásl.
20
Jak kouř z oltáře Kainova – po zemi
se mysl naše plazí pochmurná,
a přece ku nebesům plápolat
by měla jako oběť Abelova.
Jsme děti doby své, jež vychytralý
zdědila rozum, srdce povyprahlé;
neb v závěti, tak umně sepsané,
v níž sílu nádhernou až uložil
duch doby předešlé, je mezera,
nad níž se duše mnohým zaráží:
na lásku zapomněli, jež jest Bůh.
Toť mezera. A najít ve vlastním
ho srdci těžko! Kdo ho hledá tam?
Tak přetěžky jsou věci nejprostší.
I plno trpkosti je ve světě
a tísně dusivé, i prcháš rád
před zištným stem, zpýchlým, plazivým,
ač k němu lneš svým srdcem veškerým.
21