XII.
Buď zdrávo!
Již nad hory svěžemodré vzlítá plamenné slunce,
a zroseným zrakem země vítá plamenné slunce.
Snem zblažena o daleké říši hvězdné a šťastné,
zem jásá, že zas jí život skýtá plamenné slunce,
že s jitrem tím oplozujících jí polibků vtiskne
ta tvář jako růže porozvitá, plamenné slunce,
a prsou svých tluky, oživlými v skřivánčí píseň,
jež v paprscích trýská stříbrolitá, plamenné slunce
zve v náruč svou, k hrudi roztklivělé mateřskou slastí,
zve vítěze, jemuž věnce splítá, plamenné slunce.
Tak vzrušená duše moje, dumou znavena tesknou,
též po žití jasném prahnouc vítá plamenné slunce,
sníc o žití důstojném, kde nemrou národy v jařmech,
kde na rumech zvůle volnost zkvítá, plamenné slunce.
Tak schvácené srdce moje čistou lidskosti písní
žár vdechuje, který všem, všem skýtá plamenné slunce;
jím zmlazuje hruď mi, rozzpěvuje veselím jarým
a nalívá zpěv, v němž síla skryta, plamenné slunce.
68