Člověk.
„Vše pochopiti –
vše odpustiti“
a milovati
je život dáti.
Jen člověk zlý
mstu vymýšlí,
a žluč kde vře,
tam duše mře.
Hle, slunce sluncem jest
a sluncem bude,
dej mraky vše naň vnést,
ho neubude.
Ba jeho zář
tím krásnějšíkrásnější, pak mníš,
jak tvá je tvář,
když odpouštíš.
Nejsladší květů květ
je milování,
za jeden květ dáš svět
a volíš umírání.
Je láska božský dar,
je z ráje ratolest;
kde druzí nesou zmar,
128
tam ona dává kvést,
a činorodá jest.
Jest jako moře:
po bouři svítí
v něm slunné kvítí,
dno skrylo hoře.
***
Tak člověk dumal u moře a skal,
prost hluku světského, jejž dřív tak miloval,
a za to nebi blíž a hvězdám tichým, věčným;
však mezi lid se vrátiv, k vášním nekonečným,
v prach, jejž boj o život tam vzbuřoval,
on miloval a nenáviděl dál,
však proto jen, že příliš miloval.
***
To člověk dnešní byl a s duší horoucí;
zda as též budoucí?
129