BALADA O SVĚTĚ.
Šel s kmetem jinoch přibledlý
a na hoře si usedli.
Pod nimi jedle, buk a bor,
oceán modrý, vlny hor.
– „Co platno, přes ta mračna běd
je krásný přec ten svět,“ dí kmet.
– „Jakápak krása,“ jinoch dí,
„když nikdo pevně nesedí?
Když za smíchem a jásoty
jde zoufání a vzlykoty?“
– „Nu, právě proto čiň se, čiň,
ať smíchu víc je, vzlyku míň!“
– „Než i když nejsme neteční,
je to jak v síni taneční.
O ty se dere zlatá mláď,
a ty tam vidíš sedět, stát.
5
Ty mní, že světem zavládly,
a ty radš by se propadly.
A ne že horší byly by.
Ne, o tom není pochyby.“
– „Počítej v boji s pohodou
a také s tetou Náhodou.“
– „V tom právě chyba je a tíž,
víš-li, že pevně nesedíš.
Právo je pavučinou dál,
jak to už dávno kdosi prál:
brouk prorazí ji obrněn,
muška z ní nemůže však ven.“
– „To pravda. V tom jsme ještě mdlí,
víc otrlí než citliví.“
– „A kolik je těch národů,
by měli pravou podobu,
že aspoň trochu věrná je
obrazu Božího kopie?
6
Ty mlčíš. Zkušený tvůj zrak
ti přelítl však pádný mrak.
A mrzut-li se k tomu zdáš,
to ihned první prohru máš.“
– „Víš, nemuč hlavy!“ po chvíli
kmet k jinochu se nachýlí.
„Chceš příliš mnoho. Mladý jsi
a zápasit chceš s nebesy.
To závod ctný, má dobrý zvuk:
na větší výš víc napneš luk.
A i když vždycky netrefíš,
tím z cíle svého neslevíš.“
– „Náš svět přec byl by ubohý
bez zářných hvězd a oblohy,“
podotkl jinoch neklidně,
a kmet to ztvrdil: „Jakby ne!
K moudrosti cesta zarostlá
se zdá a je tak bloudivá.
7
Nevíš-li jak v tom proč a nač,
poradí tobě rozsevač.
To reformátor, jejž mám rád.
On oral, sil – zří kvést a zrát.
Ne reformátor kouzelník,
jenž pod soustruh a pod hoblík
zem naši dát chce o vše pryč,
chtě uhladit ji jako míč.
Ne výšiny a doliny,
prý samé ať jsou roviny.“
– „Ne, hory ať jsou schůdnější
a roviny ať štědřejší!“
plá jinochu i řečřeč, i zrak
a upřel se mu do oblak.
– „Ba tak. To řeč na každé proč
i na ten svět, náš kolotoč.
Neb dělej, co chceš, výš a níž,
ty jím přec nikdy netočíš.
8
Jen když tak letíš, pádíš s ním,
si namlouváš, že točíš jím,
když v jeho ladu neladu
zachýtáš jeho baladu,
tu radost, smích a jásoty,
to zoufání a vzlykoty.“
– „Jenomže krása veliká
je daleká a uniká.“
– „Ne, neuniká. Tají se
jak moudrost v starém nápise.
Jen uměj číst! Je plno jí,
jak kdysi na Akropoli.
A nejvíc tam jí usedá,
kde ji teď nikdo nehledá.“
– „To myslíš srdce?“ – „Ano, tam.
Tam jen je Bůh. Tam jeho chrám.
Jen vzleť a hodně vysoko!
Do srdce sáhni hluboko!
9
Pěj! Sobě, jiným k dílu pěj
a krásu, radost rozsívej!
Tvoř! Tvoř! V tom aspoň malá je
obrazu Božího kopie – –
Než pohleď, jaká nálada!
Jak slavně slunce zapadá!
A zapadá, by svítilo
zas jinde, kde se zšeřilo.“
A zmlkli. Zlatých mráčků směs
výš zkvétá nebem. Zlatý vřes.
10