Z BALADICKÝCH
KAREL ZINK, PRAHA
1933
[3]
Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze
[4]
BALADA O SVĚTĚ.
Šel s kmetem jinoch přibledlý
a na hoře si usedli.
Pod nimi jedle, buk a bor,
oceán modrý, vlny hor.
– „Co platno, přes ta mračna běd
je krásný přec ten svět,“ dí kmet.
– „Jakápak krása,“ jinoch dí,
„když nikdo pevně nesedí?
Když za smíchem a jásoty
jde zoufání a vzlykoty?“
– „Nu, právě proto čiň se, čiň,
ať smíchu víc je, vzlyku míň!“
– „Než i když nejsme neteční,
je to jak v síni taneční.
O ty se dere zlatá mláď,
a ty tam vidíš sedět, stát.
5
Ty mní, že světem zavládly,
a ty radš by se propadly.
A ne že horší byly by.
Ne, o tom není pochyby.“
– „Počítej v boji s pohodou
a také s tetou Náhodou.“
– „V tom právě chyba je a tíž,
víš-li, že pevně nesedíš.
Právo je pavučinou dál,
jak to už dávno kdosi prál:
brouk prorazí ji obrněn,
muška z ní nemůže však ven.“
– „To pravda. V tom jsme ještě mdlí,
víc otrlí než citliví.“
– „A kolik je těch národů,
by měli pravou podobu,
že aspoň trochu věrná je
obrazu Božího kopie?
6
Ty mlčíš. Zkušený tvůj zrak
ti přelítl však pádný mrak.
A mrzut-li se k tomu zdáš,
to ihned první prohru máš.“
– „Víš, nemuč hlavy!“ po chvíli
kmet k jinochu se nachýlí.
„Chceš příliš mnoho. Mladý jsi
a zápasit chceš s nebesy.
To závod ctný, má dobrý zvuk:
na větší výš víc napneš luk.
A i když vždycky netrefíš,
tím z cíle svého neslevíš.“
– „Náš svět přec byl by ubohý
bez zářných hvězd a oblohy,“
podotkl jinoch neklidně,
a kmet to ztvrdil: „Jakby ne!
K moudrosti cesta zarostlá
se zdá a je tak bloudivá.
7
Nevíš-li jak v tom proč a nač,
poradí tobě rozsevač.
To reformátor, jejž mám rád.
On oral, sil – zří kvést a zrát.
Ne reformátor kouzelník,
jenž pod soustruh a pod hoblík
zem naši dát chce o vše pryč,
chtě uhladit ji jako míč.
Ne výšiny a doliny,
prý samé ať jsou roviny.“
– „Ne, hory ať jsou schůdnější
a roviny ať štědřejší!“
plá jinochu i řečřeč, i zrak
a upřel se mu do oblak.
– „Ba tak. To řeč na každé proč
i na ten svět, náš kolotoč.
Neb dělej, co chceš, výš a níž,
ty jím přec nikdy netočíš.
8
Jen když tak letíš, pádíš s ním,
si namlouváš, že točíš jím,
když v jeho ladu neladu
zachýtáš jeho baladu,
tu radost, smích a jásoty,
to zoufání a vzlykoty.“
– „Jenomže krása veliká
je daleká a uniká.“
– „Ne, neuniká. Tají se
jak moudrost v starém nápise.
Jen uměj číst! Je plno jí,
jak kdysi na Akropoli.
A nejvíc tam jí usedá,
kde ji teď nikdo nehledá.“
– „To myslíš srdce?“ – „Ano, tam.
Tam jen je Bůh. Tam jeho chrám.
Jen vzleť a hodně vysoko!
Do srdce sáhni hluboko!
9
Pěj! Sobě, jiným k dílu pěj
a krásu, radost rozsívej!
Tvoř! Tvoř! V tom aspoň malá je
obrazu Božího kopie – –
Než pohleď, jaká nálada!
Jak slavně slunce zapadá!
A zapadá, by svítilo
zas jinde, kde se zšeřilo.“
A zmlkli. Zlatých mráčků směs
výš zkvétá nebem. Zlatý vřes.
10
MÁJOVÁ NOC.
Vyšlo si děvče do zahrádky,
když měsíc vyplul na pohádky.
Tam pod rozkvetlou jabloní
se zastaví a kaboní,
k živůtku hlava upadá,
jak od vůně když lilje uvadá.
A jak tu oči k zemi upírá,
zástěrkou modrou si je utírá.
„Jak všecko v květu, plno vůně!
Co do vůně, když srdce stůně!
Sliboval Jiřík: ,Dočkej času,
až zrno bude v zlatém klasu,
až jabloň bude jako v ráji,
jablíčkům líčka zčervenají!’
A dvakrát jsme už sežali,
jablka dvakrát sčesali.
Jich jako hroznů všude bylo,
a přece mě to netěšilo.
Sliboval, že mě zulíbá
a v loktech svých mě zkolíbá,
a dosud štěstí bloudí světem,
co třetím jabloň voní květem.“
11
A jak tu stála pod jabloní,
květ růžový k ní jabloň roní,
květ ke květu – on k ňadrům padal,
jak příbuznost svou byl by hádal.
Pak přilít’ větřík do korun
a vystavěl jí zlatý trůn:
na hlavě vínek, v prsou kytku,
jak cudně rdí se ku přípitku,
jejž na zdar jí pan farář pil,
co hudba hrála ze všech sil.
Dům celý od hostí se hýbal
a šelma strýc se přikolíbal,
by na zdraví jí připil sám
a do ucha šept’: ,Ke křtinám!’
V měsíční záři dřímal svět,
pln rosy byl už každý květ,
a hořkosti pln dívčí ret.
Vtom, vtom se jabloň zachvěla
a zatřásla se, šuměla,
a plachý ruch a rychlý krok,
smích tajený, veselý skok,
a než se dívka otočí,
kdos ruce dal jí na oči:
12
„Chval každý duch Hospodina!“
hlas dobu duchů připomíná.
Však místo leku – „Jiříku!“
zaznělo v jasném výkřiku.
„Verunko!“ s horoucí zas mukou,
však ona vytrhla se z rukou
a k šíji padla mu tak žhavě,
a on se sklonil k její hlavě,
vyhledal rtíky – srdce tlukou
jak slavíci dva sladkou mukou.
„Ó zlobivá ty moje milá,
ty holubičko moje bílá,
zda víš, co naši pověděli?
Dřív tajili, pak pověděli,
že k vašim půjdou po neděli
se smluvit, abys toho roku
již se mnou žila podle boku,
bych letošní už zralé klasy
na příští s tebou sklízel časy.“
Řeč další jabloň přerušila,
neb tolik štěstí netušila.
Déšť polibků a srdcí tluk
ji rozešuměl na souzvuk.
13
A když odešli ze zahrádky,
ten měsíc, co šel na pohádky,
po staru smál se, mrkal okem,
a hvězdy v nebi převysokém
přimrkly, že tak předobře,
a smály se své němohře.
A andělíci všudybyli
hned husličky si naladili:
„Juch! Hejsa! Tydli-fidli!“
hned strunky každý mydlí.
A andělíci druzí, malí,
se za potlesku rozzpívali:
„Juchuchu, juchuchu, hej!
Veselý začni rej!
Ať to jen hrá a hrá!
Hoj, trajlidá!“
A s párkem zlatých hvězdiček
už vykračuje měsíček
a za ním celý hvězdný svět
svůj tančí menuet.
A hvězdičky se zapýří
od smíchu tomu rytíři,
jak nožku k nožce svižně klade
a k tanci bere staré, mladé,
14
a tolik se mu z duše smály,
až slzičky jim v očích stály
ze švarného frejíře,
přejasného rytíře.
15
SLAVÍK.
V háji slavík blíže vísek
hází perly jako písek,
jásá.
„Málem bych se štěstím opil,
co jsem zažil, co jsem tropil!“
hlásá.
„Vypil jsem už, vypil rosy,
ať si říká,říká kdo chce cosi,
tlachá.
Chuť mám věru, bych se napil,
abych to své štěstí zapil,
chacha!
Již v mém hnízdě mladá žínka,
jako sladká cukrovinka
drahá.
Zrovna včera jsme se vzali,
po prvé jsme spolu spali,
ahá!
16
Však jsem skoro šílel málem,
ač mě zovou zpěvu králem,
věru,
když ten její táta váhal,
když se dlouho dát mi zdráhal
dceru.
Kdybych já byl černou vranou,
jíž je každá mrcha manou,
jářku,
řek’ by jistě: ,To je věno!
Nepozná s ním dcerka, ženo,
nářku.’
Abych přece štěstí zkusil,
nadcházeti jsem si musil
matku,
a co matce jsem se kořil,
pro dceru jsem hnízdo tvořil,
chatku.
Hnízdo stavěl, mukou zpíval,
že až vzduch se rozechvíval,
jasněl,
a že loukou, strání, nivou
každý květ mou písní živou
krásněl.
17
Cítil jsem, jak stromem celým
rozlévá se, oněmělým,
míza,
že se horkým, tichým nachem
rozerdívá v studu plachém
bříza.
Horečně se tráva zdvihla,
bzučky nyjíc muška tíhla
k mušce,
a tam v hnízdech každý ptáček
zobák kladl na zobáček
družce.
Tak jsem zpíval žhavým bolem,
že se větřík rozlít’ polem
z křoví,
že tam šeptal chvíli dlouhou,
zdali hořem, štěstím, touhou,
kdo ví?
Měsíc líbal růže leskem,
růže mřely toužným steskem,
vadly,
a kde poupě, nemníc sebe,
pukalo hned, anděl s nebe
padlý.
18
Tak jsem zpíval v noční kráse,
cítě, jak mé vylévá se
nitro;
konce písně jsem se lekal,
,Umřeš s písní!’ jsem už čekalčekal,
,v,V jitro!’
– ,Tenhle hlupák vyhladoví,
bude-li tak denně v křoví
vřískat,’
táta pravil u zahrady.
,Brzo, věř mi, bude hlady
pískat.’
Ale dcerka nedbá na to,
co tatíček, její zlato,
pleská.
A též paní matka děla:
,Takého bych zetě chtěla,’
tleská.
A den nato, kýho draka,
přišla ke mně kmotra straka,
brebta.
,Celý svět se vámi baví,
kdy pan slavík svatbu slaví,’
šeptá.
19
,Zatím vy jen vylkáváte,
hlavičku své milé dáte
shýbat.
K životu přec, milý hochu!
Musíte přec také trochu
líbat!
Nejdřív jenom hlavu k hlavě,
kolem boku potom žhavě
stisknout,
pak se víno ze rtů zkusí,
že vám přitom srdce musí
výsknout.’
Takovou řeč moudrou, vnadnou
neslyšel jsem straku žádnou
radit.
Hned jsem cítil: Jak jsi skoupý!
Do vzduchu jen míníš, hloupý,
ladit?
Ach ty tvore nepraktický!
Do života jen tě vždycky
strkat.
Abych zakončil to krátce,
budu díky paní strace
vrkat.
20
,Líbám drápky, milostpaní.
Vy jste zrovna k zulíbání,’
pravím.
,Hlavu jste mi provětrala.
Ostatek už, Bohu chvála,
spravím.’
A co dál? Nu, mladá žínka,
jako sladká cukrovinka
drahá,
se mnou v hnízdě šuká, spává,
ode mne se líbat dává,
ahá!“
V háji slavík blíže vísek
hází perly jako písek,
tluče.
Kdo ho slyší, tichne, hoří,
jiný kleje neb se moří
bruče.
V háji slavík svátek světí,
hází perly jako smetí,
výská –
„Nono–nono! Ten si myslí!“
fistule zní z díry syslí,
píská.
21
„Viď, ty stará, však my taky
líbali se, beze straky,
chichy!“
„I jdi, blázne! Nestydíš se?“
a dva sysli líbají se
smíchy.
22
NA MEZI.
V širokém poli samotna žala,
samotna žala zelenou trávu.
Vtom cosi před ní zafrčí vzduchem,
vyletěl skřivan vyplašen ruchem,
a v hnízdě piští holátka malá.
Zavzdychla dívka, pozvedla hlavu,
blýskavý srp jí upadl na zem,
o skrytý kámen zařinčel rázem.
Zakryla oči a dlouho štkala.
Sedla pak na mez. Ach, na té mezi,
jako by duha tkala své krásy,
před sluncem kryto větvičkou z březí,
buclaté dítko ručkama hrá si,
směje se, žvatlá, na matku kývá,
ať jako doma píseň mu zpívá.
Hladila něžně kyproučké tílko,
líbala líčka, líbala čílko.
Na ně se dívá – myšlenky její
pohledy těmi plakat jí chtějí:
„Ó, nepěj, nepěj, andílku milý,
skřivánku malý, kvítečku bílý!
23
Vždyť ani nevíš, nemůžeš vědět,
co tobě lidé do vínku svili.
Ptáčetem jsi ty v hnízdečku holým,
co ještě lítat neumí k polím.
Neumí lítat, umí jen sedět,
zpod křídel matčiných do světa hledět.
Ó, přitul, přitul, přitul se pevně,
dušičko zlatá, přitul se ke mně,
na moje srdce, co pláče temně!
Ó, svraští se kdys, svraští se čelo,
obočí tvoje hněvem se zkřiví
a tvoje očka, jestřábci siví,
zablýsknou strašně, jako by hřmělo!
A tvá až bude hlavička starší,
rozoumek v ní se rozváže mladý,mladý
– dívaly by se oči mé rády! –
až kdysi jednou ve hrozné jitro
zachce se tobě zavolat „Otče!“,Otče!‘,
oni ti jedem otráví nitro,
že zhořkne navždy to slovo „otče!“,otče!‘
Babičky nemáš – ve hrobě leží,
dědouška nemáš – odešel za ní.
Ptáče, jež volno po poli běží,
bohatší tebe: hnízdo je chrání,
klásek je živí, živí je nebe.
A nesmíš hladit tatíčka dlaní,
24
tatíčka nesmíš zavolat jménem,
on věčnou hanbu nechal mi věnem,
on se mnou bídnou zavrh’ i tebe.
A budeš o mně mluvit kdys krátce
a snad i klnout pro hřích své matce.
Ó milý Bože, lépe by bylo,
by první havran, který nás zočí,
vykloval nám tu oběma oči,
vytrhal srdce, kde ještě zbylo
chudičké lásky široké moře
jako ta zeleň v jedlové hoře!“
Řinuly slzy, potůčky dravé,
padaly perly veliké, žhavé,
lesklé jak skvoucí démanty tvrdé –
sbíraly by je královny hrdé.
Padaly na tvář dítěti hladkou,
že rázem hlasně vzplakalo s matkou.
„Ach, neplač, neplač, sirý můj květe!
Matičku máš tu na širém světě,
a srdce matky – toť nebe jasné,
co v štědrém klíně, v zástěrce řasné
tolik set tisíc hvězdiček mívá,
oříšků zlatých, jablíček skrývá.“
25
Rozdul se větřík po poli tichém,
hedvábným šeptem, tlumeným vzdychem
rozvířil klasy, rozšuměl trávu,
pohladil líce, zlomenou hlavu
i celé tělo, podťatou břízi,
i velké oči, studánku ryzí.
26
EJA HÚJ!
Nad horami prosvítává,
šuhaj koním ovsa dává.
„Vzhůru, slunko! Vyskoč z lože!
Eja húj!
Probuď že ho, milý Bože,
Bože můj!
Plno vůně, plno rosy,
má milá už trávu kosí.
Dávno skřivan nad záhonem –
nakrmte se, koně, honem!
Vy se dáte do orání,
já za vámi do zpívání:
,Mám já děvče zdravší rosy,
líp než já vám trávu kosí.
Jak ji vidím, zmírám mukou,
kde co vše mi padá z rukou.
Oči jako peklo černé,
svítí mi z nich nebe věrné.’
Uslyší tu píseň ona,
zasměje se se záhona:
,Mám já, Bože, šuhajíčka,
jak by spadl se sluníčka.
27
Spokojí se malou písní;
aby líbal, nepomyslí.’
Zasměju se, koně moje,
až se ozvou hory troje:
,Kdyby byla hodná žena,
donesla by koňům sena.’
– ,A kdyby on dychtil po ní,
přijel by i s čtyřmi koni.’
– ,Bujní větři moje koně,
pyšné děvče na záhoně!’
– ,Hleďte, co to za šuhaje!
Děvče zve, a ještě laje!
Však kdyby ne těch tvých koní,
nadarmo bys volal po ní.’
A už kráčí – vánky dují,
rozběhnu se, dovedu ji.
Pohladí vám, koně, hlavy,
dá vám z klína vonné trávy.
A já vše jí vynahradím,
do úst jí svou duši vsadím.
Zařehtáte nepokojem:
,Co tak dlouho máte spolem?’
28
É, tož Ryško, Sivko, honem!
Dávno skřivan nad záhonem.
A ty, slunko, vyskoč z lože!
Eja húj!
Probuď že ho, milý Bože,
Bože můj!“
Probudil Bůh slunko zlaté,
slunko z lože vyskočilo,
mnohé srdce potěšilo.
29
PŘI VÍNĚ.
„Kdys také o lásce jsem skládal píseň
a také rýmoval jsem: píseň – tíseň,
chacha!“
při sklence vína kamarád mách’ rukou
a honem zapil řeč tu trpkozvukou.
„A miloval jsem ji, nu, jak se sluší,
životem celým, celou svojí duší.
Než moje děvče vlásky mělo zlatý
a shlídlo se – nu, proč ne? – na dukáty.
Já, blázen, myslil: Svět se vymkne z dráhy!
A zatím neubylo kapky vláhy.
Šel dál ten starý svět, šel svojí cestou,
a ani neohlíd’ se za nevěstou.
Tu lék jsem poznal od lítosti, vzteku:
tu hořkost zapít, zvolat místo breku
chacha!
30
Tak najednou jsi vesel jako děcko
a zapomněl a odpustil jsi všecko.
Ono to není sic tak zcela prosté;
ten hořký kořínek dál v hrudi roste,
že občas trhat musíš jej a prudce,
abys tou mukou ušel větší muce.
Jsi jako voják, jenž se raněn vrátil:
zahojil nohu, jen ji o půl zkrátil.
Však zato směleji se na svět díváš
a svobodněji vedeš si a zpíváš.
A zvykneš nosit hlavu vždycky zpříma,
ať nad ní praží, plíská nebo hřímá.
Ba myslím, že tak nejlíp všecko zdoláš,
že pak i na Smrt ,Vítej!’ družně zvoláš.
,Pojď, stařenko! Veď v odpočinek milý!
Vždyť dost hloupostí jsme tu natropili!’
Ach, ach!“
A znovu dobrý kamarád mách’ rukou
a honem zapil řeč tu trpkozvukou.
31
JURAJDA.
„A ty na ty gajdy –
dumdaj!
Vždyť jsi u Jurajdy!
Dumdaj,
dudydaj, aj, dudydaj!
Vždyť on dnes, můj brachu,
chlapcům nahnal strachu.
Zahnal, kde byl který,
zbil frajery čtvery.
Sám šel líbat děvče
jak zem proudy deště.
Líbat líčka, oči,
až se svět s ním točí.
Líbat neskonale
i srdečko malé.
U zahrádky brankou
vyšel s Juliánkou.
32
Vyšel na muziku
za zpěvu a křiku.
Rozdouvej ty gajdy,
dumdaj!
Vždyť jsi u Jurajdy!
Dumdaj,
dudydaj, aj, dudydaj!
Vždyť jsi také děvče
neuhlídal ještě.
A vy klarinety,
což jste rozemlety?
Trubte kde jste který:
Zbil frajery čtvery!
Jurajda dnes pánem,
děvče má i s lánem.
Lán dostane s chatkou
i se starou matkou.
A dva staré vozy,
volka a dvě kozy.
33
Jeden volek tuhý,
přikoupí se druhý.
Volci budou tahat,
kozy mléko dávat.
A maměnka stará
rozzpívá se z jara.
Kaši bude zhřívat,
kolíbat a zpívat,
kolíbat opravdu
malého Jurajdu.
Rozdouvej ty gajdy,
dumdaj!
Vždyť jsi u Jurajdy!
Dumdaj,
dudydaj, aj, dudydaj!
Nic se nestyď, ženo,
že už čítám věno!
Po žních, dá-li Pámbu,
budem slavit svatbu.
34
Ty napečeš vdolků,
já dám na rosolku.
Pozvem salaš celou
na hostinu skvělou.
Jenom dobře navař,
přijde i pan farář!
Přijdou čtvery gajdy
výskat u Jurajdy.
Daj, daj, dudydaj, dumdaj!
Daj, daj, dudydaj, dumdaj!
Dudydaj, aj dudydaj!
35
POD VINOHRÁDKEM.
Řekla jí kamarádka:
„Teď blízko vinohrádka
jsem zahlídla tvého Jirku,
jak líbá Vojtovic Cilku.“
Do ní jak nůž by vrazil.
Celý hned svět ji zmrazil.
„Ta že jak já mu byla by věrná?
Ta běhna, ta cigánka černá?
Jakým jen kouzlem ho jala?
Ona mu učarovala.“
– „Přesvědč se! Zajdi si tam!
Chlapci jsou chlapci. Nevěř jim! – říkám.“
Otvírá Tonča vrátka,
jde kolem vinohrádka.
Zezulka kuká tam, kuká,
a v Tonči až srdce puká.
36
Potají nahlíží křovím
hlohovým, trnkovým, ořechovým.
Marně je rozhrnuje ruka.
Jenom tam zezulka kuká.
Až u velikého houští
– div život ji neopouští –
uvidí svého Jirku
objímat Vojtovic Cilku.
Líbá ji prudce a prudce,
div že jim nehoří ruce,
jak sepjati jsou spolem
jak plápol se plápolem.
Ani jim do řeči není,
sedí jak opojeni,
jako by srostli spolem
jak plápol se plápolem.
Zezulka kuká zblízka,
a v Tonči to hřmí už a blýská.
37
Proklít ji chce, sypat síru
na čarodějku, ale ne Jíru.
Chce na ni sypat řeřavé uhlí,
ale vše marno; jazyk je ztuhlý.
Vzlyk se jen vydral, jak podťata padá:
„A já mám Jirku až na smrt ráda!“
38
SVATBA.
Bude svatba, bude
siroty ach, chudé.
Rodiče už oba
jsou u Pána Boha.
A máť její kráčí
v usedavém pláči,
kleká v žalu mnohém
před samým už Bohem:
„Shlídni, Bože, shlídni,
pusť mě na svět bídný!
Mám tam dceru chudou,
vdávat mi ji budou.
Nemá věna ani,
ani požehnání.
Pusť mě, Bože, za ní,
dám jí požehnání!“
39
Kristus povídá jí:
„Zůstaň, ženo, v ráji!
A já sám tam za ní
půjdu za svítání,
dám jim požehnání.
Posílím jim srdce,
dám jim pevné ruce,
jim i jejich dětem,
ať jdou šťastni světem.
Posvětím je láskou,
tvou mateřskou láskou.“
A hned milý Pámbu
dal se na tu svatbu.
40
VÝSTŘIŽEK Z NOVIN.
Ó, stála tam v koutku dívka,
ji světicí byl bych zval,
však nechtěla s nikým tančit,
sic byl bych už ji vzal.
Jen krásou temných očí
v ten hlučný se dívala svět,
a živůtek se jí třásl
jak rosyplný květ.
Já duhu si kol ní klenul
a oblohu s rojem hvězd,
a když jsem se ptal, mi řekli,
že zasnoubena jest.
Že rodiče nezámožní
prý šťastně ji chtějí vdát
a říkají: „Zvykneš si, zvykneš“ –
je marno jim odpírat.
A za chvíli viděl jsem toho,
kdo nazve ji věčně svou:
muž bohatý, dost mladý,
se tváří vyžilou.
41
Chtěl s úsměvem ji bavit,
i kytici v dar jí dal
a cukrovin plný talíř,
a klaněl se a smál.
Však lilií tvář jí kvetla,
a teskný byl její smích.
Jí bolest se svíjela v očích,
v těch velkých, jiskřivých.
A nucena teprv vzala
z těch cukrovin drobet jen
a vlídně mu vzdala díky,
ač byl to tichý sten.
A ohniví kolem hoši
a děvčata veselá
se míhali v bujném tanci,
jak síň by letěla.
To divoký čardáš víří
a divoko hudba hrá,
v to světice tajně pláče,
s ní pláče duše má – –
42
A za měsíc přítel poslal
mi výstřižek z deníku,
že brzy po svatbě našli
ji pod koly rychlíku.
43
VELKÝ PŮST.
Památce Hviezdoslava a jeho choti Ilony.
Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli
a hověli si, božích darů syti,
na dvoře čistém při okrouhlém stole.
Před námi pažit vonného byl kvítí.
Po kávě chutnal doutník. Kouřili jsme
a poslouchali, hostitel jak milý,
stařičký pastor, Sládkoviče četl,
a staré líce jak se rozohnily.
A paní pastorová k muži sedla
a mlčky pletouc, tichounká tak, čistá,čistá
– květ v album uschlý, jenž nepozbyl barvy –
plést přestává, slov hlubší slyšíc místa.
Dvě krásné dcery tiše uklízely
a uklidivše za stůl s námi sedly,
pozorně slouchajíce věštná slova,
a chvílemi zrak velký, třpytný zvedly.
O starší zvěděl jsem, že zasnoubena.
Stál za ní on, k ní oči upíral,
44
on, básník země své, jež porobena,
a lidu, v porobě jenž umíral.
A u pastora kmeta syn též seděl,
mladistvý theolog, tak přísný, vážný,
a stará matka občas se zálibou
svůj pohled k němu vznesla dobrý, strážný.
Dech vál, jak se slunce by láva tekla.
Od svitů slunečních byl blankyt bílý,
stál nepohnutě, přece však se zdálo,
že s rozechvěním nad náš stůl se chýlí.
A pastor četl. Hlas se pružně vlní,
tu chví se žalobou, tu bouří hněvem,
a dumný zrak mu zanícením plane.
Vše mlčí jako v chrámě, jato zpěvem.
On „Velký půst“ čte, líce jemu zbledly,
hlas mocný div že neselže mu časem.
On vráskovitou ruku zvedá k nebi
a věštbu hlásá projiskřeným hlasem:
„Hotovi buďte, připraveni stále!
Muk velkých přijde ještě Velký pátek
zběsile vzkřiknou volnosti všech vrazi,
a potom – ? Velkonoční slavte svátek!“
45
A hlas mu v hrdle vázne, muži mlčí,
stařičká paní slzí, mne krev pálí,
a krásné pastorovy dcery velkým zrakem
se zahleděly do šedivé dáli.
Sní o budoucnu, o tom velkém svátku.
Té starší snoubenec též v dálku zří.
Sní o tom Velikém muk velkých pátku,
zda po něm národy se pobratří.
A oba myslí na svůj vonný svátek,
kdy šťastni z chrámu překročí svůj práh –
přes bouřlivý muk velkých Velký pátek
jim duše po jasných jdou výšinách.
46
VOJNA.
Triptych.
I.
I.
Hvězdy se ranní třpytí.
Na kraji vsi už svítí.
Matička snídaní vaří.
„Tak je to, když jsme už staří!“
a pláče a vzhlednout se bojí –
na vojnu syn se strojí.
Svítá už, svítá, Bože!
Tatíček vstává s lože,
hledá cos, šuká a šuká,
nacpal si dýmku a puká,
a dýmka mu chladne, až zchladla –
snad do ní slza padla?
„Ach, pláč ten na nic platný!
Vždyť jsem přec synek statný!
Ať je jich na mne i dvacet,
zdráv se já k vám budu vracet.“
A dále se na vojnu strojí,
na čapce fábor trojí.
47
„Zdráv se já vrátím domů,
nebude dlouho tomu,“
praví a srdce v něm hne se –
matička snídaní nese.
„Jez, pojez, můj holúbku bledý!
Snad je to naposledy.“
A div že sluchu věří,
jde, pláče blízko dveří;
tatíček puká a kašle,
synek už samá je mašle.
„Ach, vždyť se já zdráv vrátím domů,
nebude dlouho tomu!“
Na návsi chasa zpívá,
hudba jí přiladívá –
na okno udeřil kdosi:
„Nač tolik kdesi a cosi?
Ej, ať jsi už, bratříčku, venku!
Za našu svoboděnku!“
Upadla dýmka k zemi,
tatíček stojí němý,
synovi žehná už čelo.
„„Zpívejme„Zpívejme, junáci, smělo!
I tam, matko, nebe se klene,
a milá? Zapomene.““Zapomene.“
48
„A vždyť jsi nepojedl!“
matčin tu křik se zvedl,
na prsou štkajíc mu leží.
Do jizby chasa už běží.
„„Ej„Ej, ať jsi už, bratříčku, venku!
Za našu svoboděnku!““svoboděnku.“
„Neplačte do krvava,
vy, moje sivá hlava!
Všudy se nebesa klenou – “
Z dveří se junáci ženou.
Už na horách silněji svítá,
jitřenka mdle už kmitá.
Na horách slavně svítá,
skřivanů na sta vzlítá,
rosa, kam pohlédneš, leží.
Celý kol svět je tak svěží,
v tak slavnostním, zroseném tichu,
jak by v něm nebylo hříchu.
II.
II.
U Těšína bubny bijou,
bubny bijou,
milý už se loučí s milou,
vojsko táhne velkou silou.
49
Každý si tu „S bohem!“ dává,
„S bohem!“ dává,
s tatíčkem se rozžehnává,
u vrat matka poplakává.
Jenom jeden spurně hledí,
spurně hledí,
na vraníku nehnut sedí,
bez otázek, odpovědí.
U Těšína bubny bijou,
bubny bijou,
jako vlci k němu vyjou:
„Kdepak ty máš svoji milou?“
Nad dědinou kostel s bání,
kostel s bání,
hledí jako v zadumání,
a zelený hřbitov za ní.
Na ten hřbitov mysl běží,
mysl běží,
dva hroby tam s travou svěží,
tatíček v nich s matkou leží.
Chaloupka jich už je pustá,
už je pustá,
50
z oken hledí tma jen hustá,
mech na střeše povyrůstá.
Vedle domek samá růže,
samá růže,
a v něm děvče nad ty růže –
kdož od lásky hojit může?
Zadíval se – ze vší duše,
ze vší duše
miloval ji slepě, hluše,
jak miluje mladá duše.
Žala trávu u hřbitova,
u hřbitova,
zastavil se na dvě slova,
každé v sobě věčnost chová.
U těch hrobů jako v ráji,
jako v ráji,
usedli si, bylo v máji,
ručku vzal a přisahá jí.
U hrobů tam otce, matky,
otce, matky,
líbal ret jak hádě hladký,
tenkrát byl on na smrt sladký.
51
Za Těšínem bubnů tluky,
bubnů tluky,
vojska táhnou dlouhé pluky,
smíchy, klení, písní zvuky.
Podkovy jen pobřinkují,
pobřinkují,
jak ty trouby vytrubují,
vojáci jak prozpěvují.
A jak táhnou, znenadála,
znenadála
bledý jezdec k němu cválá,
ten, co mu svou lásku dala.
„Zanechal jsem děti v dáli,
děti v dáli,
na postýlce ještě spaly,
chuďátka, víš, jsou tak maly.
Padnu-li já, Bože svatý,
Bože svatý,
urve-li mě boj ten klatý,
ujmi se jich, bratře zlatý!“
Jak to slyšel, trhl ořem,
trhl ořem
52
kamarád ten němý hořem,
jako trhá vichr mořem.
V očích jemu slzy stojí,
slzy stojí,
srdce puknout se mu strojí –
„Sám-li přijdu, budou moji.“
Slunce pálí, bubny bijou,
bubny bijou,
vojsko táhne velkou silou,
se šablenkou, věrnou milou.
Byla bitva. Strašná byla,
strašná byla,
pole krví zavlažila,
lidským tělem pohnojila.
A tam doma dítky svěží,
dítky svěží
vyhlídat už tátu běží,
a on s druhem v šachtě leží.
53
III.
III.
Po nebeské louce,
pero na klobouce,
jede svatý Jiří,
tvář se ohněm pýří.
Na koníku vraném,
zlatě osedlaném,
do boje on jede,
nebes vojsko vede.
V čele sám on, skvělý,
s dvěma archanděly.
Z hořících jim tváří
tiché hvězdy září.
S praporečky kopí
po boku jim trčí.
Oni jedou, mlčí.
Rosa cestu kropí.
Maria tu Panna
potkala je zrána.
„Kam to jedeš, Jiří?“
– „V strany světa čtyři.
54
Drak se vylíh’ v Zemi,
horší než můj prvý,
roste lidskou krví.
Jdu naň s bratry všemi.“
„Počkej, milý Jiří,
minutky dvě, čtyři!“
A jde mezi kvítí,
co se z louky svítí.
„Tu máš i ti tvoji!
To vám rány zhojí.“
Za klobouček dává
Jiří kvítka smavá.
– „Jak je držím v ruce,
rozkvétá mi srdce.
Žehnej Bůh ti, milá,
holubičko bílá!“
Nebe zlatem hoří.
Pod ním v ranní zoři
svatý Jiří jede,
nebes vojsko vede.
55
VELIKÝ PÁTEK.
Motiv španělský.
„Nemohu se modlit, Bože!“
před dřevěným krucifixem
zaúpěla mladá Iněz,
matka drobných dětí tří.
Její muž prý vrah a na smrt
odsouzen. Tři drobní syni,
nejstarší z nich, Fernandez,
chodí teprv do školy.
„Bože, Bože! Není možná!
Není možná! Znám ho, znám ho.
Prchlivý je, ale dobrý;
vybuchne, a změkne rád.
Ne, ne, Bože! Nikdy! Nikdy!
Snad se bránil, snad byl vyzván,
ale vrahem nemůže být,
nikdy vrahem nestal se.
Nemohu se ani modlit!“
vzdychá Iněz na smrt bledá,
56
a co děti neviděly,
vyšla z jizby jako stín.
Nechápali oba mladší,
co se stalo. Chápal to však
Fernandez. Než i těm mladším
nešla jaksi nijak hra.
Věděl on: dnes v dómě chmurném
rozhodne se otcův osud;
u Dřeva tam kříže v dómě
rozhodne jej královna.
V madridském už dómě chmurném
vrcholí se chmurný obřad:
kardinál už kleká na zem
Lignum crucis zulíbat.
Zpěv zní s kůru nitrorvoucí,
basy, jak by zem se třásla;
chlapecké v to hlásky čisté,
jak by lkala nebesa.
Zní ten zpěv jak z jiných světů,
ba jak by se jím ten náš svět
měnil v lepší, laskavější,
krásnější a čistší svět.
57
Ticho v chrámě burácivé,
ticho duší plápolavé,
zpěv jak vůně stoupá dómem –
kardinál už zlíbal kříž.
Po něm líbat královna se
zvedá s trůnu. Vtom k ní vážně
almužník jde, na talíři
svitky černě svázané.
V nich jsou jména odsouzenců.
„V nich též jméno tvého otce!“
Fernandez mní, chrám že volá.
Třese se jak osika.
Neznám stojí v tlačenici,
vidí, almužník už kleká:
„Kterému z těch nešťastníků
odpouští Váš Majestát?“
Dech se v chrámě všechněm zaťal.
Přestal dýchat celý dóm – ó,
Fernandez chtěl vzkřiknout, cítě,
že má hrdlo sevřeno.
Vzkřiknout chtěl a zaúpět chtěl
před vším lidem ke královně,
58
o milost ji prositi chtěl,
jako Boha prosil už.
„Nezabíjej!“ křičeti chtěl.
„On-li zabil, odpusť jemu!
Byl tak dobrý, měl tak rád mě –
nezabíjej!“ volat chtěl.
Ale nestih’. Zděšen vidí:
královna si tvář zakryla,
na kolena padá k Dřevu,
pláče, pláče hlasitě.
V dómě mrtvě zaněmělém
slyšeti je její vzlykot,
trhající, škubající
srdce její raněné.
Vzlykot, který prorval pouta
přísných starých dvorních mravů
a proniká tichem dómu
jako nocí vodotrysk.
Ozvala se v ní snad matka?
Či snad v duši v úkrytu kdes
procitla v ní stará bolest,
probudila lítost v ní?
59
Ruce tvář jí zakrývají,
ale duše vidí jasně,
jak ten kříž se před ní zvedá,
roste klenbou do nebes.
Na tom kříži prosvítaje
On tam visí, On tam visí.
Krev mu kape z rukou, nohou,
krev mu z boku vytéká.
Ještě duši nevypustil,
ještě oči k nebi zvedl,
„Odpusť jim,“ dí šeptem k Otci,
„neb co činí, nevědí!“
A pak oči snížil k zemi,
utkvěl na ní, na královně –
rozlítla se brána srdce
a královna štká a štká.
Štkajíc líbá Dřevo kříže,
po svitcích pak sáhla chvatně:
„Všem,všem, by i mně, mně hříšné,
Bůh kdys milý odpustil!“
– – –
60
Před dřevěným krucifixem
na zdi němé svojí jizby
leží Iněz jako mrtvá.
Děti už si nehrají.
„Matko! Matko!“ z dveří letí
Fernandez k ní, kolem šíje
uchopí ji křečovitě,
v očích slzy jako hrách.
„Co je? Co je?“ matka sípá.
„Já byl v dómě!“ Fernandez dí,
zrak mu jásá, rty se chvějí,
líbá matce tvář i vlas.
„Já byl v dómě!“ volá nadšen,
líbá matce ústa, oči,
líbá matce čelo, hlavu.
„Maminko, ó, vstaň už, vstaň!“
Vstává matka vyjevena,
šílenost jí z očí mizí,
sklenné oči oživují,
už v nich kmitla jiskřička.
Jak by mlhy prchaly z nich,
jak by slunce vzcházelo v nich,
61
divá radost v nich se šíří –
chápe slova hochova.
„Děti!“ volá obrozena,
tři hlavičky objímajíc,
„děti, půjdem, půjdem zlíbat,
zlíbat rány Kristovy!“
„Já je zlíbal – “ řekl tiše
Fernandez a dodal, vida
v matčiných zas očích slzy:
„Půjdu však i po druhé.“
62
TOPOLE.
Stál topol u sadu, již starý, zpola lysý,
až do oblak chtěl hrdě sahat čelem svým,
ba nebes klenutí chtěl proraziti kdysi
a dýchat, hovořit chtěl dechem nebeským.
I vypjal se a rostl divospěšným chvatem,
už smál se, daleko své soky převýšiv.
Vtom přihnala se bouř, blesk mrštil svojím mlatem –
a obr s rachotem je zlomen, ale živ.
A padnuv na zemi se skrytou hrůzou třese,
z žil život vytéká, list zimničně se chví.
„Buď, synku, chytřejší! Ať víc ti osud snese!“
Tak zašeptal a něm, jak trpký vzdor, tu tkví.
Než mysl synkova se jiným snem už pase.
Ne do nebes, on jinam letí duchem svým:
po hvězdě zářivé se rozepřáhl zase
a rostl výš a výš, snem puzen vášnivým.
Než když už nad stromy se všechny vášniv vznesl,
trest boží stihl ho – hlas zvolal zlověstí:
„Stůj! Stůj! Tys mlád. Já nechci, abys klesl,
však mezi nebem, zemí věčně šelesti!“
63
I ztrnul, oněměl, tu pojav muku,
chtěl zemi vyrvat se – nač klnout, lát a nýt?
– „Buď, chlapče, chytřejší,“ řek’ svému kluku,
„a hvězdy nebeské, víš, hvězdami nech být!“
A štíhlý mladý kluk se zticha chechtal v duchu:
„To starý osel byl bych! Hnát se k hvězdám snad!
Ó, jinde spády mé!“ – a v horkokrevném ruchu
jen k růži pohlížel, jež zmámila už sad.
K té růži žárliv zřel a div že nezešílel,
jak růže usmívá se, vida, jak se rdí;
i šeptal: „Miluj mě!“ a sladko, hořko kvílel,
a „Miluj mě!“ lkal dychtiv, co as růže dí.
Však růže jen se rdí. Tak dnem i nocí dlouhou
po růži topol prah’, po vonném objetí,
že smyslů zbaven třás’ se, prudkou rostl touhou,
jen výš a výš, kam smích jen větrů doletí.
A bouřněj, bouřněji to v hrudi jemu hude,
„Miluj mě!“ volá spit a roste, roste výš.
Hle, obr malomocný už hned v mracích bude.
„Já nad svět povznesu tě. Miluj mě! Ó slyš!“
A růže jen se rdí. Až jednou časně zrána
se topol rozchechtal či ztratil rozum? Zhloup’?
64
Hle, růže v objetí! Kde ženich, jemuž dána?
Aj, s koulí zlacenou, aj, malovaný sloup.
I ztrnul, oněměl, pak rozchechtal se zase,
chtěl zemi vyrvat se – nač klnouti a lkát?
– „Aj, mudrče, v tak krátkém dorostls mě čase!“
děl táta. „Měl bych ti tu řádně vypráskat.“
Tu děda zlomený se zaševelil tiše:
„Tak stár a bláhový? Chceš skládat ještě řeč?
Kdo plazí se, kdo závratné se dopjal výše,
těm dvěma němost sluší, do pochvy dát meč.“
A vedle v zahradě dvě jabloně se skvěly
a cudně pýřily se, slušelo to jim;
a jejim robátkám se tvářičky jen rděly.
„Tak, tak!“ dí slunce. „Dobrý ve všem volte rým!“
– „Tak, tak! Jen hodné vždy, jen buďte hodné, skromné!“
lá topol posměšně. „Před carem sluncem v prach!
Já nikdy však. Vřít cítím pudy neoblomné,
bouř zalívá mi hruď, jak horská čela nach.
Zda cíle dojdu, nevím. Blaze mi však prahnout,
slast po něm pachtit se v tak prudkém plápole.
Toť slastně hořký los: jen prahnout, nedosáhnout,
a žít. A žít. A věčně budou růsti topole.“
65
A hrdá palma, řeč tu slyšíc prázdnodobou,
se zdržet nemohla, by déle mlčela.
Jak pravá královna, jen hoříc svatou zlobou,
se obořila naň a přímo do čela:
„Co, mluvko, nadouváš si falešnou tu řízu?
Tys dlouhý čahoun jen, jen velkost tyče máš.
Tvé dřevo bez jádra, tvůj list je plný hmyzu,
na špalír lokajů jsi dobrý, na stafáž.
Na špalír lokajů, tam podle cesty k zámku
a k panské besídce a v panskou ohradu.
Na také stafáže oddaných halamánků
jsi jako ulitý, jen dělat parádu.
Ne na hrdinu však, jenž činem svým je velký
a život radostný všem vnáší do krajů;
ty však jsi jalový a vyhnou se ti včelky.
Jsi dobrý na stafáž jen v špalír lokajů.
Jsi směšný, přesměšný, jak chlapci utřinosi,
s tou bohorovností, s tou řečí hřmotící.
Tak na generály si chlapci hrají bosí,
s dřevěnou šavlí, s papírovou čepicí.“
66
Jí topol neozval se, tvář však zakabonil:
„Jak mravokárná je! Éh, jaká přetvářka!
Nu, stárne, stárne. Věk ji pořádně už sklonil.
Chce býti královnou, a je to šafářka.“
67
LETNÍ NOC.
Byl letní večer bájivý,
byl blankyt úl jak rojivý.
Na hoře sedím, nad horou.
Zřím, nad polem a oborou
jak noc se vrací z dálných cest,
jak provází ji roj těch hvězd;
jak zem se v spánek ponoří
a neslyší, co hovoří
ty hvězdné včely rojivé
v té tiché noci bájivé.
Vtom postavy dvě k vrcholu
jak stíny dva jdou v hovoru.
Jsou vysoké až nadlidsky
a vábivé až magicky.
Ta pravá z hvězd má tkaný plášť,
ta levá chmurná jako zášť.
68
Ta pravá klidně zářivá,
ta levá nervně vrtivá.
Mě skryla v stín svůj nízká kleč,
i zaslechl jsem jejich řeč.
Ji přísné tempo ovládlo,
jak věžových hodin kyvadlo:
TEMNÝ. Ty chceš pravdu, Ubohý,
a já dím: Toť mátohy!
HVĚZDNÝ. Protři oči, uzříš líp!
TEMNÝ. Moje oči jako šíp.
Znají pravdu světovou,
znají ji, tu bláhovou,
ej, ej, a jak chlubivou,
ej, ej, a jak marnivou!
HVĚZDNÝ. To je pravda, která lže.
TEMNÝ. Myslíš tím snad papeže?
HVĚZDNÝ. Podezíráš napořád.
Kde tvůj klad? Jsi samý zvrat.
69
TEMNÝ. Rád bych pravdu v hrsti měl.
Jen by ji kdo podepřel!
Tvé však dětské pohádky,
rajské tvoje zahrádky
rozpadnou se popelem,
na lidskou jak šlápnu zem.
HVĚZDNÝ. Až si rozum odsušíš,
uvidíš, co netušíš.
Pravda není hádanka.
PravdaPravda, to je studánka,
která teče ze skály,
kde ji bláto nezkalí.
A to řeč je mudrce:
Pravda prýští ze srdce
pevného jak skaliska,
z nichž ten pramen vytryská.
TEMNÝ. A kdy stvoříš taký lid,
by se moh’ tím srdcem skvít?
HVĚZDNÝ. Stačí, jít-li za tím chceš;
ještě líp, když za tím jdeš;
máš-li víru, že to jest;
neleníš-li za tím cest.
70
TEMNÝ. Suchá kůrka do huby,
ať zřím na líc, na ruby.
HVĚZDNÝ. Až si rozum odsušíš,
uvidíš, co netušíš.
A s vrcholu již scházeli
a očím mým se ztráceli,
až ztratili se oba dva.
Jen stín za nimi zůstává,
stín svítivý, stín do tmava,
a nad nimi jen obloha
tak třpytivá, tak rojivá,
a tichá noc, tak bájivá.
71
DUŠE A STÍN.
Šla světem Duše věřící
a za ní Stín se šeřící.
Tak čistý jako horský květ
jest její vzhled a dech a vzlet.
Šla zvolna, čelo schýleno,
neb srdce bylo raněno.
A ani ne tak od dýky,dýky
jak titěrnými špendlíky.
Než v ní jen všechno zářilo,
ač za ní se to šeřilo.
„O kráse sním a o ctnosti“ –
Stín za ní brumlá: „Hlouposti!“
„Rekové moji předivní – “
Stín zabručí: „A naivní!“
„Mír rozhostit chtí hrdinný – “
Stín směje se: „Sen dětinný!“
72
„Dát tvůrčí lásce rozkvétat – “
Stín chechtá se: „To planý sad!“
„A do srdcí vlít veselost – “
Stín nevrle: „Ba žluči dost!“
„Ať vůkol prach je vezdejší,
ať smích a posměch říznější,
já věřím přec v to krásnější.
Má touha, jíž se cítím nést,
mi důkazem, že ono jest,
že k němu dost jde květných cest.“
Stín bručí: „Směšných slov a gest!“
A šla tak šťastna, zářivá,
tak blažená a blaživá.
73
POHÁDKA STRÝCE CHMELÍKA.
„Že není ho? A jak by nebyl, když přec je?“
strýc Chmelík u kamen zas notuje.
Dnes vykládal nám dlouhou chvíli,
neb doma jenom ženské byly.
„Jak slyšel jsem, tak povídám;
však ledaco říct mohu sám.
Fojt starý jednou s vorem plul.
Proud silný byl a vichr dul.
,Co platná pouť mi daleká,
když doma radost nečeká?
Mě žena doma čeká jen,
co plátno bílí, přede len.
Co dal bych za to, kdybych vstříc
uviděl běžet dětskou líc?
Líc červenou jak růžičku –
jak zlíbal bych tu hlavičku!
Už modlívám se ulehna,
proč Bůh nám dětmi nežehná.’
74
Dál točí veslem, zkaliv zrak,
až leze vor jak těžký mrak.
Tu starý hrad ční jako výr,
tam proud se ouží v prudký vír.
Řve, ječí, píská, stříká, vře,
z vln propast vždy se otevře.
A na břehu, ó, zlatý svit!
Tam děcko dal kdos na pažit.
Je rozvázána peřinka –
Kam odběhla as maminka?
A nikde ves ni chalupa.
Strach Fojtíka už obstoupá.
,Bůh sudiž sám a nezatrať,
to krkavčí tu byla máť!’
A znova na břeh pohledl
a s lekem děcko zahledl,
jak kutálí se v spoustu vod,
jak jeho pláč vln přeřval rod.
75
,Ó Bože, spas to robě, spas!
Nedej je vlnám na pospas!
Své srdce mu dám, zahrádku,
mou ženu ať má za matku!’
V ráz trhl veslem – okamih,
už dětské ruce z vody zdvih’.
Ó Kriste, zažeň přeludy!
To ruce jakés obludy
se vynořily bujaře,
kol šíje spjaly voraře.
A hlava leskle zelená,
v ní oči – skýlka červená.
A od hlavy až do paty
je netvor mokře chlupatý.
S travnatých paží, prsou, zad
mu voda crčí vpřed i vzad.
Rty mláskl, div se nezaškýt’,
vší silou Fojtíka se chyt’.
76
Však Fojtík nebyl z rodu bab.
On zaklel: ,Škrab se z vody, škrab!’
A rozevzteklen sevřel ho
a táhne ho, tak dlouhého.
Jak starý kořen vytáh’ jej
a do kozelce svázal, hej!
,Ty zkázo lidu, stvůro psí,
je čas, bys už byl na pensí!
Dám za oltář tě, mrcho, v kout,
a bude u nás aspoň pout.
Jinde jen čerta na stěně,
my živého mít budeme.
Procesí přijdou v parádě,
budou tě tahat po bradě.
A s nimi peněz hromada,
zahejsá klášter, osada.
Péct budou perník, cukroví,
srdečka milé, hochovi.
77
Prodávat budou obrázky,
ty zázračné i od lásky.
Děťátkám na mls růžence
a na modlení baběnce.
Ofěru, svíčky budou lít,
a hlavně budou všichni pít.
Sám vystavím si hospodu,
týt budu z žízně národu.
Ty dostaneš však loupání:
co svátek dvojí kázání!’
Pak nacpal dýmku, zabafal
a zabafčiv plul s vorem dál.“
Tak strýc nám dětem vykládal,
k nám strach jak jež se přikrádal.
„Jak slyšel jsem, tak povídám;
však ledaco říct mohu sám.
Já viděl jsem ho při muzice
a jindy opět na rybníce
se honit v kočárku, a jak!
Ba chodíval i na jarmak.“
78
„Ach, jděte, starý šantalo!“
„Vždyť ze fráčku mu kapalo!“
hned dušuje se, zamhourá.
„A jindy jako kocoura
jsem uviděl ho na brodě,
jak žblunk a už byl ve vodě.“
„Ach Bože, jaké ohavy!
Rač zachovat nás při zdraví!“
tetička stará zazívla.
„Kí čerti!“ druhá přikývla.
79
POHÁDKA O TŘECH ZLATÝCH VLASECH DĚDA VŠEVĚDA.
Památce Karla Jaromíra Erbena
V srpnový večer, zášeřím,
zachtělo se třem neteřím,
hlavičkám bystrým, veveřím:
„„Pohádku!““„Pohádku!“ – „O čempak? Kohoutím mlíčku?“ –
„Ne, vážně! Tu naši perličku, strýčku:
o Dědu Vševědu!“ – „Tu zná
přec každý vrabec!“ – „V tom ten šprým:
nový jí dejte rytmus, rým,
ať vyjde nově líbezná,
a bude vítězná.“
– „To se to řekne: nový švih!
Vy podle módy nový střih
už chcete mít i ve verších?
Hleďte radš, nebem jak hvězdy se sypou,
zlaté jak včelky nad zkvetlou lipou!“
– „Ne, ne! O reku mluvte nám,
jak pro tři zlaté vlasy šel,
by nevěstu si udržel.“
– „Á, proto! Rozumím už vám.
Nu, dám se v to já, dám.“
80
– „Ať je však nově vábivá!“
– „A ať se, nově svádivá,
tak do široka rozlívá!“
– „Hleďte radš, z hory jak měsíček něžný
leze jak střevíček zakleté kněžny!“
– „Ne, ne, ne! Neujdete nám.
Ať si jen měsíc vyleze!
My hrdinu chcem, vítěze!“
– „Á, k tomu souhlas ihned dám.
Už tedy začínám.“
(Co počnete si s neteří,
zvlášť se hlavičkou veveří?
A copak teprv, jsou-li tři?
Nevolky volky jsem srovnával v hlavě
strofy a rýmy, by plulo to hravě
jako ty vlnky v bystřině:
honí se jedna za druhou
a každá zpívá notu svou;
pojí se k velké tonině
a k věčné novině.)
„Tak prosím, prosím, začátek!
Hned, hned se představí váš rek.“
Opřeny o náš pahorek
neteře zvědavě hleděly na mne,
blýskaly hlavičky jejich tak slavně –
81
rád jsem se na ně díval, rád.
Ba také měsíc-střevíček
s hromadou vtipných hvězdiček,
jak by se zachtělo jim smát,
přišli k nám poslouchat.
POHÁDKA.
Za devaterými horami,
za devaterými řekami
byl jeden král, dnes neznámý.
Ženu měl dobrou, než neměli dítka;
mnoho však rádců měl, čistá to kvítka:
ten odíral, ten zavíral,
král vybíral je po chuti –
a byli zpupní, nadutí.
Lid nevinně tam umíral.
Nu, slovem, špata král.
Jedenkrát, aby nelenil,
šel na lov. Lesy prochodil,
a přišla noc, král zabloudil.
„To bude pěkná noc!“ Král čelo vraští.
„To se dnes vyspím tu, jak zajíc v chrastí.“
82
A chodí, bloudí dál a dál.
Až nedaleko milíře
v chalupě našel uhlíře,
a uhlíř králi nocleh dal,
nevěda, že to král.
Král na seně spal-nespal. Zří:
cos puklou tlou se zajiskří,
to v chatě svítí uhlíři.
Uhlíř jak bezhlavý po jizbě chodil,
křičel tam synáček, teď se jim zrodil,
a křičel šelma maličký.
A u něho, král zří a zří,
jakési bílé ženy tři
král vidí stát: „To tetičky
jsou as a kmotřičky.“
Rozžatou svíci každá má,
a první z nich se nahýbá
už ke chlapci a povídá:
„Já jemu na cestu dávám a k spáse
samá jen nebezpečenství.“ – „Já zase,
by šťasten ze všech vyváznul.“
– „A já mu dávám ku věnu
dcerušku krále za ženu,
co tady v seně spí.“ Král mnul
si oči, zaklnul.
83
„Dám ti já krále!“ zazuří.
Však kmotry z chatky uhlíří
už vyšly. Sudičky to tři.
Naříká uhlíř: „Můj sirotku bídný,
co s tebou počnu si?“ – Král dí mu vlídný:
„Co je ti?“ – „Bůh mi dítě dal,
a ženu vzal. Co udělám?“
„Já dítě za své vychovám,“
dí král. Hrst peněz vysypal
a hned se domů bral.
A doma, v zámku, do úška
hned komorník mu zašušká,
že přibyla mu dceruška.
Král div naň nevyhrk’: „Ty jsi kus osla!“
Káže mu: „Ihned mi objednej posla!“ –
„Uhlíř ti v lese dítě dá,
to dítě vezmeš, utopíš,
sic na dno sám se položíš.
Ať dnes už světla nevídá!“
Král poslu povídá.
Vzal posel koš a k milíři
dost nerad do hor zamíří;
tam synáčka vzal uhlíři.
„Ach, jak se usmívá na mne ten brouček!
Pěkný to chlapeček, milý to klouček.
84
A, Bože, utopit ho mám!
Ne, pustím ho jen po vodě
a přenechám ho náhodě.
Tak duši hříchem neztýrám,
a rozkaz vykonám.“
Jak řekl si, tak vykonal.
Když králi bled to zvěstoval,
„Buď zdráv, můj zeti!“ král se smál. –
V dál řeka uplývá hluboká, tichá,
šumí si vážně a tleská a šplíchá,
a na ní v koši maličký
syn uhlířův jak ve člunku
si požvatlává na slunku,
jak veselé by písničky
mu pěly rybičky.
Na břehu rybář suší síť,
uvidí po vodě cos plýt,
hup do loďky a už to chyt’.
„Vždycky sis přávala synáčka míti;
tu ho máš, zrovna jsem zachyt’ ho sítí!“
své ženě rybář šťasten řek’.
Ta radostí hned zavýskla
a hned ho k srdci přitiskla:
„Že připlaval nám synáček,
ať sluje Plaváček!“
85
Čas letí. Na lov šel zas král.
K rybáři žízniv přichvátal,
„Mou žízeň uhas!“ požádal.
– „Jaká to čest pro nás, pane náš, králi!
Kéž bychom pohárek vína ti dali!
Než teče nám jen ze skály.
Hej, hochu!“ – Džbánek hliněný
už nese hoch, džbán zrosený.
„To voda jako křišťály!“
dí rybář ke králi.
Král hledí – jaký junáček!
„Kdo je ten jinoch?“ – Ach, ten vztek!
„Náš nenáš. Je to Plaváček.
Před lety dvaceti připlul nám v koši,
radš jsme mu byli než zlatému groši,“
řek’ rybář. Král už nechce pít.
„To sám už čert dohodit chce
mi zetěm toho odrance!“
své srdce cítil hněvem vřít,
však musel hněv ten skrýt.
„Své paní musím poslat list.
Zda může syn tvůj jít? – „Buď jist,
můj pane, list tvůj dojde čist.“ –
„Tohoto posla,“ král píše, „má paní,
ihned dej probodnout nejbřitčí zbraní!“
86
List poslu dal: „Jdi, nemeškej!“
Ten otočil se na patách
a hned byl v zámku ve vratách.
List lokaj vzal mu pod livrej,
i nastal v zámku rej.
Královna div že neklesá,
pobíhá, volá: „Nebesa!“
Plaváček čeká, nehlesá.
Princezna hoří, jak pohleděl na ni;
utíká z komnaty, královna za ní.
To Sudička, ten čaroděj,
vám cestou tajně zamění
mu ortel na list svatební:
„Hned s dcerou posla oddat dej!“
I byla svatba, hej!
Vše v zámku víc, ba nejvíce,
než k nevěstě a k mamince
zří na Plaváčka, na prince,
ký z něho rytíř, jak slítl by z nebe,
ani on sám nemůž’ poznati sebe,
jak bez rozpaků, nesnází
tu nade všechny vyniká,
a nádhera jak veliká
ho do chrámu již provází,
až zrak mu přechází.
87
Trub hlaholy, až ohluší,
zní třepetavě v ovzduší,
však varhany je přehluší,
přes práh jak do chrámu kráčejí svatě.
Chrám tone ve světle, v barvách a zlatě,
pokoru vlévá do tváří,
v něm svící hoří jako hvězd,
a z varhan zní ta blahá zvěst,
když snoubenci všem zazáří,
jak jdou již k oltáři.
Tam krásná dcera králova,
tak milá jak noc májová,
víc než kytička růžová,
ručku mu podala, biskup je svázal,
když řekli „ano“ mu, nač se jich tázal,
a potom vešli v zlatý sál,
tam byla hostina, nu, div,
svět neviděl to jaktěživ,
a po hostině přichvátal,
dost pozdě již, pan král.
Ten zuřil běda, přeběda!
Svět myslil, že se rozvést dá.
„Tři vlasy Děda Vševěda,
chceš-li mým zetěm být, doneseš jistě!“
Myslil si: „Tak se ho zbudu já čistě.“
88
Plaváček za uchem se škráb’
a šel. Šel polem nepolem,
šel horami a úhorem –
„Jen chutě dál! Jen dále šlap!
Strach má jen špata chlap.“
Sudičky kmotrami že měl,
on šťastně horem, dolem šel,
k černému moři podošel.
Bez konce ono se černá a chmuří,
do břehu třískají vlny a zuří,
a loďka na něm zmítá se,
má bílé plachty naduty,
a vlny nad ni vzedmuty,
v nich ona mizí, bělá se
v tom krutém zápase.
„Převážím tady sto už let,
a nikde spásy nevidět,
kdy bude konec mojich běd.
Do lodi zaklet jsem, od břehu k břehu
převážím, převážím v urputném běhu
a stará moje kolena
si nepohoví po boji
na teplém loži v pokoji,
ni stará moje ramena.
Oh, co to znamená!“
89
Převozník vzdychá, sivý kmet,
doraziv k břehu: „Sto už let,
a konec psoty nevidět!“ –
„Bůh pozdrav, stařičký lodníče chudý!“
„I tebe, poutníče mladý! Kam tudy?“
„Já? K Dědu Vševědu.“ – „Sto let
tě čekám. Zeptej se ho tam,
kdy konec, ach, mým lopotám.“
Plaváček slíbil mu, a kmet
ho mořem převez’ hned.
Pak přišel k městu velkému.
Staříček belhá vstříc jemu.
Plaváček k němu smutnému:
„Bůh pozdrav, šedivý dědečku!“ volá.
„I tebe, mládenče pěkný! Kam zdola?“
„Já? K Dědu Vševědu.“ – „Že jdeš,
ty že jdeš k Dědu Vševědu?
To ke králi tě dovedu.
Zvěst radostnou mu přineseš,
smutnému městu též.“
Král pravil: „V onom sadě tam
měli jsme jabloň drahokam,
mladicí jabka nesla nám.
Jedno-li někdo, byť nad hrobem, snědl,
omladl rázem, jak jinoch si vedl.
90
Však od let svět jich nevídal.
Od Děda zvíš-li Vševěda,
zda jabloni se pomoc dá,
odměním se ti jako král.“
Plaváček slíbil a šel dál.
Zas druhé město. Hradby má,
syn u nich otce pohřbívá,
slzy jak hrachy prolívá.
„Bůh pozdrav, truchlivý hrobníče chudý!“
„I tebe, poutníče dobrý! Kam tudy?“
„Já? K Dědu Vševědu.“ – „Co díš?
Že k Dědu Vševědu? Ach, žel,
žes trochu dříve nepřišel!
Však aspoň krále potěšíš;
dávno tě čeká již.“
Král pravil: „V onom dvoře tam
měli jsme studni drahokam,
dávala živou vodu nám.
Mroucí když napil se, zdráv hlavou hodil;
mrtvý, jí pokropen, vstal hned a chodil.
Však od let vyschla, jaký žal!
Od Děda zvíš-li Vševěda,
zda studni pomoci se dá,
odměním se ti jako král.“
Plaváček slíbil a šel dál.
91
Šel dlouho, dlouho – samý vřes
a potom černý, černý les,
v něm stromy až až do nebes.
V lese tom louka, ta kvete jen, svítí,
a na ní ze zlata zámek se třpytí –
„To zámek bude knížecí,“
Plaváček myslí, obchází
a údivem jej provází:
po bocích zlaté věže ční
a uprostřed ta největší.
Na každé zlatý holoubek
a na nejvyšší kohoutek,
má démantový pazourek.
Ten se jen otáčí, veselé křiky
do světa kokrhá: „Kikirí-kiky!“
To zámek Děda Vševěda.
Plaváček vešel do zámku
a chodí, vidí hádanku:
v něm živé duše neshledá,
ni, kde je, nevěda.
Až v jednom koutě, koutíčku
uviděl starou babičku
a před ní zlatou přesličku.
„Vítám tě, Plaváčku! Co tě k nám vede?“
smějí se dobré jí oči a šedé.
92
Byla to kmotra Sudička.
– „Král, mám-li jeho zetěm být,
tři zlaté vlasy chce vám mít
od Děda Vševěda.“ – Kmotřička:
„Nu, to věc maličká.
To práce dá nám nemnoho.
Teď sedni si a nech toho,
jsi hodně ušlý beztoho.“
Veliký pekáč pak vytáhla z trouby,
pečení ptáci v něm, smažené houby,
nu, tak to z něho vonělo!
„Teď pěkně pojez, však máš hlad!“
A Plaváček se nedal zvát.
Jen do něho to letělo,
a hned mu bylo veselo.
„A ještě prosím vás: sto let
převáží po moři tam kmet,
kdy bude konec jeho běd?
Potom kdy jabloň dá, poraďte radu,
mladicí jablka v králově sadu,
a kdy ta živá voda zas
vyprýští v dvoře králově?“
„To všecko syn můj hotově
a na jeden ti poví ráz.
Jen počkej malý čas!
93
Děd Vševěd je můj syn.“ – „Jak? Jak?“
Plaváček skočil jako drak
a na babičku upřel zrak.
„Vy že jste matička Vševěda Děda?
Toho, co srdce mé hledá a hledá?
Ach babičko, ach zlatičká,
ach, pomozte, ach, pomozte,
ať štěstí mé mi poroste!
Vám ruce zlíbám, očička – “
„No, počkej jen!“ dí babička.
„Děd Vševěd, syn můj, radost má,
toť zlaté Slunce, krása má,
můj klín ho denně uspává.
Ráno je chlapečkem, veselým, jarým,
v poledne mužem, v noc dědečkem starým.
Vše opatřím, i vlasy tři.
Však, holečku, než on by vlít’,
ty musíš se tu před ním skrýt,
sic chytne tě, dá kuchaři,
ať k večeři tě uškvaří.
Sem pod tu káď! – No, jsi tam? – Co?“
– „Však zeptejte se, babičko,
na živou vodu, jablíčko!“
Vtom už to zadulo vichřicí dravou.
Oknem vlít’ dědeček se zlatou hlavou.
94
„Čuch-čuchy-čuchy! Co tu máš?
Mně člověčina voní tu!“
„Ach, hvězdo denní v blankytu!
Ty se jí v světě načucháš,
že i ten kout jí voní náš.“
Stařeček neřekl už nic.
Pak povečeřel z velkých lžic
a ptal se, je-li ještě víc.
„Nebesa! Kolikpak mis ještě? Kolik?“ –
„Nediv se, matko, přec! Když se já tolik,
než svět oběhnu, nalítám,
a bývá běh to nejprudší,
to pak mi v bříšku zakručí.“
– „No, jen si pohov, vše ti dám,
víš, že tě ráda mám.“
V klín matčin zlatou hlavu hned
položil měkce Vševěd Děd,
však sotva lehl, hned ji zved’.
„Ne, matko, já se ti oklamat nedám.
Čím níže u tebe ku zemi sedám,
tím člověčinu cítím víc.
Tu kdos je ukryt v úkradí.
Což neleží tam pod kádí?“
– „Jakých to chceš dnes tahanic?
Eh, radš neříkám nic.“
95
V klín matčin zlatou hlavu zpět
položil mlčky Vševěd Děd
a usnul, než načítals pět.
Babička nelení, vytrhla rázem
vlas jemu zlatý a hodila na zem.
Až zazvonil, jak padl v zem.
„Co, matko, chceš?“ – „Nic, synku, nic.
Jen spi! Víš, já jsem z Dřímotnic.
Tak dřímala jsem dřímky jen
a měla divný sen.“
„Nu, jaký? Honem, poslouchám.“
„Měli kdes studni drahokam,
dávala živou vodu tam.
Mroucí když napil se, zdráv hlavou hodil;
mrtvý, jí pokropen, vstal hned a chodil.
Však od let vyschla, jaký žal!
Od čeho je ta zásucha?“
– „Je na prameni ropucha.
Dej zabít ji a vyvézt kal,
a poprýští zas dál.“
V klín matčin zlatou hlavu zas
Děd Vševěd dal, a krátký čas,
už pochrapkával jeho hlas.
Babička nelení, vytrhla rázem
druhý vlas zlatý a hodila na zem.
96
Až zazvonil, jak na zem pad’.
„Co, matko, zas?“ – „Nic, synku můj!
Jen spi a spi, a nehubuj!
Zas zdálo se mi tentokrát –
nu, dej si vykládat!“
„Nu, copak? Honem! Poslouchám.“
„Měli kdes jabloň drahokam,
mladicí jabka nesla tam.
Jedno-li někdo, byť nad hrobem, snědl,
omladl rázem, jak jinoch si vedl.
Však od let už jich nenese.“
– „Had leží pod tou jabloní,
užírá síly kořeni.
Zab hada, jabloň zvedne se,
zas jabka ponese.“
V klín matčin zlatou hlavu zas
Děd Vševěd dal, a krátký čas,
už pochrapkával jemu hlas.
Babička honem zas vytrhla rázem
třetí vlas zlatý a hodila na zem.
Jak zlatá strunka zazvonil.
„Co děláš, matko, pro boha?“
„Ach, odpusť mi! Já ubohá
zas dřímala, sen se mi snil
tak divný.“ – „Jaký byl?“
97
„Na černém moři sto už let
převáží převozník tam kmet.
Kdy bude konec jeho běd?“
„Hloupé to matky syn. Veslo ať hodí
jinému, na břeh ať vyskočí z lodi,
a konec bude lopotám.
Však teď mě, matko, nech už spát,
vždyť musím časně ráno vstát
jít sušit slzy očičkám,
že krašších neznám sám.
Je pláče dcera králova,
tak sladká jak noc májová,
pro syna, pro uhlířova.“
Řekl a usnul, jak dudek spal, svěže.
Plaváček slyšel to, pod kádí leže,
slyšel to všecko v úkradí,
jak zazvonil ten každý vlas,
co všecko radil Dědův hlas.
Div neposkočil pod kádí
tou sladkou návnadí.
A když už bylo na ranní,
kmotřino slyšet šukání,
Slunečko sedlo k snídaní.
Bylo to pachole se zlatým vlasem,
frnk oknem východním s veselým jasem
98
a to tam. Babiččin hlas děl:
„Plaváčku, vylez, vylez již!
Tu máš tři vlasy, všecko víš,
jdi s Bohem!“ – Děkovat jí chtěl,
však už jí neviděl.
Hned v první město zajuchá.
Král ptá se: „Čím ta zásucha?“
– „Je na prameni ropucha.
Ropuchu zabijte, vycuďte studni,
poteče voda vám ode dne ku dni.“
Hned stalo se, a z pramenů
již voda prýští. Král mu svých
dal dvanáct koní běloučkých
a zlata, drahých kamenů
mu přidal v odměnu.
Král v druhém městě dí: „Co s ní?“
– „Had leží pod tou jabloní,
užírá síly kořeni.
Dej jabloň vykopat, zabijte hada,
přesaďte jabloň, a ponese ráda.“
Hned stalo se, a na tisíc
v ní za noc květů. Král mu svých
dal dvanáct koní havraních
a zlata, skvostů ještě víc,
že ani nelze říc’.
99
Na černém moři čeká kmet:
„No, bude konec mojich běd?“
– „Až převezeš mě, povím hned.“
Převozník převezl Plaváčka s koni,
na radu čeká a hledí jen po ní.
– „Až převezeš zas koho ty,
veslo mu honem podstrčíš
a mžikem na břeh vyskočíš.
On převezme tvé lopoty,
prost budeš roboty.“
A s bělouši teď dvanácti
a s vraníky teď dvanácti
Plaváček jede – velká cti!
Zlato a perly a kameny drahé
veze on ke chvíli blahé, aj, blahé,
až uvítá, až uvítá
se se svou krásnou princeznou,
tak milostnou, tak líbeznou;
tam v zámku až mu zasvítá,
kde čeká ukrytá,
kde čeká dcera králova,
tak sladká jak noc májová,
na syna, na uhlířova.
Starý král nechce svým uvěřit zrakům.
Diví se bujným těm koňům jak drakům,
100
diví se jejich postroji.
Ta ze stříbra je, ze zlata.
A jaká kořist bohatá!
Král pobíhá, div postojí;
zášť se mu vyrojí.
Princezně v slzách září zrak.
„A jak jen nabyls toho? Jak?“
se táže král. – „Nu, tak a tak.
K mladicím jabkám jsem pomoh’ tam králi,
ta starce omladí, vzpruží mu svaly.
A druhému tam královi
jsem k živé vodě pomoh’ zas;
ta chorému dá zdraví vráz,
ba mrtvého i oživí,
že skáče na divy.“
„Mladicí jabka – dobrý vtip,
však živá voda – ještě líp;
tou omládnu já, starý hřib.
Umru-li, hned mě jí pokropí hezky,
a já se zasměju, povstanu s desky
a dále budu králem sám!“
král plány tká. „Nu, poslyš!“ děl,
„ty divy rád bych uviděl.
Rci, kudy jít?“ – „Jen jděte tam
a tam a dál zas tam!“
101
Král na cestu se vydal hned.
Rok uběhl, král nejde zpět.
Co s ním? Kdož mohl povědět?
Víte, to převozník na černém moři
strčil mu do ruky veslo, ať moří
se on zas zaklet v lodi dál
a o mladicích jablkách
a živé vodě snívá v snách.
Tak převozníkem stal se král.
Ať převáží jen dál!
Než království to nadále
nemohlo býti bez krále,
by lidem bylo ke chvále.
Řekli si: „Plaváček naším buď králem!
Nebude nás tady odbývat málem.
Uvidíš ho už zdaleka
a hlavu má on na místě
a v těle srdce zajisté
a ničeho se neleká.
V něm kus je člověka.“
I byla korunovace,
nu, hudba, střelba, ovace
a slavná iluminace.
A byla hostina veliká velmi,
sousedé králi, ti dobří i šelmy,
102
a s nimi mnoho paniček.
A v středu knížat, rytířův
král Plaváček, syn uhlířův,
a po levé mu staříček,
osmahlý uhlíř, tatíček.
Po pravé mladá králová,
tak sladká jak noc májová,
tak bělostná a růžová.
A vedle královny rybářka sedí,
pořád se ostýchá, pod stůl jen hledí.
Král pohladil ji po tváři:
„Vy druhá jste má matička
a druhého mám tatíčka“ –
dí blízko ní zas k rybáři
a blažen zazáří.
„A třetí mám já matičku,
mé drahé ženy rodičku,
jí také líbám ručičku.
První mě zrodila, chovala druhá,
chovala s láskou jak nebeská duha,
a třetí bude babičkou,
dá-li nám Pámbu, dětí mých,
jež z nebezpečí velikých
kéž vyjdou šťastnou cestičkou,
jak já svou kmotřičkou!“
103
A všichni jsou tím dojati,
ti chudobní i bohatí,
ti pokorní i rohatí.
„ „Zdráv„Zdráv buď náš král!“ “král!“ všechno pozvedlo číše.
– „Víš, ten se, pánečku, nezrodil v pýše!“ –
„ „Buď„Buď zdráva paní králová!“ “králová!“
– „Ať potloustne nám trošičku!“ –
„Bůh pozdrav každou matičku
i tatíčky nám oba dva!“
Tuš hřmí a hřmí a dohřmívá.
A ještě jednou povstal král,
do ruky zlatý pohár vzal
a tišším hlasem provolal:
„Vzpomeňme, prosím vás, vzpomeňme dále,“
tu se on zarazil – „tatíčka krále!“
Pokývli hosté hlavami,
hned se křesel se povznesli,
však ani slovem nehlesli.
„Má srdce!“ mrkli brvami.
„Vlást bude dobře nad námi.“
A na dvorech, je jich tam šest,
tolik vám hostů – jaká čest! –,čest! –
kolik je v říši vsí a měst.
Muziky hrály jim, jedlo se, pilo,
zámořské víno se do číší lilo –
104
v dar přivezli je knížata.
To tak vám duší hýbalo,
jak slunko by vás líbalo.
Byl soumrak už, a pážata
vnášela světla rozžatá.
I pro mne také poslali
a na hostinu pozvali,
nic vymluvit se nedali.
Já mezi kněžnou a rybářkou seděl,
obě jsem rozsmával, čím jsem jen věděl,
a ony vína přesladká
mi nalévaly rozmily
a smály se, když přelily.
Nu, bylo vám to, děťátka,
nu, slovem, pohádka.
[105]
OBSAH:
Balada o světě5
Májová noc11
Slavík16
Na mezi23
Eja húj!27
Při víně30
Jurajda32
Pod vinohrádkem36
Svatba39
Výstřižek z novin41
Veliký půst44
Vojna. Triptych. I.– III.47
Veliký pátek56
Topole63
Letní noc68
Duše a Stín72
Pohádka strýce Chmelíka74
Pohádka o třech zlatých vlasech Děda Vševěda80
E: js; 2002
[107]