POHÁDKA O TŘECH ZLATÝCH VLASECH DĚDA VŠEVĚDA.
Památce Karla Jaromíra Erbena
V srpnový večer, zášeřím,
zachtělo se třem neteřím,
hlavičkám bystrým, veveřím:
„„Pohádku!““„Pohádku!“ – „O čempak? Kohoutím mlíčku?“ –
„Ne, vážně! Tu naši perličku, strýčku:
o Dědu Vševědu!“ – „Tu zná
přec každý vrabec!“ – „V tom ten šprým:
nový jí dejte rytmus, rým,
ať vyjde nově líbezná,
a bude vítězná.“
– „To se to řekne: nový švih!
Vy podle módy nový střih
už chcete mít i ve verších?
Hleďte radš, nebem jak hvězdy se sypou,
zlaté jak včelky nad zkvetlou lipou!“
– „Ne, ne! O reku mluvte nám,
jak pro tři zlaté vlasy šel,
by nevěstu si udržel.“
– „Á, proto! Rozumím už vám.
Nu, dám se v to já, dám.“
80
– „Ať je však nově vábivá!“
– „A ať se, nově svádivá,
tak do široka rozlívá!“
– „Hleďte radš, z hory jak měsíček něžný
leze jak střevíček zakleté kněžny!“
– „Ne, ne, ne! Neujdete nám.
Ať si jen měsíc vyleze!
My hrdinu chcem, vítěze!“
– „Á, k tomu souhlas ihned dám.
Už tedy začínám.“
(Co počnete si s neteří,
zvlášť se hlavičkou veveří?
A copak teprv, jsou-li tři?
Nevolky volky jsem srovnával v hlavě
strofy a rýmy, by plulo to hravě
jako ty vlnky v bystřině:
honí se jedna za druhou
a každá zpívá notu svou;
pojí se k velké tonině
a k věčné novině.)
„Tak prosím, prosím, začátek!
Hned, hned se představí váš rek.“
Opřeny o náš pahorek
neteře zvědavě hleděly na mne,
blýskaly hlavičky jejich tak slavně –
81
rád jsem se na ně díval, rád.
Ba také měsíc-střevíček
s hromadou vtipných hvězdiček,
jak by se zachtělo jim smát,
přišli k nám poslouchat.
POHÁDKA.
Za devaterými horami,
za devaterými řekami
byl jeden král, dnes neznámý.
Ženu měl dobrou, než neměli dítka;
mnoho však rádců měl, čistá to kvítka:
ten odíral, ten zavíral,
král vybíral je po chuti –
a byli zpupní, nadutí.
Lid nevinně tam umíral.
Nu, slovem, špata král.
Jedenkrát, aby nelenil,
šel na lov. Lesy prochodil,
a přišla noc, král zabloudil.
„To bude pěkná noc!“ Král čelo vraští.
„To se dnes vyspím tu, jak zajíc v chrastí.“
82
A chodí, bloudí dál a dál.
Až nedaleko milíře
v chalupě našel uhlíře,
a uhlíř králi nocleh dal,
nevěda, že to král.
Král na seně spal-nespal. Zří:
cos puklou tlou se zajiskří,
to v chatě svítí uhlíři.
Uhlíř jak bezhlavý po jizbě chodil,
křičel tam synáček, teď se jim zrodil,
a křičel šelma maličký.
A u něho, král zří a zří,
jakési bílé ženy tři
král vidí stát: „To tetičky
jsou as a kmotřičky.“
Rozžatou svíci každá má,
a první z nich se nahýbá
už ke chlapci a povídá:
„Já jemu na cestu dávám a k spáse
samá jen nebezpečenství.“ – „Já zase,
by šťasten ze všech vyváznul.“
– „A já mu dávám ku věnu
dcerušku krále za ženu,
co tady v seně spí.“ Král mnul
si oči, zaklnul.
83
„Dám ti já krále!“ zazuří.
Však kmotry z chatky uhlíří
už vyšly. Sudičky to tři.
Naříká uhlíř: „Můj sirotku bídný,
co s tebou počnu si?“ – Král dí mu vlídný:
„Co je ti?“ – „Bůh mi dítě dal,
a ženu vzal. Co udělám?“
„Já dítě za své vychovám,“
dí král. Hrst peněz vysypal
a hned se domů bral.
A doma, v zámku, do úška
hned komorník mu zašušká,
že přibyla mu dceruška.
Král div naň nevyhrk’: „Ty jsi kus osla!“
Káže mu: „Ihned mi objednej posla!“ –
„Uhlíř ti v lese dítě dá,
to dítě vezmeš, utopíš,
sic na dno sám se položíš.
Ať dnes už světla nevídá!“
Král poslu povídá.
Vzal posel koš a k milíři
dost nerad do hor zamíří;
tam synáčka vzal uhlíři.
„Ach, jak se usmívá na mne ten brouček!
Pěkný to chlapeček, milý to klouček.
84
A, Bože, utopit ho mám!
Ne, pustím ho jen po vodě
a přenechám ho náhodě.
Tak duši hříchem neztýrám,
a rozkaz vykonám.“
Jak řekl si, tak vykonal.
Když králi bled to zvěstoval,
„Buď zdráv, můj zeti!“ král se smál. –
V dál řeka uplývá hluboká, tichá,
šumí si vážně a tleská a šplíchá,
a na ní v koši maličký
syn uhlířův jak ve člunku
si požvatlává na slunku,
jak veselé by písničky
mu pěly rybičky.
Na břehu rybář suší síť,
uvidí po vodě cos plýt,
hup do loďky a už to chyt’.
„Vždycky sis přávala synáčka míti;
tu ho máš, zrovna jsem zachyt’ ho sítí!“
své ženě rybář šťasten řek’.
Ta radostí hned zavýskla
a hned ho k srdci přitiskla:
„Že připlaval nám synáček,
ať sluje Plaváček!“
85
Čas letí. Na lov šel zas král.
K rybáři žízniv přichvátal,
„Mou žízeň uhas!“ požádal.
– „Jaká to čest pro nás, pane náš, králi!
Kéž bychom pohárek vína ti dali!
Než teče nám jen ze skály.
Hej, hochu!“ – Džbánek hliněný
už nese hoch, džbán zrosený.
„To voda jako křišťály!“
dí rybář ke králi.
Král hledí – jaký junáček!
„Kdo je ten jinoch?“ – Ach, ten vztek!
„Náš nenáš. Je to Plaváček.
Před lety dvaceti připlul nám v koši,
radš jsme mu byli než zlatému groši,“
řek’ rybář. Král už nechce pít.
„To sám už čert dohodit chce
mi zetěm toho odrance!“
své srdce cítil hněvem vřít,
však musel hněv ten skrýt.
„Své paní musím poslat list.
Zda může syn tvůj jít? – „Buď jist,
můj pane, list tvůj dojde čist.“ –
„Tohoto posla,“ král píše, „má paní,
ihned dej probodnout nejbřitčí zbraní!“
86
List poslu dal: „Jdi, nemeškej!“
Ten otočil se na patách
a hned byl v zámku ve vratách.
List lokaj vzal mu pod livrej,
i nastal v zámku rej.
Královna div že neklesá,
pobíhá, volá: „Nebesa!“
Plaváček čeká, nehlesá.
Princezna hoří, jak pohleděl na ni;
utíká z komnaty, královna za ní.
To Sudička, ten čaroděj,
vám cestou tajně zamění
mu ortel na list svatební:
„Hned s dcerou posla oddat dej!“
I byla svatba, hej!
Vše v zámku víc, ba nejvíce,
než k nevěstě a k mamince
zří na Plaváčka, na prince,
ký z něho rytíř, jak slítl by z nebe,
ani on sám nemůž’ poznati sebe,
jak bez rozpaků, nesnází
tu nade všechny vyniká,
a nádhera jak veliká
ho do chrámu již provází,
až zrak mu přechází.
87
Trub hlaholy, až ohluší,
zní třepetavě v ovzduší,
však varhany je přehluší,
přes práh jak do chrámu kráčejí svatě.
Chrám tone ve světle, v barvách a zlatě,
pokoru vlévá do tváří,
v něm svící hoří jako hvězd,
a z varhan zní ta blahá zvěst,
když snoubenci všem zazáří,
jak jdou již k oltáři.
Tam krásná dcera králova,
tak milá jak noc májová,
víc než kytička růžová,
ručku mu podala, biskup je svázal,
když řekli „ano“ mu, nač se jich tázal,
a potom vešli v zlatý sál,
tam byla hostina, nu, div,
svět neviděl to jaktěživ,
a po hostině přichvátal,
dost pozdě již, pan král.
Ten zuřil běda, přeběda!
Svět myslil, že se rozvést dá.
„Tři vlasy Děda Vševěda,
chceš-li mým zetěm být, doneseš jistě!“
Myslil si: „Tak se ho zbudu já čistě.“
88
Plaváček za uchem se škráb’
a šel. Šel polem nepolem,
šel horami a úhorem –
„Jen chutě dál! Jen dále šlap!
Strach má jen špata chlap.“
Sudičky kmotrami že měl,
on šťastně horem, dolem šel,
k černému moři podošel.
Bez konce ono se černá a chmuří,
do břehu třískají vlny a zuří,
a loďka na něm zmítá se,
má bílé plachty naduty,
a vlny nad ni vzedmuty,
v nich ona mizí, bělá se
v tom krutém zápase.
„Převážím tady sto už let,
a nikde spásy nevidět,
kdy bude konec mojich běd.
Do lodi zaklet jsem, od břehu k břehu
převážím, převážím v urputném běhu
a stará moje kolena
si nepohoví po boji
na teplém loži v pokoji,
ni stará moje ramena.
Oh, co to znamená!“
89
Převozník vzdychá, sivý kmet,
doraziv k břehu: „Sto už let,
a konec psoty nevidět!“ –
„Bůh pozdrav, stařičký lodníče chudý!“
„I tebe, poutníče mladý! Kam tudy?“
„Já? K Dědu Vševědu.“ – „Sto let
tě čekám. Zeptej se ho tam,
kdy konec, ach, mým lopotám.“
Plaváček slíbil mu, a kmet
ho mořem převez’ hned.
Pak přišel k městu velkému.
Staříček belhá vstříc jemu.
Plaváček k němu smutnému:
„Bůh pozdrav, šedivý dědečku!“ volá.
„I tebe, mládenče pěkný! Kam zdola?“
„Já? K Dědu Vševědu.“ – „Že jdeš,
ty že jdeš k Dědu Vševědu?
To ke králi tě dovedu.
Zvěst radostnou mu přineseš,
smutnému městu též.“
Král pravil: „V onom sadě tam
měli jsme jabloň drahokam,
mladicí jabka nesla nám.
Jedno-li někdo, byť nad hrobem, snědl,
omladl rázem, jak jinoch si vedl.
90
Však od let svět jich nevídal.
Od Děda zvíš-li Vševěda,
zda jabloni se pomoc dá,
odměním se ti jako král.“
Plaváček slíbil a šel dál.
Zas druhé město. Hradby má,
syn u nich otce pohřbívá,
slzy jak hrachy prolívá.
„Bůh pozdrav, truchlivý hrobníče chudý!“
„I tebe, poutníče dobrý! Kam tudy?“
„Já? K Dědu Vševědu.“ – „Co díš?
Že k Dědu Vševědu? Ach, žel,
žes trochu dříve nepřišel!
Však aspoň krále potěšíš;
dávno tě čeká již.“
Král pravil: „V onom dvoře tam
měli jsme studni drahokam,
dávala živou vodu nám.
Mroucí když napil se, zdráv hlavou hodil;
mrtvý, jí pokropen, vstal hned a chodil.
Však od let vyschla, jaký žal!
Od Děda zvíš-li Vševěda,
zda studni pomoci se dá,
odměním se ti jako král.“
Plaváček slíbil a šel dál.
91
Šel dlouho, dlouho – samý vřes
a potom černý, černý les,
v něm stromy až až do nebes.
V lese tom louka, ta kvete jen, svítí,
a na ní ze zlata zámek se třpytí –
„To zámek bude knížecí,“
Plaváček myslí, obchází
a údivem jej provází:
po bocích zlaté věže ční
a uprostřed ta největší.
Na každé zlatý holoubek
a na nejvyšší kohoutek,
má démantový pazourek.
Ten se jen otáčí, veselé křiky
do světa kokrhá: „Kikirí-kiky!“
To zámek Děda Vševěda.
Plaváček vešel do zámku
a chodí, vidí hádanku:
v něm živé duše neshledá,
ni, kde je, nevěda.
Až v jednom koutě, koutíčku
uviděl starou babičku
a před ní zlatou přesličku.
„Vítám tě, Plaváčku! Co tě k nám vede?“
smějí se dobré jí oči a šedé.
92
Byla to kmotra Sudička.
– „Král, mám-li jeho zetěm být,
tři zlaté vlasy chce vám mít
od Děda Vševěda.“ – Kmotřička:
„Nu, to věc maličká.
To práce dá nám nemnoho.
Teď sedni si a nech toho,
jsi hodně ušlý beztoho.“
Veliký pekáč pak vytáhla z trouby,
pečení ptáci v něm, smažené houby,
nu, tak to z něho vonělo!
„Teď pěkně pojez, však máš hlad!“
A Plaváček se nedal zvát.
Jen do něho to letělo,
a hned mu bylo veselo.
„A ještě prosím vás: sto let
převáží po moři tam kmet,
kdy bude konec jeho běd?
Potom kdy jabloň dá, poraďte radu,
mladicí jablka v králově sadu,
a kdy ta živá voda zas
vyprýští v dvoře králově?“
„To všecko syn můj hotově
a na jeden ti poví ráz.
Jen počkej malý čas!
93
Děd Vševěd je můj syn.“ – „Jak? Jak?“
Plaváček skočil jako drak
a na babičku upřel zrak.
„Vy že jste matička Vševěda Děda?
Toho, co srdce mé hledá a hledá?
Ach babičko, ach zlatičká,
ach, pomozte, ach, pomozte,
ať štěstí mé mi poroste!
Vám ruce zlíbám, očička – “
„No, počkej jen!“ dí babička.
„Děd Vševěd, syn můj, radost má,
toť zlaté Slunce, krása má,
můj klín ho denně uspává.
Ráno je chlapečkem, veselým, jarým,
v poledne mužem, v noc dědečkem starým.
Vše opatřím, i vlasy tři.
Však, holečku, než on by vlít’,
ty musíš se tu před ním skrýt,
sic chytne tě, dá kuchaři,
ať k večeři tě uškvaří.
Sem pod tu káď! – No, jsi tam? – Co?“
– „Však zeptejte se, babičko,
na živou vodu, jablíčko!“
Vtom už to zadulo vichřicí dravou.
Oknem vlít’ dědeček se zlatou hlavou.
94
„Čuch-čuchy-čuchy! Co tu máš?
Mně člověčina voní tu!“
„Ach, hvězdo denní v blankytu!
Ty se jí v světě načucháš,
že i ten kout jí voní náš.“
Stařeček neřekl už nic.
Pak povečeřel z velkých lžic
a ptal se, je-li ještě víc.
„Nebesa! Kolikpak mis ještě? Kolik?“ –
„Nediv se, matko, přec! Když se já tolik,
než svět oběhnu, nalítám,
a bývá běh to nejprudší,
to pak mi v bříšku zakručí.“
– „No, jen si pohov, vše ti dám,
víš, že tě ráda mám.“
V klín matčin zlatou hlavu hned
položil měkce Vševěd Děd,
však sotva lehl, hned ji zved’.
„Ne, matko, já se ti oklamat nedám.
Čím níže u tebe ku zemi sedám,
tím člověčinu cítím víc.
Tu kdos je ukryt v úkradí.
Což neleží tam pod kádí?“
– „Jakých to chceš dnes tahanic?
Eh, radš neříkám nic.“
95
V klín matčin zlatou hlavu zpět
položil mlčky Vševěd Děd
a usnul, než načítals pět.
Babička nelení, vytrhla rázem
vlas jemu zlatý a hodila na zem.
Až zazvonil, jak padl v zem.
„Co, matko, chceš?“ – „Nic, synku, nic.
Jen spi! Víš, já jsem z Dřímotnic.
Tak dřímala jsem dřímky jen
a měla divný sen.“
„Nu, jaký? Honem, poslouchám.“
„Měli kdes studni drahokam,
dávala živou vodu tam.
Mroucí když napil se, zdráv hlavou hodil;
mrtvý, jí pokropen, vstal hned a chodil.
Však od let vyschla, jaký žal!
Od čeho je ta zásucha?“
– „Je na prameni ropucha.
Dej zabít ji a vyvézt kal,
a poprýští zas dál.“
V klín matčin zlatou hlavu zas
Děd Vševěd dal, a krátký čas,
už pochrapkával jeho hlas.
Babička nelení, vytrhla rázem
druhý vlas zlatý a hodila na zem.
96
Až zazvonil, jak na zem pad’.
„Co, matko, zas?“ – „Nic, synku můj!
Jen spi a spi, a nehubuj!
Zas zdálo se mi tentokrát –
nu, dej si vykládat!“
„Nu, copak? Honem! Poslouchám.“
„Měli kdes jabloň drahokam,
mladicí jabka nesla tam.
Jedno-li někdo, byť nad hrobem, snědl,
omladl rázem, jak jinoch si vedl.
Však od let už jich nenese.“
– „Had leží pod tou jabloní,
užírá síly kořeni.
Zab hada, jabloň zvedne se,
zas jabka ponese.“
V klín matčin zlatou hlavu zas
Děd Vševěd dal, a krátký čas,
už pochrapkával jemu hlas.
Babička honem zas vytrhla rázem
třetí vlas zlatý a hodila na zem.
Jak zlatá strunka zazvonil.
„Co děláš, matko, pro boha?“
„Ach, odpusť mi! Já ubohá
zas dřímala, sen se mi snil
tak divný.“ – „Jaký byl?“
97
„Na černém moři sto už let
převáží převozník tam kmet.
Kdy bude konec jeho běd?“
„Hloupé to matky syn. Veslo ať hodí
jinému, na břeh ať vyskočí z lodi,
a konec bude lopotám.
Však teď mě, matko, nech už spát,
vždyť musím časně ráno vstát
jít sušit slzy očičkám,
že krašších neznám sám.
Je pláče dcera králova,
tak sladká jak noc májová,
pro syna, pro uhlířova.“
Řekl a usnul, jak dudek spal, svěže.
Plaváček slyšel to, pod kádí leže,
slyšel to všecko v úkradí,
jak zazvonil ten každý vlas,
co všecko radil Dědův hlas.
Div neposkočil pod kádí
tou sladkou návnadí.
A když už bylo na ranní,
kmotřino slyšet šukání,
Slunečko sedlo k snídaní.
Bylo to pachole se zlatým vlasem,
frnk oknem východním s veselým jasem
98
a to tam. Babiččin hlas děl:
„Plaváčku, vylez, vylez již!
Tu máš tři vlasy, všecko víš,
jdi s Bohem!“ – Děkovat jí chtěl,
však už jí neviděl.
Hned v první město zajuchá.
Král ptá se: „Čím ta zásucha?“
– „Je na prameni ropucha.
Ropuchu zabijte, vycuďte studni,
poteče voda vám ode dne ku dni.“
Hned stalo se, a z pramenů
již voda prýští. Král mu svých
dal dvanáct koní běloučkých
a zlata, drahých kamenů
mu přidal v odměnu.
Král v druhém městě dí: „Co s ní?“
– „Had leží pod tou jabloní,
užírá síly kořeni.
Dej jabloň vykopat, zabijte hada,
přesaďte jabloň, a ponese ráda.“
Hned stalo se, a na tisíc
v ní za noc květů. Král mu svých
dal dvanáct koní havraních
a zlata, skvostů ještě víc,
že ani nelze říc’.
99
Na černém moři čeká kmet:
„No, bude konec mojich běd?“
– „Až převezeš mě, povím hned.“
Převozník převezl Plaváčka s koni,
na radu čeká a hledí jen po ní.
– „Až převezeš zas koho ty,
veslo mu honem podstrčíš
a mžikem na břeh vyskočíš.
On převezme tvé lopoty,
prost budeš roboty.“
A s bělouši teď dvanácti
a s vraníky teď dvanácti
Plaváček jede – velká cti!
Zlato a perly a kameny drahé
veze on ke chvíli blahé, aj, blahé,
až uvítá, až uvítá
se se svou krásnou princeznou,
tak milostnou, tak líbeznou;
tam v zámku až mu zasvítá,
kde čeká ukrytá,
kde čeká dcera králova,
tak sladká jak noc májová,
na syna, na uhlířova.
Starý král nechce svým uvěřit zrakům.
Diví se bujným těm koňům jak drakům,
100
diví se jejich postroji.
Ta ze stříbra je, ze zlata.
A jaká kořist bohatá!
Král pobíhá, div postojí;
zášť se mu vyrojí.
Princezně v slzách září zrak.
„A jak jen nabyls toho? Jak?“
se táže král. – „Nu, tak a tak.
K mladicím jabkám jsem pomoh’ tam králi,
ta starce omladí, vzpruží mu svaly.
A druhému tam královi
jsem k živé vodě pomoh’ zas;
ta chorému dá zdraví vráz,
ba mrtvého i oživí,
že skáče na divy.“
„Mladicí jabka – dobrý vtip,
však živá voda – ještě líp;
tou omládnu já, starý hřib.
Umru-li, hned mě jí pokropí hezky,
a já se zasměju, povstanu s desky
a dále budu králem sám!“
král plány tká. „Nu, poslyš!“ děl,
„ty divy rád bych uviděl.
Rci, kudy jít?“ – „Jen jděte tam
a tam a dál zas tam!“
101
Král na cestu se vydal hned.
Rok uběhl, král nejde zpět.
Co s ním? Kdož mohl povědět?
Víte, to převozník na černém moři
strčil mu do ruky veslo, ať moří
se on zas zaklet v lodi dál
a o mladicích jablkách
a živé vodě snívá v snách.
Tak převozníkem stal se král.
Ať převáží jen dál!
Než království to nadále
nemohlo býti bez krále,
by lidem bylo ke chvále.
Řekli si: „Plaváček naším buď králem!
Nebude nás tady odbývat málem.
Uvidíš ho už zdaleka
a hlavu má on na místě
a v těle srdce zajisté
a ničeho se neleká.
V něm kus je člověka.“
I byla korunovace,
nu, hudba, střelba, ovace
a slavná iluminace.
A byla hostina veliká velmi,
sousedé králi, ti dobří i šelmy,
102
a s nimi mnoho paniček.
A v středu knížat, rytířův
král Plaváček, syn uhlířův,
a po levé mu staříček,
osmahlý uhlíř, tatíček.
Po pravé mladá králová,
tak sladká jak noc májová,
tak bělostná a růžová.
A vedle královny rybářka sedí,
pořád se ostýchá, pod stůl jen hledí.
Král pohladil ji po tváři:
„Vy druhá jste má matička
a druhého mám tatíčka“ –
dí blízko ní zas k rybáři
a blažen zazáří.
„A třetí mám já matičku,
mé drahé ženy rodičku,
jí také líbám ručičku.
První mě zrodila, chovala druhá,
chovala s láskou jak nebeská duha,
a třetí bude babičkou,
dá-li nám Pámbu, dětí mých,
jež z nebezpečí velikých
kéž vyjdou šťastnou cestičkou,
jak já svou kmotřičkou!“
103
A všichni jsou tím dojati,
ti chudobní i bohatí,
ti pokorní i rohatí.
„ „Zdráv„Zdráv buď náš král!“ “král!“ všechno pozvedlo číše.
– „Víš, ten se, pánečku, nezrodil v pýše!“ –
„ „Buď„Buď zdráva paní králová!“ “králová!“
– „Ať potloustne nám trošičku!“ –
„Bůh pozdrav každou matičku
i tatíčky nám oba dva!“
Tuš hřmí a hřmí a dohřmívá.
A ještě jednou povstal král,
do ruky zlatý pohár vzal
a tišším hlasem provolal:
„Vzpomeňme, prosím vás, vzpomeňme dále,“
tu se on zarazil – „tatíčka krále!“
Pokývli hosté hlavami,
hned se křesel se povznesli,
však ani slovem nehlesli.
„Má srdce!“ mrkli brvami.
„Vlást bude dobře nad námi.“
A na dvorech, je jich tam šest,
tolik vám hostů – jaká čest! –,čest! –
kolik je v říši vsí a měst.
Muziky hrály jim, jedlo se, pilo,
zámořské víno se do číší lilo –
104
v dar přivezli je knížata.
To tak vám duší hýbalo,
jak slunko by vás líbalo.
Byl soumrak už, a pážata
vnášela světla rozžatá.
I pro mne také poslali
a na hostinu pozvali,
nic vymluvit se nedali.
Já mezi kněžnou a rybářkou seděl,
obě jsem rozsmával, čím jsem jen věděl,
a ony vína přesladká
mi nalévaly rozmily
a smály se, když přelily.
Nu, bylo vám to, děťátka,
nu, slovem, pohádka.
[105]
OBSAH:
Balada o světě5
Májová noc11
Slavík16
Na mezi23
Eja húj!27
Při víně30
Jurajda32
Pod vinohrádkem36
Svatba39
Výstřižek z novin41
Veliký půst44
Vojna. Triptych. I.– III.47
Veliký pátek56
Topole63
Letní noc68
Duše a Stín72
Pohádka strýce Chmelíka74
Pohádka o třech zlatých vlasech Děda Vševěda80
E: js; 2002
[107]