POD VINOHRÁDKEM.
Řekla jí kamarádka:
„Teď blízko vinohrádka
jsem zahlídla tvého Jirku,
jak líbá Vojtovic Cilku.“
Do ní jak nůž by vrazil.
Celý hned svět ji zmrazil.
„Ta že jak já mu byla by věrná?
Ta běhna, ta cigánka černá?
Jakým jen kouzlem ho jala?
Ona mu učarovala.“
– „Přesvědč se! Zajdi si tam!
Chlapci jsou chlapci. Nevěř jim! – říkám.“
Otvírá Tonča vrátka,
jde kolem vinohrádka.
Zezulka kuká tam, kuká,
a v Tonči až srdce puká.
36
Potají nahlíží křovím
hlohovým, trnkovým, ořechovým.
Marně je rozhrnuje ruka.
Jenom tam zezulka kuká.
Až u velikého houští
– div život ji neopouští –
uvidí svého Jirku
objímat Vojtovic Cilku.
Líbá ji prudce a prudce,
div že jim nehoří ruce,
jak sepjati jsou spolem
jak plápol se plápolem.
Ani jim do řeči není,
sedí jak opojeni,
jako by srostli spolem
jak plápol se plápolem.
Zezulka kuká zblízka,
a v Tonči to hřmí už a blýská.
37
Proklít ji chce, sypat síru
na čarodějku, ale ne Jíru.
Chce na ni sypat řeřavé uhlí,
ale vše marno; jazyk je ztuhlý.
Vzlyk se jen vydral, jak podťata padá:
„A já mám Jirku až na smrt ráda!“
38