NA MEZI.
V širokém poli samotna žala,
samotna žala zelenou trávu.
Vtom cosi před ní zafrčí vzduchem,
vyletěl skřivan vyplašen ruchem,
a v hnízdě piští holátka malá.
Zavzdychla dívka, pozvedla hlavu,
blýskavý srp jí upadl na zem,
o skrytý kámen zařinčel rázem.
Zakryla oči a dlouho štkala.
Sedla pak na mez. Ach, na té mezi,
jako by duha tkala své krásy,
před sluncem kryto větvičkou z březí,
buclaté dítko ručkama hrá si,
směje se, žvatlá, na matku kývá,
ať jako doma píseň mu zpívá.
Hladila něžně kyproučké tílko,
líbala líčka, líbala čílko.
Na ně se dívá – myšlenky její
pohledy těmi plakat jí chtějí:
„Ó, nepěj, nepěj, andílku milý,
skřivánku malý, kvítečku bílý!
23
Vždyť ani nevíš, nemůžeš vědět,
co tobě lidé do vínku svili.
Ptáčetem jsi ty v hnízdečku holým,
co ještě lítat neumí k polím.
Neumí lítat, umí jen sedět,
zpod křídel matčiných do světa hledět.
Ó, přitul, přitul, přitul se pevně,
dušičko zlatá, přitul se ke mně,
na moje srdce, co pláče temně!
Ó, svraští se kdys, svraští se čelo,
obočí tvoje hněvem se zkřiví
a tvoje očka, jestřábci siví,
zablýsknou strašně, jako by hřmělo!
A tvá až bude hlavička starší,
rozoumek v ní se rozváže mladý,mladý
– dívaly by se oči mé rády! –
až kdysi jednou ve hrozné jitro
zachce se tobě zavolat „Otče!“,Otče!‘,
oni ti jedem otráví nitro,
že zhořkne navždy to slovo „otče!“,otče!‘
Babičky nemáš – ve hrobě leží,
dědouška nemáš – odešel za ní.
Ptáče, jež volno po poli běží,
bohatší tebe: hnízdo je chrání,
klásek je živí, živí je nebe.
A nesmíš hladit tatíčka dlaní,
24
tatíčka nesmíš zavolat jménem,
on věčnou hanbu nechal mi věnem,
on se mnou bídnou zavrh’ i tebe.
A budeš o mně mluvit kdys krátce
a snad i klnout pro hřích své matce.
Ó milý Bože, lépe by bylo,
by první havran, který nás zočí,
vykloval nám tu oběma oči,
vytrhal srdce, kde ještě zbylo
chudičké lásky široké moře
jako ta zeleň v jedlové hoře!“
Řinuly slzy, potůčky dravé,
padaly perly veliké, žhavé,
lesklé jak skvoucí démanty tvrdé –
sbíraly by je královny hrdé.
Padaly na tvář dítěti hladkou,
že rázem hlasně vzplakalo s matkou.
„Ach, neplač, neplač, sirý můj květe!
Matičku máš tu na širém světě,
a srdce matky – toť nebe jasné,
co v štědrém klíně, v zástěrce řasné
tolik set tisíc hvězdiček mívá,
oříšků zlatých, jablíček skrývá.“
25
Rozdul se větřík po poli tichém,
hedvábným šeptem, tlumeným vzdychem
rozvířil klasy, rozšuměl trávu,
pohladil líce, zlomenou hlavu
i celé tělo, podťatou břízi,
i velké oči, studánku ryzí.
26