DUŠE A STÍN.
Šla světem Duše věřící
a za ní Stín se šeřící.
Tak čistý jako horský květ
jest její vzhled a dech a vzlet.
Šla zvolna, čelo schýleno,
neb srdce bylo raněno.
A ani ne tak od dýky,dýky
jak titěrnými špendlíky.
Než v ní jen všechno zářilo,
ač za ní se to šeřilo.
„O kráse sním a o ctnosti“ –
Stín za ní brumlá: „Hlouposti!“
„Rekové moji předivní – “
Stín zabručí: „A naivní!“
„Mír rozhostit chtí hrdinný – “
Stín směje se: „Sen dětinný!“
72
„Dát tvůrčí lásce rozkvétat – “
Stín chechtá se: „To planý sad!“
„A do srdcí vlít veselost – “
Stín nevrle: „Ba žluči dost!“
„Ať vůkol prach je vezdejší,
ať smích a posměch říznější,
já věřím přec v to krásnější.
Má touha, jíž se cítím nést,
mi důkazem, že ono jest,
že k němu dost jde květných cest.“
Stín bručí: „Směšných slov a gest!“
A šla tak šťastna, zářivá,
tak blažená a blaživá.
73