TOPOLE.
Stál topol u sadu, již starý, zpola lysý,
až do oblak chtěl hrdě sahat čelem svým,
ba nebes klenutí chtěl proraziti kdysi
a dýchat, hovořit chtěl dechem nebeským.
I vypjal se a rostl divospěšným chvatem,
už smál se, daleko své soky převýšiv.
Vtom přihnala se bouř, blesk mrštil svojím mlatem –
a obr s rachotem je zlomen, ale živ.
A padnuv na zemi se skrytou hrůzou třese,
z žil život vytéká, list zimničně se chví.
„Buď, synku, chytřejší! Ať víc ti osud snese!“
Tak zašeptal a něm, jak trpký vzdor, tu tkví.
Než mysl synkova se jiným snem už pase.
Ne do nebes, on jinam letí duchem svým:
po hvězdě zářivé se rozepřáhl zase
a rostl výš a výš, snem puzen vášnivým.
Než když už nad stromy se všechny vášniv vznesl,
trest boží stihl ho – hlas zvolal zlověstí:
„Stůj! Stůj! Tys mlád. Já nechci, abys klesl,
však mezi nebem, zemí věčně šelesti!“
63
I ztrnul, oněměl, tu pojav muku,
chtěl zemi vyrvat se – nač klnout, lát a nýt?
– „Buď, chlapče, chytřejší,“ řek’ svému kluku,
„a hvězdy nebeské, víš, hvězdami nech být!“
A štíhlý mladý kluk se zticha chechtal v duchu:
„To starý osel byl bych! Hnát se k hvězdám snad!
Ó, jinde spády mé!“ – a v horkokrevném ruchu
jen k růži pohlížel, jež zmámila už sad.
K té růži žárliv zřel a div že nezešílel,
jak růže usmívá se, vida, jak se rdí;
i šeptal: „Miluj mě!“ a sladko, hořko kvílel,
a „Miluj mě!“ lkal dychtiv, co as růže dí.
Však růže jen se rdí. Tak dnem i nocí dlouhou
po růži topol prah’, po vonném objetí,
že smyslů zbaven třás’ se, prudkou rostl touhou,
jen výš a výš, kam smích jen větrů doletí.
A bouřněj, bouřněji to v hrudi jemu hude,
„Miluj mě!“ volá spit a roste, roste výš.
Hle, obr malomocný už hned v mracích bude.
„Já nad svět povznesu tě. Miluj mě! Ó slyš!“
A růže jen se rdí. Až jednou časně zrána
se topol rozchechtal či ztratil rozum? Zhloup’?
64
Hle, růže v objetí! Kde ženich, jemuž dána?
Aj, s koulí zlacenou, aj, malovaný sloup.
I ztrnul, oněměl, pak rozchechtal se zase,
chtěl zemi vyrvat se – nač klnouti a lkát?
– „Aj, mudrče, v tak krátkém dorostls mě čase!“
děl táta. „Měl bych ti tu řádně vypráskat.“
Tu děda zlomený se zaševelil tiše:
„Tak stár a bláhový? Chceš skládat ještě řeč?
Kdo plazí se, kdo závratné se dopjal výše,
těm dvěma němost sluší, do pochvy dát meč.“
A vedle v zahradě dvě jabloně se skvěly
a cudně pýřily se, slušelo to jim;
a jejim robátkám se tvářičky jen rděly.
„Tak, tak!“ dí slunce. „Dobrý ve všem volte rým!“
– „Tak, tak! Jen hodné vždy, jen buďte hodné, skromné!“
lá topol posměšně. „Před carem sluncem v prach!
Já nikdy však. Vřít cítím pudy neoblomné,
bouř zalívá mi hruď, jak horská čela nach.
Zda cíle dojdu, nevím. Blaze mi však prahnout,
slast po něm pachtit se v tak prudkém plápole.
Toť slastně hořký los: jen prahnout, nedosáhnout,
a žít. A žít. A věčně budou růsti topole.“
65
A hrdá palma, řeč tu slyšíc prázdnodobou,
se zdržet nemohla, by déle mlčela.
Jak pravá královna, jen hoříc svatou zlobou,
se obořila naň a přímo do čela:
„Co, mluvko, nadouváš si falešnou tu řízu?
Tys dlouhý čahoun jen, jen velkost tyče máš.
Tvé dřevo bez jádra, tvůj list je plný hmyzu,
na špalír lokajů jsi dobrý, na stafáž.
Na špalír lokajů, tam podle cesty k zámku
a k panské besídce a v panskou ohradu.
Na také stafáže oddaných halamánků
jsi jako ulitý, jen dělat parádu.
Ne na hrdinu však, jenž činem svým je velký
a život radostný všem vnáší do krajů;
ty však jsi jalový a vyhnou se ti včelky.
Jsi dobrý na stafáž jen v špalír lokajů.
Jsi směšný, přesměšný, jak chlapci utřinosi,
s tou bohorovností, s tou řečí hřmotící.
Tak na generály si chlapci hrají bosí,
s dřevěnou šavlí, s papírovou čepicí.“
66
Jí topol neozval se, tvář však zakabonil:
„Jak mravokárná je! Éh, jaká přetvářka!
Nu, stárne, stárne. Věk ji pořádně už sklonil.
Chce býti královnou, a je to šafářka.“
67