VÝSTŘIŽEK Z NOVIN.
Ó, stála tam v koutku dívka,
ji světicí byl bych zval,
však nechtěla s nikým tančit,
sic byl bych už ji vzal.
Jen krásou temných očí
v ten hlučný se dívala svět,
a živůtek se jí třásl
jak rosyplný květ.
Já duhu si kol ní klenul
a oblohu s rojem hvězd,
a když jsem se ptal, mi řekli,
že zasnoubena jest.
Že rodiče nezámožní
prý šťastně ji chtějí vdát
a říkají: „Zvykneš si, zvykneš“ –
je marno jim odpírat.
A za chvíli viděl jsem toho,
kdo nazve ji věčně svou:
muž bohatý, dost mladý,
se tváří vyžilou.
41
Chtěl s úsměvem ji bavit,
i kytici v dar jí dal
a cukrovin plný talíř,
a klaněl se a smál.
Však lilií tvář jí kvetla,
a teskný byl její smích.
Jí bolest se svíjela v očích,
v těch velkých, jiskřivých.
A nucena teprv vzala
z těch cukrovin drobet jen
a vlídně mu vzdala díky,
ač byl to tichý sten.
A ohniví kolem hoši
a děvčata veselá
se míhali v bujném tanci,
jak síň by letěla.
To divoký čardáš víří
a divoko hudba hrá,
v to světice tajně pláče,
s ní pláče duše má – –
42
A za měsíc přítel poslal
mi výstřižek z deníku,
že brzy po svatbě našli
ji pod koly rychlíku.
43