PŘI VÍNĚ.
„Kdys také o lásce jsem skládal píseň
a také rýmoval jsem: píseň – tíseň,
chacha!“
při sklence vína kamarád mách’ rukou
a honem zapil řeč tu trpkozvukou.
„A miloval jsem ji, nu, jak se sluší,
životem celým, celou svojí duší.
Než moje děvče vlásky mělo zlatý
a shlídlo se – nu, proč ne? – na dukáty.
Já, blázen, myslil: Svět se vymkne z dráhy!
A zatím neubylo kapky vláhy.
Šel dál ten starý svět, šel svojí cestou,
a ani neohlíd’ se za nevěstou.
Tu lék jsem poznal od lítosti, vzteku:
tu hořkost zapít, zvolat místo breku
chacha!
30
Tak najednou jsi vesel jako děcko
a zapomněl a odpustil jsi všecko.
Ono to není sic tak zcela prosté;
ten hořký kořínek dál v hrudi roste,
že občas trhat musíš jej a prudce,
abys tou mukou ušel větší muce.
Jsi jako voják, jenž se raněn vrátil:
zahojil nohu, jen ji o půl zkrátil.
Však zato směleji se na svět díváš
a svobodněji vedeš si a zpíváš.
A zvykneš nosit hlavu vždycky zpříma,
ať nad ní praží, plíská nebo hřímá.
Ba myslím, že tak nejlíp všecko zdoláš,
že pak i na Smrt ,Vítej!’ družně zvoláš.
,Pojď, stařenko! Veď v odpočinek milý!
Vždyť dost hloupostí jsme tu natropili!’
Ach, ach!“
A znovu dobrý kamarád mách’ rukou
a honem zapil řeč tu trpkozvukou.
31