Ze sna mládí.
1.
Jak často hoch jsem zadíval se
ze klína drahé matky své
za večerů těch tichojasných
do nebes výše hvězdnaté.
A když mi matka vyprávěla,
že krásně je tam vysoko,
já ptal se, ruce zbožně sepjav:
„matičko, je tam daleko?“
A matka má se zamlčela –
než po chvílce mi s povzdechem:
„Ó synu můj, to dlouhá cesta,
však ty máš nejblíž k rájům těm!“
Ó matko má! co za svým rájem
jsem už se světem nachodil,
však poznávám to každým krokem,
že tehda jsem mu nejblíž byl!
51
2.
Tak krásné byly v ústech matky báje!
a v dětské mysli, v duši nevinné
jsem hledal po nebi ty ráje snivé
a našel! – našel v hvězdě jediné.
Ta krásná byla, tak se tiše leskla,
jak tajemného blaha z dáli svit:
„Hleď matičko“ – však nedořekl jsem to,
už sklesla; ráj i sen – jen plachý kmit.
Ó bolný pád, v němž první sen se strácí,
a sladký klam rozplývá v smutné nic!
Co sen je mládí? První slza skane
a setře jej – co dál? snů není víc!
Tak stojím zde; i teď mi hvězda spadla,
jen kmit – kde jest? a kde ji hledat mám?
Ba marný krok! Co spadlo v nekonečno,
to navždy spadlo, ve tmách zbyl jsem sám!
52