Z rumů.
1.
Ty svaté doby, snivé moje světy
už zašly dávno – mhou jen jsem je zřel!
už shasly ráje, život plnokvětý,
a co jsem teď? – jen skamenělý žel!
„Jdi ke hrobům!“ – „A proč?“ – „tam pěj své žaly!“
Ba pozdě – pozdě nade hroby lkát!
a oči mé už slzy vyplakaly,
už neumím, než v němém bolu stát.
A těžko se to nad ssutinou pláče,
a přese zbytky slavných velkých dob
se jako zabloudilé někdy ptáče
vzpomínka snese – a zas pustý hrob!
Co v snivé, krásné viděl velikosti,
neřekne kamen z rumů zbortěných;
a kdyby mluvil? – snad by minulostí
teď vzbudil pláč – jen pláč? – snad také smíchsmích.
63
22.
Už srdce spí, a tvrdé jeho snění,
jak u prostřed drobného kamení
když v zříceninách velebného hradu
si odpočívá kamen základní.
Čas plyne nad ním, věk se s věkem honí,
svět mění se, a kamen? ten spí dál!
a tiše spí, až nad hrobem vyrostlý
ho břečťan v náruč věrnou obepjal.
Tak v srdci vzpomínka se rodí sama,
jak břečťan kamen – si ji odchová!
však ne vždy břečťan – planá někdy růže,
a nejčastěji – hluchá kopřiva!
64