PúlnocPůlnoc.
1.
Černá rouška obraz kryje svatý,
pod ním na noc dívka klekává,
na noc pozdní, když matička usne,
dívka sama bdí a – plakává.
DívkoDívko, dívko! nech jen mrtvé spáti!
darmo pláč ti krásnou pije líc,
co smrt vzala, nářek nenavrátí,
umrlý ti nevzbudí se víc!
„Umrlý? – ba ano!“ – ret se chvěje,
pohřební se modlí srdce žal:
tak se modlí člověk u naděje,
i když na věky ji pochoval.
76
A kdy lásku stratil prvně sněnou,
ještě na sesutý blaha hrob
plače kleká, by se dovzpomínal
ještě v bolu jednou – shaslých dob!
A proč doby naše nejšťastnější
bytost pojí v sobě jediná?
Ona zmizí – shasne za ní rozkoš:
na obé si pláč jen vzpomíná!
77
2.
Darmo pláčeš dívko o půlnoci,
nevypláčeš obraz blahých dob,
slož své slzy, vystel nevěrnému
zapomněnkou chladný v srdci hrob!
„Darmo – darmo! dvakrát v srdci žije:
byl a není! – dvojí bolesť zlá,
a bych zašla s bolem na kraj světa,
vzpomínka si mě tam vyhledá!“ –
Ba kdy láska v srdci osiřela,
vzpomínka jí přijde vrátit sen;
vidí smrt, tvář růžová jí zbledne,
těšit chtěla – slzy sype jen!
A kdo lásce její bolesť věří?
a kdo ví, že každá slza ta,
kterou vyroní pro štěstí zašlé,
krev je srdce, perla života?
78