Jarý život.
1.
Rozekvítej mé poupátko,
když tě rosa vlaží,
červenej se má panenko,
dokud láska blaží.
Ranní rosa zajde brzy,
list po listu skáče,
přijde slunce, horké slunce,
a tvá láska – spláče!
110
2.
Cože ti růžičko
na jaře květoucí
plnolist slzička
zarosívá?
Cože tě srdéčko
ta láska horoucí,
ta láska mladičká
pobolívá?
Nebolí z neštěstí,
nepláče z bolesti,
jako by slunéčka
neviděla:
ale že touha se
mladého srdéčka
za rána do světa
rozletěla!
Letěla rozletem
do světa nahoru,
srdéčko v samotě
zanechala;
viděla slunéčko,
záře ji vrátila,
na rodné půdě si
zaplakala! –
111
3.
Růže a srdéčko,
překrásné květiny,
z rána se rozvily
o samotě;
a v tiché samotě
slzička nesmělá
v milosti hovoří
o životě.
Schovej tu slzičku
do srdce hluboko,
vždyť ona krásu ti
v srdce roní;
zapláče, zabolí,
samotu potěší,
krása-li bez slzy,
což je po ní!
112