Loučení.
1.
Smutno je to, tesklivo,
doba plna bolu,
loučí-li se srdce dvě
ku rozchodu spolu.
Ku rozchodu na krátko,
lásce je to dlouho,
ach což se tu navzdychá,
slz vypláče mnoho!
„Ach snad je to naposled!“
v srdcích dvou se chvěje, –
a jen kdo to nezkusil,
ten se tomu směje! –
117
2.
Loučili se v bolesti,
měli se tak rádi,
a v té lásky rozkošech
osud je rozvádí.
„Neplač, neplač, nevzdychej!
je to krátká doba“ –
jeden těšil druhého –
a plakali oba.
Jemu bylo o ni jen,
jí zas jen o něho,
loučili se, plakali
jeden pro druhého.
118
3.
Rozešli se, rozžehnali,
jeden tu a druhý tam,
však to každý dobře cítí,
že je s láskou svojí sám.
„Ovšem lásku nerozdělí
ani prostor, ani čas,
a co z blízka těšívalo,
z dáli v smutku blaží nás.“
Tak si láska bolest mírní,
tak se těší naposled,
ale v srdci tisíc hlasů:
„bez milého prázdný svět!“
A v tom srdci bolů světy,
vůkol něho prázdnota, –
ó kdo nemá milou v dáli,
nevíneví, co je – samota! –
119