Květina štěstí.
1.
Chodil jsem na jaře
v života zahrádce,
nehledal, našel jsem
květinku bez práce.
Květ, jak by do něho
červánku namíchal,
vůně, jak by do ní
jara byl nadýchal.
„Jaro i červánek
naděje svatý chrám,
však si tu květinku
u sebe odchovám!“
157
Chtěl jsem ji zasadit,
aby mi nesvadla,
než jsem ji donesl,
uvadla, opadla.
Opadla u květu,
zbyl mi jen stoneček,
a já jsem nad štěstím
urovnal hrobeček,hrobeček.
158
2.
Hledala sestra má,
hledala květiny,
pustá je zahrádka,
ani květ jediný.
Plakala, prosila
o jeden kvíteček,
a našla na konec
podivný stoneček.
Bez barvy, bez květu,
celičký pichlavý,
utrhla, nedbala,
že se tím skrvaví.
Vsadila, pěstila,
slzou zalývala,
s časem se minul čas,
květ si odchovala.
A byl to krásný květ,
vyrostlý z bolesti,
jako když blaženost
zrodí se z neštěstí! –
159
3.
Ba je ten život náš
podivná květina,
na stonku neštěstí
kvete mu koruna.
Pichlavý stoneček,
na něm je krásný květ,
kdo ho chce, musí se
na trní skrvácet.
Někomu opadá,
zbyde mu neštěstí,
někdo zas po trní
k blahu se proklestí! –
160