ZVONY.
V ticho mé cely udeřily,
zpívaly o slavnosti velké Lásky,
zrozené v nevýslovném Ponížení,
zakleté v tělo našich poskvrnění.
V krvi své všecko obmývající;
skráň korunovanou věncem hrubých trnů
pozdvihla na dřevěném tvrdém loži,
do věků vyzařujíc úsměv Boží.
Ve mrazu lidstva neochladla,
vždy připravena v žhoucí milování
a chlebem bílým, jímž se srdce sytí,
svou bytost chce vlít v jejich žilobití.
Hle, zvony pějí její touhu,
umírá žízní ve svém tabernaklu;
chce milovat a podávat se duším,
spjat srdce v jedno poutem užším.
45
Království světa vybudovat,
své Město svaté s věží do oblaků;
po stupních grandiosních vésti davy
výš v říši ctnosti, výš v svět Slávy.
Tak nad hlavami měst to znívá,
za šera večerů a snivých nocí;
jim odpovídá z krčem opilců zpěv vilný,
i jejich nevěstek smích nerozdílný.
46