NOVÝ ŽIVOT
BÁSNĚ.
V PRAZE 1903.
CYRILLO-METHODĚJSKÁ KNIHTISKÁRNA A NAKLADATELSTVÍ
V. KOTRBA.
1]
VĚNOVÁNO
PŘÁTELŮM Z KATOLICKÉ MODERNY.
3]
NOVÝ ŽIVOT.
5]
NE, TO UŽ NENÍ!
Ne, to už není! –
msta prokletí a všemu zlořečení
a tupé zoufalství až do grimassy,
zlý posměch, žíravým jenž vtipem hrá si.
Ne, to už není –
kdy v orgiích se hledá utracení
všech nálad, v nichž se lítost ještě vrací,
kdy lidskost ubijí se profanací.
Ne, to už není –
kdy pohár rozkoše juž v přesycení
se tříští bez pohnutí – v divém vzmachu
a nevzkvétají líce studem v nachu.
Ne, to už není!
Vše minulo, sen těžký v probuzení.
Bouř dohřměla. Své stěžně narovnáme,
své naděje zas z dálky zavoláme.
7
ŽEŇ.
Otevřete duše, hlubiny nitra.
rozhořela se Slunce na vrších;
tajemná Slunce, tajemná Jitra
srdcí v nich.
Mystická setba Rozsévačova
padá a klíčí, tryskne ve klasy;
stříbrné stéblo v tisících chová
zrna si.
Vyjděte vstříc Mu, prostřete duše,
neviditelné líchy bolestí;
setba ať padá v nadějné tuše
do prsti.
K výsostem vzroste do věků světa!
V zatmění slunce bílí Ženci jdou,
na vozích žhavých úrodu Léta
odvezou.
8
JEST JEŠTĚ NADĚJE.
Jest ještě Naděje v divokém shonu Záští,
když všecky zapadly záblesky Sluncí a Hvězd,
a tmavé Bouře když majáky zářné strhly,
jež v daleké obzory svítily do tmavých cest.
Jest ještě Naděje – v strhané oči svítí
a tiše rozvírá ruce, jež semknula křeč;
když výkřik Nepřátel vítězný zved se v poli
a z dlaně schromené vypadá krvavý meč.
Jest ještě Naděje, všickni-li odcházejí,
svá srdce uzamknou ku vzlyku, na každý vzdech,
když tupá Zoufalost v šílené smíchy tryskne
a chroptí v bolestech na siných zmíravých rtech.
Jest ještě Naděje – v obzoru dálném zříti,
když Mlhy rozptýlí tajemné Milosti svit,
tam bílé rozpjaté Náručí vroucně pníti
a otevřené všem Srdce se horečně rdít!
9
A PŘECE PŘIŠLA!
A přece přišla! – ne jako odaliska,
jež křepčí v divém kankanu se svijíc
a v žhavém rozjiskření vilných vášní
vše nervy jitří v spalující touze.
Ne v smyslu opojení, kdy duch zemdlí
a v těsném spjetí tělo k tělu splývá;
kdy v šílenosti lásky zkrvaví se
hloub zornice jak krví mroucí duše.
Ne v hříchu orgiích v dnech zoufalosti
a v pitkách prostřed schátralých už přátel;
ne ve dnech naplněné pomsty kruté
a zlořečení na odvěkých nepřátelích.
Ach, přišla: z nenadání jako v dětství,
tak pokorná a tichá v zaražení;
stanula u mne, cítím její dotek
a němé gesto pokorné a vroucí.
10
Tak etherná a snivá, nadpozemská,
v svém oku pablesk oltářních jak světel,
hlas tiché vlání od andělských křídel
a ruce bílé spjaté ve modlitbách.
Hle, přiblížila se mi, když jsem pohřbil
vše naděje, jež uklíčily ve mně;
v snů sesutí, když u výkřiku hrozném
má duše zaťaté své pěsti zvedla.
Jak plameny, když nad krovem se zvednou,
jenž praskaje se kácí s třeskem k zemi,
tak zaťaté mé pěsti v hrozbě vstaly
a bolest sesinala semklé rety.
Když bolest hasla v tiché resignaci,
jak žhavé železo když chladne v ocel;
můj vzdor když doplápolal jako oheň,
jenž v popel ulehá si v shasínání.
A touha Smíření když zkvetla ve mně
a odřeknutí na vždycky se všeho,
v Snů přenesení do tajemné Země
těch zaslíbení velkých božských tradic.
Když k stupňům oltáře jsem navrátil se,
jíst mystický chléb na pout dálnou,
tu mannu oblak, a pít pramen skály,
jenž okřídlí krok v slavné velké Jitro.
11
Tu přišla ke mně po letech tak dlouhých,
a v slávě extase jak ozářena
v mých slzách žhavých jako slavobranou
v mé srdce vešla – navždy navrácena.
12
SVATÝCH OBCOVÁNÍ.*)
V kruh čarovný jak byl bych zapjat,
proud magický mou duši prochází;
ruk neviditelných já cítím dotek,
hvězd řetěz jiskří v žhoucí extasi.
Hle, reflex cizích září padá do mne
a stíny plaší skličující v děs,
déšť mystický mé duše plíseň smývá
a cizí echem ve mně zvučí ples.
To na mé lány nebeská dští rosa,
rtů cizích požehnání do sna zní;
v mých modlitbách já slyším cizí hlasy
a cizí slzy splývat v pokání.
Toť tajuplné sladké okamžení,
v něm přerod k věčnu celé bytosti;
křest Ducha ohněm živým prolévá mne
a zvedá z prachu k Nesmrtelnosti.
*) Communio.
13
To splynutí je v duchů velkém Kosmu,
Hod lásky nejvyšší je v šílení;
to věků všech je s Bohem zasnoubení
a člověčenstva věčné Sbratření.
14
KRČMA.
Puch Krčmy otravný jsem opustil,
v svém štítě erb má Zapomnění;
zde poslední jsem ztratil statek, co mi zbyl,
vím, propadl jsem – kdos řek’ – zatracení.
To síly nedá! hýřit k ránu od noci
a letět s vášněmi tak bez otěží;
být ve všem skeptikem, co může pomoci?
květ trhat, šlapat drsně růže svěží!
Tak číš jsme třískli divě o číši,
náš pohled hořel hříchem sešílelý;
v tom výkřik srdce, kdo ho vyslyší,
a brutální jsme písně družně pěli.
Ach, jak ten paprsk divný přišel mezi nás!
kdos o dětství tu šeptl ideale;
proč stichli jsme? a jako mráz
se složil na rty nám v tom krčmy sále.
15
Ven táhlo mne to kouzlem, pryč a ven,
já vyšel v ticho noci – k ránu bylo,
a cítil jsem se vlastním jedem otráven;
mé nitro po čem náhle zatesknilo?
Kraj dálný, tichý, jejž jsem v dětství snil,
věk zlatý kde se jako nebe klene,
kde Bůh by jako s dětmi s lidmi žil,
kde blankytem žhne slunce roztavené.
Tam v bílých řízách Svatí v řadách jdou
a hymny sladké s jejich retů plynou;
žhnou zraky pod korunou vítěznou
a palmami v svých rukou sladce kynou –
Jdu břehem pustým svého Vyhnanství,
zář jitřenky se nocí k ránu střela
a do červánku bílým světlem stkví,
až na dně srdce mého zahořela.
A na ospalé plavce vzkřikl jsem:
hoj, větry příznivé nám nyní dují,
ó rychle k veslům, plavci moji, sem,
k té sladké zemi plout vám nařizuji...
Buď požehnáno jitro moje dnes,
již v zemi novou s touhou svojí pluji;
v mém srdci naděje, v mém srdci děs,
k té zemi toužené zda Večer dovesluji...
16
ПЕТРОΣ.
Skála starobylá v moře příboj ční,
zlatý Hrad se zvedá na ní;
jako hvězda ve tmách hoří polární
všem, jenž bloudí v stroskotání.
Posádku má bdělou, vždycky na stráži,
strážce věrné ve své bráně;
nepřátelské lodi o tes rozráží,
tonoucí však spasí odhodlaně.
Někdy vzkypí moře jí až k vrcholu,
pěnu stříkne do pevnosti;
zápasí pak s mořem pospolu,
až se otřásá pak v hlubokosti.
Tisícleté divoké ty příboje:
Skála stojí a Hrad na ní;
nová tisícletí půjdou do boje.
jak jdou šeře do skonání.
17
V konec přijde Vítěz, hradu pán,
Vysvoboditel, jejž snívá;
v triumfu on přijde nikým nezdolán,
slunce kdy se k noci stmívá.
Moře před ním rozstoupí se hned,
příboje vln lehnou v dáli;
jako hory zdvihnou štíty – led,
boky stvrdnou jako skály.
Harfy zlaté v předu andělé
zahřmí píseň vítězící;
od krve své roucho zardělé
za nimi jdou mučeníci.
V prostřed millionů Vítěz sám
v purpuru jde kolem boku;
v světců zlatých thuribulích plam
vylévá svou vůni v každém kroku.
Vejde ve svůj tajuplný Hrad,
korunu dá na své skráně;
rozkvetou se rajských do zahrad,
mořských hlubin neobsáhlé pláně.
Rozkoš vzejde jako v hojné žni,
zjiskří každou zřítelnici;
jako slavní Králi půjdou dni
ve království věčně vítězící.
18
DULCEDO!
Nade všecka políbení
mystické jsou Rety:
Boží kalich nachýlený,
piji sladké vzněty.
Piji odtud zapomnění,
mdlobu svého těla,
ale v sladkém vytržení
jakby duše vřela;
Jakby v dál se rozletěla
prudkostí v svém letu,
před nímž rozskočí se rázem
Tajemství všech světů.
Do Kolébky navrácení,
vzlet to nad oblohu,
a pak vyplnění Touhy:
spočinutí v Bohu!
19
KŘIŽÁK.
(P. SIG. BOUŠKOVI.)
Tak vyjel jsem v svět neznámý,
v svém nitru touhu dobývání;
na prsou kříž jsem rudý připevnil,
zem svatou vyprostit chci v mužném klání.
Můj pancíř rytířský je pevný dost,
zkad krzno sněhobílé pyšně vlaje;
v dál mhavou radostně já řítím se,
vnitř čistým ohněm plápolaje...
Už dlouho bloudím kříže bojovník,
na zemi svatou srdce zapomíná;
s cest sjel jsem okouzlený do bludišť,
žár touhy zbytečná jak lampa uhasíná.
20
Můj pancíř spadl kdesi uvolněn,
mé krzno prachem temně sesivělo;
jen časem vzpomínka mi zašlehne
a v studu skláním zahanbené čelo.
Bez lauru vítězství se navrátit
v hrad nesmím Otce svého převznešený,
jen v čistém krznu k němu přístup je,
v němž vyjel jsem kdys obrozený.
V boj divoký chci neunavný hřmít,
své zbraně skřížit s všemi nepřáteli,
své tělo střelám terčem vystavit,
by rány v tisících se otevřely.
V tom ran svých krve zdroji bolestném
své krzno zbarvím v nach a do purpuru,
bych vrátit směl se, rytíř počestný,
a odměnu vzít prostřed tvojich kůrů.
21
BÝT BÁSNÍKEM...
Být básníkem těch slavných Rozednění,
jež náhle vzplála v hloubi lidských niter,
těch požárů a ohňů zapálení,
jež s vrchů Ducha do mlh Jitra bleskly.
Být básníkem těch ducha Obrození,
tak náhlých jako zašlehnutí blesku,
v němž Jahve nepřestává dosud mluvit
své slovo srozumitelné jen Věštcům.
V ta nitra sestoupit jak v propast moře,
v ty výsosti se zvednout silou obří
a proniknout v taj srdcí Vyvolených
a rozumět jich ekstasím tak sladkým.
Jich zornic zapálených božské řeči
a pohybům rtů němých blahou hrůzou;
té rozkoši, jež v trýzni těla šílí,
a křeči divoké, jež Hmotu kruší;
22
Však duši křídla dá a otevírá
v hloub nebe průhledy všem uzamčené;
v jich vise nádherné zřít, jež v pláň žití,
jak fata morgana v poušť, zapadají.
Jich srdce zrcadla jsou, obraz Boží
kam jako do vln slunce obráží se;
toť věčné splynutí je v žhoucím citu,
toť Boha sblížení je vroucím v objímání.
Být básníkem těch mučeníků Lásky,
jichž píseň s archandělů chóry splývá;
jich hymny v struny citů zachycovat,
jich plamenem své nitro zapalovat!
23
MARIA!
Snů nejkrásnějších hvězdo,
v tmách zoufalých mé světlo,
vln v příboji ty břehu spasný
a v poušti studánko mé žízni.
V dnů stroskotání lodi vlídná,
zas novou naděj vléváš v nitro
všem klesajícím v smrtné mdlobě:
ó sladké zachycení v náruč.
Chci říci, Paní, šeptám, Matko,
mám ku modlitbě sepjat ruce,
však v prudkém pláči hořkém
své ruce rozevírám touhou.
K Tvým bílým nohám smilování
jak malomocný těžce padám;
ó v sklonu svaté tvojí hlavy
čtu soucit lásky, odpuštění.
24
Veď svou mne cestou, neodpírám,
lem chytám tvého roucha, dítě,
štít můj jsi zlatý proti dešti
střel nepřátelských, otrávených.
Tvé ruce žhavé rozhřívají
mé srdce ustydlé juž hříchem;
sil navrácení probíhá mě
a život klíčí v doteku tvém.
V mé rány balsám rosou padá,
zas úsměv navrací se retům;
žeň nová hnula se v mých líchách,
květ nový zved’ se na záhonech,
V mých zahradách tak spustošených
tíž ovoce mé stromy sklání;
já duši vrtkavou jsem zaklel
na věky k tvému milování.
25
MODERNÍ POKOLENÍ.
(P. FRANT. HOLEČKOVI.)
Jsme pokolení bědné, trpasličí,
vše naše touhy bez vzletu se vlekou,
svá křídla ve prach spuštěná a bláto
se dají života nést kalnou řekou.
Jen smyslů tupých hrubé opojení
se jako rozkoš nejvyšší zde vzývá,
ve vášní jiskření, hmot ve zbožnění
náš den se žlutým světlem rozhořívá.
Náš každý pohyb vilný je a drzý,
rty naše v křeči páchnou po mrtvole;
duch hmotou zaškrcen je v boji tuhém
a ve hlubinách těla stlívá dole.
26
Zrak náš je strhaný a zkrvavělý
a výsostí zář v sobě neodráží,
a každé pohnutí, jež srdcem prošlo,
v smích cynický se na rtech našich sráží.
Vše profanováno je, Bůh i ctnosti,
vše naše oltáře jsou poskvrněny;
sem staré modly ve triumfu vnesli
a vůně frivolné jsou zapáleny.
Hle, Bál i Astaroth zas z mrtvých vstali
a vrátili se hřmotně do svatyní,
a zástup žreců spitý orgiemi
své tance divoké hřmí kol jich síní.
Pád veliký z těch slavných Ducha výší,
kam lidstvo stoletími vítěz spělo;
teď Hmotou zakleto a poníženo
snů gigantických na vždy zapomnělo.
Tak mrzké, prodajné a trpasličí
tou velkou zhrdlo Vírou božsky prostou;
ó vise nádherné těch dávných věků,
čas minul heroů – zde neporostou!
27
BRÁNA MILOSTI.
Sem vešel jsem v den pozdní zádumčivý,
mdlý hledáním a nenalézaje,
co v duši plálo, po čem žíznivěla
a po čem tesklivá a chorá je.
Ty sady zamčené a zapomněné,
vrat zámky zrezivěly docela;
tu dlouho nešel nikdo v pohrdání,
tu stlívá staletí žeň přestkvělá.
Na líchách tajemné se květy chvěly
a vůně v oblaku se zdvihala;
v mystické záři hrozny modraly se,
krev révy rděla se v nich uzralá.
A větry vály jako zpěvy duchů,
jak v tisícerém echu Hosanna.
a šly tu řady zjevů sladkých kolem
a roucha jejich z hvězd jsou utkána.
28
Mé ruce bratrsky tak vlídně tisknou,
a vroucně pozdravují odevšad,
jich šeptům tajemným já nerozumím
a přec jim naslouchám tak rád.
Ach, cítím jako touhy naplnění,
jak poutník v cíli svého hledání;
rtů horečných tu cítím napojení
a nejdražších snů náhlé uzrání.
Mlhy jitřní jak by sluncem protrhly se,
Dne sláva v červáncích se rozlila;
jak silhuety stromů s břehů do vod,
v hloub obrazy mi drahé sklonila.
Na horu nejvyšší bych vystoupit chtěl
a vzkřiknout hledajícím v úzkosti:
zde země našich snů; ó vejděte jen
sem pohrdanou „Branou milosti.“milosti“.
29
TEĎ TEPRV...*)
Teď teprv rozkvete mé Jaro,
a stráně mé se zazelenají;
tak dlouho smutné jako hoře,
jak oči suché, jež slz nemají.
Teď teprv radost výskne v duši,
smích tichý rty mé sladce opojí
a na záhonech v zahradách mých
se budou sny mé houpat v pokoji.
Teď teprv porozumím Tajům,
jež chodily kol tiše důvěrné;
své oko ponořit chci žhavě
v ty všecky vise nádherné.
Teď teprv rozkoší chci zaplát
a noci chmurné proměním si v den,
i bolest dávnou zapomenu,
jíž život celý byl mi otráven.
*) Neprávem zaměnila redakce N. Ž. nadpisem: Teď začnu život nový.
30
Teď teprv rozjiskří se Slunce
svým žárem celým v zbývajících dnech,
až vzhoří všecka moje bytost
v té nové Lásky plamenech.
Teď teprv otevrou se hráze,
hloub nitra moře její naplní;
svým červánkovým jasem všecka
kraj snění mého oslní.
31
PŘED MONSTRANCÍ.
V odrazu stěnných zrcadel
tisíce hořelo svěc,
plající žluté kalichy
nechaly záři svou téc’.
Stlačené davy ve prachu,
zornice přivřené v sen,
třesou se touhou blízkosti,
viděním ňadra všech žen.
Bijou se v prsa divoce,
přitlumí vášní svých spěch.
Neznámá moc se dotknula,
vanula do srdce všech.
Čistý dech ohrožující
v hlubiny niter se dral,
s oltáře s vůní kadidla
duši všem prosakoval.
32
V glorii zlaté monstrance
v tajemství Hostie skryt,
přišel Bůh v poušti krmit je,
žíznivým krev svou dát pít.
V závrati velké Oběti
nemohl zapomenout,
odvrhl všecku vznešenost
jak tíži železných pout.
Celý se oddal horoucně,
navždy se připoutal v zem,
blízkým být lásky předmětu,
zahořet rozkoší v něm.
Tisíce sálá plamenůplamenů,
zástup kde skloněný je;
prudkostí světla zamčená
srdce jich prostupuje.
33
TYS ZŮSTALA.
(SL. MARII KAVANOVÉ.)
Vše přešlo! šílené záchvaty lásky
odkvetly jako jabloně v zahradách,
přešly jak paprsky po vlnách řeky,
padly kams ke dnu, kam život nedosáh’.
Radost i bolest, vše jednou šlo řadou,
vyschly mé slzy, vybledl šťastny smích;
bílý jsem praporec vyvěsil na štít,
prázdno se všude prostřelo po síních.
Vadnou mé květiny bez vláhy v oknech,
nikdo sem nejde, kdo by je zalíval;
tak na mě ulehla melancholie;
vzpurné kdos písně v neznámé dálce hrál.
34
Já vztyčil pochodeň, zapálit všecko,
udupat líchu v zahradách po líše:
vyrovnat všecko jen v jedinou cestu,
kudy by tupý přišel klid nejspíše.
Toho jsem čekal: má poslední naděj,
myslil jsem, všecko že už jsem vyrval ven:
v hlubinách tys mi však zaplála leskem,
jak starý poklad na slunce vyvrácen.
Tys tedy zůstala! jediná z všeho
vkotvena pevně mystickým kořenem,
šlapána, snížena, zapomenuta,
vrstvami trosek problesklas plamenem.
Chceš sepnout ruce mé třesavé, Víro,
zapadlé oči obracet k nebesům?
Pozdě snad! zbouzíš přec obrazy dávné,
vedeš mě zpátky v dětství mé k zašlým snům.
Tichounké cesty, zas patřím je čisté,
kolem kvést sladce růže a lilie;
bělounké zjevy tu kráčejí po nich,
jako když věnce do dálky provije.
Celá má bytost teď vzhořela žárem
po štěstí dávném: vrátit se zpět, ach, zpět;
těmi se cestami procházet zase,
všeho, co bylo na vždycky zapomnět.
35
Počkám pokorně u těchto stezek,
najdu snad slovo magické proměny,
zázračné slovo a ohrožující:
být jim tak náhle na vždycky vrácený!
36
MNE PŘITÁHNI!
Mne přitáhni svou láskou neskonalou,
mé srdce podrob – svaté násilí;
v mém nitru divoce se všecko sváří
a vlny vášně zas mě zalily.
Jen vzchopím se a zase zpátky padám,
když zajiskří tvá hvězda nade mnou;
svá křídla měnivá a temně stkvoucí
hned hříchy v posměch v obzor protáhnou.
Mě mýlí hlas tvůj laskavý a vlídný,
své písně svůdné hned v něj přimísí;
mě usmrcují jejich žhavé tóny,
tvá milost-li mne nevzkřísí.
V dnech smrtelných se stále zjevuješ mi,
loď zlatou vezeš v dálku ku břehu;
mnou touha po tobě vždy zalomcuje,
za tebou prudce vzletět – nemohu.
37
Vím náruč tvá, tvé silné obejmutí,
dech slova tvého sladký na mých rtech,
mou bytost stvořily by divem novou,
a čistou – jen ji vlídně rozkvést nech.
V mé hloubi všecko volá žhavě k tobě,
svou všecku bytost k tobě přichýlím;
jen přitáhni mne láskou neskonalou,
mé srdce spoutej – svatým násilím.
38
MILENEC DUŠÍ.
(KAN. BEN. METH. KULDOVI.)
V neznámém oceanu Ostrov pluje,
stříbrné vlny břehem hrají;
tropické květy rudnou údolími,
balsamu vůně vydýchají.
Jak oblouk z safíru a triumfalný,
obloha nad ním rozklenutá;
v tisících rudé její lampy věčné,
tam visí, slunce nepohnutá.
Pod jejich jasem den vzrost’ do věčnosti,
v purpuru nejdou rozednění,
a hvězdnatý stan noc tu nerozpíná,
v slavnostním večer sešeření.
39
Tam Vrchu nejvyššího na oltáři
trůn liliový v zář se ztrácí,
jak vlny bílé kloní se a pějí
Andělé kolem v adoraci.
Milenec duší sní tu božské krásy,
v horečné touze po nich práhne;
v pohledu sladkém síla milování
magickým kouzlem k sobě táhne.
Stigmata lásky z těla planou žhavě,
opály z rukou, nohou hoří;
a Srdce otevřené vroucí touhou,
se z hloubi nitra, plamen, noří.
Tisíce duší tiskne v přiblížení.
sem v Srdce žár je ponořuje:
křtem krve mystickým je světí,
k šílenství Kříže rozpaluje.
40
KRÁLOVSTVÍ.
V dál věčna položili jsme Království svoje,
nad život všední zdvihli jsme jeho brány;
jak strážce před ním rozžhneme večer hvězd lampy
a ve dne slunce žhavý jsme zámek dali.
Je ukryli jsme, aby je netřísnil blátem
dav synů světa, zpilých těl rozkošemi,
jichž oči vášní opuchly, srdce jich zprahla,zprahla
jak v pouštích žhavých cisterny vysušené.
Tam v chvíli ticha extasí vcházíme vroucně,
v sepjetí rukou v křídel jak rozprostření,
a v zaznívání andělských hymen, jak lotos
na vodách, duše kalich svůj otvírají.
A mysterií jeho ty nejsladší květy
jsme přesadili pod nebe svoje chladné,
je zakryli jsme chudičkou způsobou hmoty,
by roznítily v požáry naše touhy.
41
Jak manna vzešly zázrakem na poušti naší
a jako řeka vytryskly z boku skály;
slast opojení, slavnost nasycování
a štěpování duší jak stromů Věčna.
Je malicherná krása všech tělesných věcí,
když jsme se znáti učili její prazdroj;
nám smysly navždy osleply z jejího lesku,lesku
jak žárem slunce oči, jež na ně zřely.
A do nás ponořila se vidění krásná,
jak město bájné na břehu řeky večer;
tam chodí duše po břehu vztahujíc ruce,
v žíravé touze čekajíc Naplnění.
42
V POUŠTI.
Prach vyrazil jsem s nohou!
Ven z ruchu morného, z kalného víru;
neb chřadla má duše –
jdu hledat stišení sladkého míru.
A provanu kraje
své duše radostnou lahodou ticha
a obmyji rosou;
kvést slibuje ještě má lícha.
Zde vyhledám dravce,
jenž pole pustoší, vinice její
a vyssává hrozny,
než žárem poledním v krvi se rdějí.
Jej za hrdlo stisknu,
až zhyne ryk jeho v poslední křeči.
Pak vzejde má setba,
mé hrozny sladší a klasy mé větší.
43
Zde dokonám své dlouhé boje,
chci odtud vítězem se vrátit,
v poušť vykřičet svůj žhavý protest,
svou bytost proměnit a zvrátit.
Své smysly k smrti vyhladovět,
jich ohně chrám mé duše tráví;
v poušť rozhodit jich uhel žhoucí,
a stavět království své slávy.
Dát slavným Jitrům duše vzejít
a k Hodům mystickým zde sedat;
snům prorockým dát rozkvétatirozkvétati,
zde cesty ku Tajemstvím hledat.
A čekat noc, kdy Bůh se níží
k nám s nebe v našem vytržení,
a dává synům Vyhnanství zde
zas královské své Příslíbení.
44
ZVONY.
V ticho mé cely udeřily,
zpívaly o slavnosti velké Lásky,
zrozené v nevýslovném Ponížení,
zakleté v tělo našich poskvrnění.
V krvi své všecko obmývající;
skráň korunovanou věncem hrubých trnů
pozdvihla na dřevěném tvrdém loži,
do věků vyzařujíc úsměv Boží.
Ve mrazu lidstva neochladla,
vždy připravena v žhoucí milování
a chlebem bílým, jímž se srdce sytí,
svou bytost chce vlít v jejich žilobití.
Hle, zvony pějí její touhu,
umírá žízní ve svém tabernaklu;
chce milovat a podávat se duším,
spjat srdce v jedno poutem užším.
45
Království světa vybudovat,
své Město svaté s věží do oblaků;
po stupních grandiosních vésti davy
výš v říši ctnosti, výš v svět Slávy.
Tak nad hlavami měst to znívá,
za šera večerů a snivých nocí;
jim odpovídá z krčem opilců zpěv vilný,
i jejich nevěstek smích nerozdílný.
46
ZBLOUDILÍ.
Zbloudili jsme od Slunce,
temno pralesa nás obklopuje;
jaké kahance jste rozsvítili?
kalná zář jich stíny rozmnožuje.
Staré smutky zvedly se
jako noční ptáci v šumu svislých snětí,
zraky jejich zahořely krví;
příliš nízko nad mou hlavou letí.
Cítím zápach hniloby
smrti říše. Zde jsou hroby blíže.
Ticho jako náhrobkem tu stojí.
Smrt vše zhlodala zde i jich kříže.
Navraťme se k Slunci zpět!
Zastesklo se mi příliš. Navraťme se!
Jak nám sladce plálo ve Dni novém,
vše se usmívalo pod ním v plese.
47
Hleděli jsme s Golgoty,
do údolí hleděli jsme v snění;
lilie tam rozkvétaly poli,
fíky zrály v temném uzardění.
Vůně oliv prýštila
jako z thuribulí do prostoru;
písně lidu plny tajné touhy
zaznívaly sladce do obzorů.
Mír byl v jejich pohybu
jako v bohoslužbě v práce shonu,
plál zrak zanícením žhoucí lásky,
slitování k bědným v jejich sklonu.
Proč jsme odtud odešli!
po výsostech větších my jsme práhli,
sestoupili jsme a v půlnoc táhli,
jiných Dnů a Sluncí nedosáhli.
48
BOŽÍ TĚLO.
Oživly věže – Atlantové pějí,
kovová hymna světů
hřmí nad městem, jež obtáčejí
girlandy světel a květů.
Řečiště ulic rozbouřená,
hle, vlny zpívající;
nad ně jak křídla rozprostřená
korouhví vlajky chvící.
Družiček bílých měkké řady
pod věncem v čisté skráni,
svou stopu květnou zůstavují všady,
květ z heboučkých svých dlaní.
Se žhavým květem lilje svící
nad vlny hlav se zdvihly,
jak pohled duše plachý, hledající
taj Božství nevystihlý.
49
Dnes z tabernaklu svého vyšel
blíž srdci lidu svého,
rtů jejich vášnivý hold aby slyšel,
se zmučil vzlykem sníženého.
Taj s námi Boha přebývání,
taj božské něhy sdílné,
taj věčného se zapírání
nad věčnost Lásky silné!
V běl chleba zahalen jak do ornatu,
v monstranci zlaté touží,
On jediný sám Velkněz vesmíra tu
svou obět do věčnosti slouží.
A místo tiary jen luční kvítí
kol monstrance své vine,
On duší milenec vnitř touží vjíti;
ó běda, čí práh opomine.
Ó duše, květ jej nevinnosti vnadí,
svá roucha oblec čistá;
svou milost prsten zasnubní ti vsadí,
královskou Svatbu chystá.
50
PROSBA.
Ještě včera smutno bylo,
smutno v sadě,
každý lístek zachoulený,
každý květ v puk uzavřený,
holé stromy v řadě.
Jedna noc jen dýchla teplem,
teplem hřála,
jeden den, a slunce rety
kam se vtisknou, všude květy;
dál se jimi rozesmála.
A ta vůně jako z vásy,
z vásy země,
která pukla žárem léta,
naplňuje prostor světa
ku obloze nad hor témě.
Ó by mě tak v srdci hřála.
hřála sladce,
sluncem tvoje milost, Pane,
51
jaké květy nevídané
rozvily by tam se v krátce.
Jenom, sladký bratře, léto,
jedno léto,
na mé poušti, která stůně:
vyrazí vše v žhavé vůně,
co tam v hořkosti let vseto.
52
ŘEKA.
Požehnaná Řeka, božská Řeka,
ze srdce jak země vytrysknula
z otevřených ňader, z boku Boha,
v dálku plula.
Hluboká to byla Řeka, rudá.
pyšné nesla lodi mezi břehy,
písně dobývavé zněly, touhy
plné něhy.
Jako obří křídla archandělů
na stožárech bílé plachty vějí,
na purpuru velkého se Jitra
odrážejí.
Velká Města, s trůny svými Říše,
Králi korunu a zlatohlavy,
přišli sem se shlížet, odrážet v ní
blesk své slávy.
53
Chtěli zúrodnit své libosady,
zvýšit úrody svých zchudlých polí,
rozvedli ji zotročenou žlaby
po údolí.
Z bouřlivé teď Řeky stal se pramen,
který smutně řine lučinami,
nenese už lodí pyšných zbožím,
drahokamy.
Visionáři jen přicházejí,
snílci dálek v dumách na břeh sedli,
ouzkostí svých tuch a hněvem vášně
v skráních zbledlí.
Přemýšlejí... svedem Řeku svatou
do řečiště znovu zhloubeného,
po pramínku svedem do řečiště
svobodného.
Zahřmí vlna její v dálku dálek,
slavně zabouří v své velké ústí,
prošlehaná Slunce žárem, bude
v moře růsti.
Zakolébá loď se naše na ní,
pyšně pozvedne se se stožáry,
dobývavé písně rozpálíme
svými žáry.
54
Prapor náš s ní vroucně zaplápolá
na purpuru toho Svatvečera,
po němž žhavě toužili jsme v pláči
ještě včera...
A já vkročil v těchto snílků řady. –
Jen když slábnem časem k resignaci,
slyšíme jak slavně z dálek Příští
zaburácí. Zaburácí.
55
JEPTIŠKY.
Bílé holubice
vypuštěné v svět,
cudnosti své květ
kam se vracejíce
odnášíte zpět?
Bledé roznícením,
zapálený zor,
kam až za obzor
noříte se sněním
jako duchů sbor?
Spálené rty žárem,
který jako vzdech
žhavě z hloubi šleh’,
mystickým kde varem
srdce v plamenech.
56
Tam se Bůh váš sklání
nad tou obětí,
s kříže rozpjetí
vyňal obé dlaní
k tomu objetí.
A v té sladké chvíli
jak vám září líc,
z vašich zřítelnic
kane plamen bílý
jak vosk mešních svic.
Jako věčná řeka
musí duší hřmět
visionů svět! –
U těch břehů čekáčeká,
nechce se jí zpět!
57
PASCHA.
Zvon vykřikl! – to bylo zajásání,
neb tři dny srdce zadrhl mu strach;
však dnes šept’ anděl: „Zvěstuj z mrtvých vstání“
a volný radostně bil na poplach.
Hlas varhan po něm prudce z hnízda vzletěl
a křídly máv’ a ploval pod klenbou,
že pod ním těžce květ se třásl světel
i věčna lampa zvedla růži svou.
A s oltáře, jenž ve smutku se halil,
spad’ závoj popelavý dolů hned;
kdos Chmúrný s kletbami se rychle dálil
před Vítězem, jenž v triumfu jde zpět.
Je slyšet Ho jak kráčí Převznešený,
plá úsměv odpuštění ze tváře;
až srdcem zní krok Jeho do ozvěny,
výš vstoupající na trůn oltáře.
58
To chvíle nejvyššího Vítězství je,
to Pekla legionů hrůzný pád;
a v zamčené své brány Křížem bije:
juž otevřete Jeho svatý Hrad.
Hřmí „Hossiana“ lidu na kolenou,
hřmí „Alleluja“ archandělů ples;
a s modlitbou vnitř srdcí zapálenou
se vonný oblak z thuribulí vznes’.
A pohnuli se Svatí s tiarami,
dřív stuhlí žalem fial ve vížkách;
řad andělů se sklonil nad harfami,
a stíny strunami se mihly jako v snách.
A v zřítelnicích lidu odrazily
se sladké ohně žhavých extasí:
svět starý kamsi v dálky probořily
v svět tajuplný, věčný, bez hrází.
V těch dálkách visí Dobyvatel světlý
Dne velikého v červáncích se stkví,
kde Kletby mstivé pouto těžké setlí
a dokoná se Vykoupení tajemství.
Všem otevrou se ráje utajené,
v nichž Dědictví se vrátí odňatá;
neb mystické jich zámky odemčené
Mu v těle září: svatá Stigmata.
59
POSLEDNÍ.
Sním o knížeti, náměstku jednou
na stolci Petra;
vlas šedivý mu do skrání padá,
stříbrná aureola.
Je tělo útlé, lodyha lilje,
postem a bděním;
v zraku se snoubí jitro a večer,
naivnost a duma starce.
Vzplanutí prudké, hasnutí dlouhé
na věky zvolné,
jen k milování veškerý oheň,
k oběti bratřím sdílné.
Z rukou mu berla vypadla zlatá,
tiara s hlavy;
letorost palmy s úsměvem třímá,
korunou květ mu luční.
60
Ohromná Stáda neznámých končin
sběhla se k němu;
na pokrm lačných brokáty vydal,
rozlámal vzácné berly.
Vše drahokamy infulí stkvoucích
dětem dal ku hře
a bosé nohy zbodané cestou
v ranách se zardívají.
V nádheru komnat uvedl choré,
nemocné složil;
v purpury shalil hnisavé rány,
jedy z nich rtem svým vyssál.
Jeden byl Otec veškeré země,
Velký a Vlídný,
Písmo své zavřel v jediné slovo,
v jediné dogma: Láska.
Jediný zákon, jediné pouto
na všecky vložil,
pod anathemem přísně jež víže,
přikázal Smilování.
Jediný pozdrav v potkání cestou,
všem Odpuštění;
jediný název v rozdílu stavu
v království jeho: Bratře!
61
Učinil chrámy přístřeším chudých
jak dětí Boha,
jim v tesknu nocí věčnou jak lampu
zapálil Milosrdenství.
Pod jeho žezlem ztichly juž dávno
zápasy vzteklé;
Všechněch je země, dědictví Boha,
všem prsty nastavuje.
Život je všem jak modlitba tichá,
tajemná hudba;
radost už kvete na každé líše,
omládly z vrásek starci.
Kříž vydal listy, jako kdys divem
hůl Aronova,
a květy žhavé, ovoce sladké;
proměněn zmizel navždy.
V hostii stajen Bůhčlověk tehdá
opustil oltář,
neb v srdce všechněch nyní se vtělil.
Království Jeho vzešlo! –
62
OBSAH.
Ne, to už není7
Žeň8
Jest ještě naděje9
A přece přišla10
Svatých obcování13
Krčma15
ПЕТРОΣ17
Dulcedo19
Křižák20
Být básníkem22
Maria24
Moderní pokolení26
Brána milosti28
Teď teprv30
Před monstrancí32
Tys zůstala34
Mne přitáhni37
63
Milenec duší39
Království41
V poušti43
Zvony45
Zbloudilí47
Boží Tělo49
Prosba51
Řeka53
Jeptišky56
Pascha58
Poslední60
E: tb; 2004
64