BRÁNA MILOSTI.

BRÁNA MILOSTI.
Sem vešel jsem v den pozdní zádumčivý, mdlý hledáním a nenalézaje, co v duši plálo, po čem žíznivěla a po čem tesklivá a chorá je. Ty sady zamčené a zapomněné, vrat zámky zrezivěly docela; tu dlouho nešel nikdo v pohrdání, tu stlívá staletí žeň přestkvělá. Na líchách tajemné se květy chvěly a vůně v oblaku se zdvihala; v mystické záři hrozny modraly se, krev révy rděla se v nich uzralá. A větry vály jako zpěvy duchů, jak v tisícerém echu Hosanna. a šly tu řady zjevů sladkých kolem a roucha jejich z hvězd jsou utkána. 28 Mé ruce bratrsky tak vlídně tisknou, a vroucně pozdravují odevšad, jich šeptům tajemným já nerozumím a přec jim naslouchám tak rád. Ach, cítím jako touhy naplnění, jak poutník v cíli svého hledání; rtů horečných tu cítím napojení a nejdražších snů náhlé uzrání. Mlhy jitřní jak by sluncem protrhly se, Dne sláva v červáncích se rozlila; jak silhuety stromů s břehů do vod, v hloub obrazy mi drahé sklonila. Na horu nejvyšší bych vystoupit chtěl a vzkřiknout hledajícím v úzkosti: zde země našich snů; ó vejděte jen sem pohrdanou „Branou milosti.“milosti“. 29