JEPTIŠKY.

Xaver Dvořák

JEPTIŠKY.
Bílé holubice vypuštěné v svět, cudnosti své květ kam se vracejíce odnášíte zpět? Bledé roznícením, zapálený zor, kam až za obzor noříte se sněním jako duchů sbor? Spálené rty žárem, který jako vzdech žhavě z hloubi šleh’, mystickým kde varem srdce v plamenech. 56 Tam se Bůh váš sklání nad tou obětí, s kříže rozpjetí vyňal obé dlaní k tomu objetí. A v té sladké chvíli jak vám září líc, z vašich zřítelnic kane plamen bílý jak vosk mešních svic. Jako věčná řeka musí duší hřmět visionů svět! – U těch břehů čekáčeká, nechce se jí zpět! 57