MNE PŘITÁHNI!

Xaver Dvořák

MNE PŘITÁHNI!
Mne přitáhni svou láskou neskonalou, mé srdce podrob – svaté násilí; v mém nitru divoce se všecko sváří a vlny vášně zas mě zalily. Jen vzchopím se a zase zpátky padám, když zajiskří tvá hvězda nade mnou; svá křídla měnivá a temně stkvoucí hned hříchy v posměch v obzor protáhnou. Mě mýlí hlas tvůj laskavý a vlídný, své písně svůdné hned v něj přimísí; mě usmrcují jejich žhavé tóny, tvá milost-li mne nevzkřísí. V dnech smrtelných se stále zjevuješ mi, loď zlatou vezeš v dálku ku břehu; mnou touha po tobě vždy zalomcuje, za tebou prudce vzletět – nemohu. 37 Vím náruč tvá, tvé silné obejmutí, dech slova tvého sladký na mých rtech, mou bytost stvořily by divem novou, a čistou – jen ji vlídně rozkvést nech. V mé hloubi všecko volá žhavě k tobě, svou všecku bytost k tobě přichýlím; jen přitáhni mne láskou neskonalou, mé srdce spoutej – svatým násilím. 38