MARIA!

MARIA!
Snů nejkrásnějších hvězdo, v tmách zoufalých mé světlo, vln v příboji ty břehu spasný a v poušti studánko mé žízni. V dnů stroskotání lodi vlídná, zas novou naděj vléváš v nitro všem klesajícím v smrtné mdlobě: ó sladké zachycení v náruč. Chci říci, Paní, šeptám, Matko, mám ku modlitbě sepjat ruce, však v prudkém pláči hořkém své ruce rozevírám touhou. K Tvým bílým nohám smilování jak malomocný těžce padám; ó v sklonu svaté tvojí hlavy čtu soucit lásky, odpuštění. 24 Veď svou mne cestou, neodpírám, lem chytám tvého roucha, dítě, štít můj jsi zlatý proti dešti střel nepřátelských, otrávených. Tvé ruce žhavé rozhřívají mé srdce ustydlé juž hříchem; sil navrácení probíhá mě a život klíčí v doteku tvém. V mé rány balsám rosou padá, zas úsměv navrací se retům; žeň nová hnula se v mých líchách, květ nový zved’ se na záhonech, V mých zahradách tak spustošených tíž ovoce mé stromy sklání; já duši vrtkavou jsem zaklel na věky k tvému milování. 25