MILENEC DUŠÍ.

MILENEC DUŠÍ. (KAN. BEN. METH. KULDOVI.)
V neznámém oceanu Ostrov pluje, stříbrné vlny břehem hrají; tropické květy rudnou údolími, balsamu vůně vydýchají. Jak oblouk z safíru a triumfalný, obloha nad ním rozklenutá; v tisících rudé její lampy věčné, tam visí, slunce nepohnutá. Pod jejich jasem den vzrost’ do věčnosti, v purpuru nejdou rozednění, a hvězdnatý stan noc tu nerozpíná, v slavnostním večer sešeření. 39 Tam Vrchu nejvyššího na oltáři trůn liliový v zář se ztrácí, jak vlny bílé kloní se a pějí Andělé kolem v adoraci. Milenec duší sní tu božské krásy, v horečné touze po nich práhne; v pohledu sladkém síla milování magickým kouzlem k sobě táhne. Stigmata lásky z těla planou žhavě, opály z rukou, nohou hoří; a Srdce otevřené vroucí touhou, se z hloubi nitra, plamen, noří. Tisíce duší tiskne v přiblížení. sem v Srdce žár je ponořuje: křtem krve mystickým je světí, k šílenství Kříže rozpaluje. 40