A PŘECE PŘIŠLA!
A přece přišla! – ne jako odaliska,
jež křepčí v divém kankanu se svijíc
a v žhavém rozjiskření vilných vášní
vše nervy jitří v spalující touze.
Ne v smyslu opojení, kdy duch zemdlí
a v těsném spjetí tělo k tělu splývá;
kdy v šílenosti lásky zkrvaví se
hloub zornice jak krví mroucí duše.
Ne v hříchu orgiích v dnech zoufalosti
a v pitkách prostřed schátralých už přátel;
ne ve dnech naplněné pomsty kruté
a zlořečení na odvěkých nepřátelích.
Ach, přišla: z nenadání jako v dětství,
tak pokorná a tichá v zaražení;
stanula u mne, cítím její dotek
a němé gesto pokorné a vroucí.
10
Tak etherná a snivá, nadpozemská,
v svém oku pablesk oltářních jak světel,
hlas tiché vlání od andělských křídel
a ruce bílé spjaté ve modlitbách.
Hle, přiblížila se mi, když jsem pohřbil
vše naděje, jež uklíčily ve mně;
v snů sesutí, když u výkřiku hrozném
má duše zaťaté své pěsti zvedla.
Jak plameny, když nad krovem se zvednou,
jenž praskaje se kácí s třeskem k zemi,
tak zaťaté mé pěsti v hrozbě vstaly
a bolest sesinala semklé rety.
Když bolest hasla v tiché resignaci,
jak žhavé železo když chladne v ocel;
můj vzdor když doplápolal jako oheň,
jenž v popel ulehá si v shasínání.
A touha Smíření když zkvetla ve mně
a odřeknutí na vždycky se všeho,
v Snů přenesení do tajemné Země
těch zaslíbení velkých božských tradic.
Když k stupňům oltáře jsem navrátil se,
jíst mystický chléb na pout dálnou,
tu mannu oblak, a pít pramen skály,
jenž okřídlí krok v slavné velké Jitro.
11
Tu přišla ke mně po letech tak dlouhých,
a v slávě extase jak ozářena
v mých slzách žhavých jako slavobranou
v mé srdce vešla – navždy navrácena.
12