MARIA!
Snů nejkrásnějších hvězdo,
v tmách zoufalých mé světlo,
vln v příboji ty břehu spasný
a v poušti studánko mé žízni.
V dnů stroskotání lodi vlídná,
zas novou naděj vléváš v nitro
všem klesajícím v smrtné mdlobě:
ó sladké zachycení v náruč.
Chci říci, Paní, šeptám, Matko,
mám ku modlitbě sepjat ruce,
však v prudkém pláči hořkém
své ruce rozevírám touhou.
K Tvým bílým nohám smilování
jak malomocný těžce padám;
ó v sklonu svaté tvojí hlavy
čtu soucit lásky, odpuštění.
24
Veď svou mne cestou, neodpírám,
lem chytám tvého roucha, dítě,
štít můj jsi zlatý proti dešti
střel nepřátelských, otrávených.
Tvé ruce žhavé rozhřívají
mé srdce ustydlé juž hříchem;
sil navrácení probíhá mě
a život klíčí v doteku tvém.
V mé rány balsám rosou padá,
zas úsměv navrací se retům;
žeň nová hnula se v mých líchách,
květ nový zved’ se na záhonech,
V mých zahradách tak spustošených
tíž ovoce mé stromy sklání;
já duši vrtkavou jsem zaklel
na věky k tvému milování.
25