Když o veliké věci jest se rozhodnouti,
boj těžký vstane, jako vichr počne douti,
jenž lehá plnou silou na vrcholky lesa,
do větví drsně sahaje a listím třesa.
Dech ostrý mohutní a prudkým křídlem krouží,
van vzrůstá v divou bouři, do korun se hrouží
a sbíhá po kmenech, do hloubi lesa padá,
keř šípku pozvedne, do jahodin se vkrádá,
vše na rub převrací, dál splašeně se žene,
rve listí, jehličí a trsy roztřepené
a do hromad je smete, sem tam jimi hází,
až rozhrabe je opět divokými rázy.
Jak chycen by byl v pevně zadrhnuté síti,
z níž vyváznouti nelze, vztekle v před se řítí –
když do závad a do překážek tuhých vráží,
by prolomil je, celou silou svou se snaží,
zlé namáhání vida neúspěchy zdvojí
[9]
a ustav na chvíli, zas k útoku se strojí.
Již bije znova, neumdlévá, neustává,
neb k nedostatečnosti své se nechce znáti,
a nezdarem jen rozmáhá se vášeň dravá –
tu náhle rozhodnuv se, zuřivě se vrátí
a letí jinam, kde by líp si věděl rady;
když k četným závadám však otočil se zády,
již ví a tuší, že svou pěstí marně buší,
že stejná překážka, již nedovede zmoci,
se zdvíhá všude, a tu v trpké malomoci
co chvíli obrací se, všecky směry ruší,
až zcela ztrativ je divým se vírem točí.
Že každá zlost, když plnou sílu marně zkusí,
přec žáhu na něčem schladiti sobě musí,
již na všecko, co v cestě stojí, lítě vskočí
a na stromy se vrhá, celé větve láme,
bříz mladých útlé kmeny, milé, dobré známé,
jež v chvílích roztoužených celuje a líbá,
jak zapomněl by na vše, popadá a shýbá
a prudce jimi točí, s kořeny je zvedá,
až rozerve a rozdrásá je. Míza bledá
v zející rány se jak velká slza vloudí,
pak jako teplá krev se z valných trhlin proudí
a rychle ubíhá a z těla ven se řine,
s ní život utíká a do záhuby plyne.
10
Krev každá hlasem žalujícím k nebi volá
a hrázou kletby stíhá bloudícího vraha –
i bouře zalekla se, zanechala řvání,
a vítr žene mraky, se všech stran je shání,
pak tiší se a zmlká, chvílemi se vzmáhá,
však blížícím se mrakům více neodolá
a těžkým vlhkem zmořen zemdlívá a klesá.
Jde tiše kolem, vidí spoustu natropenou
a zkázu, která plní tmavé klíny lesa,
kmen břízy zlomené a větve rozervané
i podrost zcuchaný a keře rozedrané,
k nim ke všem lehce sklání tvář svou zarosenou
a sama sebe hrozí se, zuřivou sílu,
jež pudila jej slepě k záhubnému dílu,
teď, když jest pozdě, lítostným omlouvá vzdechem –
mrak houstne, stmívá se a níží, k lesům vine,
již první kapky spadly, vlahý déšť se řine
a rozlévá se jemně vřesovím a mechem.
Oh, příteli můj drahý, zlá to bouře byla,
jež v srdci mém se takým běsem rozzuřila,
že slzy hořké potokem se z očí lily...
Co činiti však mám? – Snad rozhodnu se v lese,
tam klid a mír a rozvaha se v duši snese,
vždyť v hustém boru, v doubravě a v šerém háji
11
od čtyřiceti let mne všecky stromy znají,
a se všech stran mi kynou vlhké stopy zvěři,
jež mezi ostružinami a mezi keři
se vinou křivolace, ztrácejí se v dáli,
jak ochromělé mojí noze by se smály.
Jen v lese šumícím, jenž naříká si tiše,
muž lesa upokojí se a lehce dýše,
a tak již kráčím zamyšlen a zasmušilý,
až u lesní jsem louky stanul z nenadání,
jež ohraničena je pasem štíhlých jedlí.
Sem těžké kroky vždy mne ve zlých chvílích vedly,
modř nebeská se vlídně ku mýtině sklání
a dotýká se jedlí, za stromy se skrývá,
ven z větví rozložitých vesele se dívá,
změt husté, sivé trávy na palouku vlaje,
tu na keři opožděná malina zraje,
tam lesklá trnka vraští se a hubne v dřeni,
květ modrý bodláku se v hebké pýří mění,
a dál, kde půda vlhká patu skály smáčí,
se jedovatý ocun bujně na vrch tlačí.
Jak rozhodnouti se a k jakým koncům spěti?
Čas neúprosný jest – on pospíchá a letí. –
Ač slunce leskne se a směje se a hřeje,
přec ňádro stísněné se chladem zimy chvěje,
12
však věru nebudeš se divit, slunce zlaté,
až okem vševidoucím, plným lásky svaté
do srdce mého shlédneš, abys uvidělo,
jak blažené a pokojné se hořem stmělo!
Když samo za těžkými ukrýváš se mraky,
jak hledají tě teskné, roznícené zraky –
snad ještě mohou tebe postrádati jaří,
však touhou nedočkavou umírají staří!
Zda mohu klidným být, když nebezpečná mračna
se kupí nade mnou a hotují se lačná,
by dcerku moji, hvězdičku mou třpytnou skryly,
jež zbytky poslední mé svěžesti a síly
svou září opřádá, jich od záhuby chrání?
Mám zříci se jí a pak opuštěn tu zbýti
jak noc, když světlo uhasne a v tmy se zřítí,
v šanc vydán smutkům lítostného vzpomínání –
mám osamocen státi jako troska šerá,
jež mizí ve stínech a v mlhách za večera?
A jak zas pomysliti smím, že život mladý
jen proto pučí silou bujnou, plnou vnady,
by vůní vábných květů vetchou zříceninu
snad obětavě plnil, by v svém měkkém klínu
vlas bílý choval, unavenou hlavu skrýval?
Dost záhy přikvačí jak prudký jarní příval
13
cit veliký, který se v mladých srdcích nítí
a jasnou září plane, třpytí se a blyští
jak světlo nebes, z něhož od věků se prýští –
jenž vítězícím jest jak bouřné vlnobití.
Té síle nezprotivím se, nebudu lkáti,
až stihne mne, co nezbytně se musí státi,
vždy slabší mocnějšímu podlehnouti musí,
nad šedou hlavu snadno vypne se vlas rusý,
a sličný motýl, který poletuje hravě,
své kukly nedbá, ač snad opustil ji právě.
Však proč bych se měl nyní vzdáti blaha svého –
já vím, že silnějším jsem obou – jí i jeho,
a nerozhodně páka na vahách se houpá,
vždy miska, která klesá, opět vzhůru vstoupá...
Zda mohu soudcem ve své vlastní věci býti,
sám práva lásky tolikeré odměřiti?
A pak – má každá pře svůj líc a má své ruby –
smím dcerku svoji před možným snad štěstím skrýti
jen proto, že bych trpěl, rmoutil se a strádal?
Vždyť vím, že ruka ta i ona, jež se vzpjala,
by zasáhla mne drsně a mé srdce rvala,
se něžně vztahuje po růžičce mé vnadné,
by květ, jenž v zákoutí a mezi lesy vadne,
na plné, jasné světlo vznesla, na výsluní,
14
kde rozvije se krásou, rozdýše se vůní –
zda smí se opovážiti kmen ztrouchnivělý,
jenž stínem svým jej chrání, ale také hubí,
ač větve šeré toho nikdy neviděly,
by mezi květ a mezi paprsek se vkládal,
jenž ku květu se kloní zářivý a stkvělý?
Jak rozhodnouti se a k jakým koncům spěti?
Čas neúprosný jest – on pospíchá a letí –
Mám vlastní rukou zhasit světlo svého domu,
mám Kláry zříci se – mám dáti ji – a komu?
Stín jakýs lehký dotek’ protější se stráně –
tu ke slunci jsem vzhlédl, pohlížel jsem na ně,
jak ubírá se zvolna neodvratným krokem
a pevnou nohou k vrcholu své dráhy pílí.
Hle, na východě mrak se vypjal temným bokem,
vstal, narovnal se a již chvátá ze vší síly,
že víc a víc se blíží k slunci zářivému –
a s druhé strany od západu bledých lemů
mrak druhý stejně veliký a chmurný vstává
a k slunci míří, kvapem na pochod se dává.
Jak oba vstoupají! Již vzdálenost se krátí,
již záře sluneční kraj černých mraků zlatí,
a z obou mraků dlouhé prsty vyrůstají,
15
v pěst zvolna svírají se a zas rozevrou se,
jak spáry ostřížovy břitkými se zdají,
když na kořist se vrhá již ubohou rdouse.
Jen jeden ještě vskok – jak potřásly si šíjí! –
a mraky oba spojí se a slunce skryjí,
do těla zlatého se drápy prstů vryjí!
V tom slunce shlédlo dolů, usmálo se tiše,
krok malý sotva znalý vynesl je výše,
les zaradoval se a opět volně dýše.
Jak šupiny by spadly s očí mdlých a kalných,
a s prsou sřítila se skála strastí valných,
jsem oddychl si s lesem. Vidím nyní jasně,
co činiti mi jest a kterou cestou jíti –
dál vítězící slunce na obloze svítí,
na tmavé mraky zavěsilo zlaté třásně
a povznáší se silou vysvobozující.
Již utišilo se mé srdce žalující,
dech radosti se dotek’ zarosených lící –
Proč soužit bych se měl? Svou tíseň slunci svěřím
a odevzdám se vůdci, jemuž plně věřím!
Když vycházel jsem z domu, vlekl jsem se stěží,
však vrátil jsem se silný, bujarý a svěží –
své rozhodnutí určité a nerozvratné
16
jsem sdělil se vznešenou dámou bledolící,
jež v zámku Vonoklanském zoufale se trudí,
a s mužem, jenž se ubytoval ve vesnici.
A přece nevím, zdali dobrým jest, co činím,
já nedůvěřuji své ruce neobratné,
též ze sobectví se a ze závisti viním –
Cit neodolatelný v srdci mém se budí
a v náruč bezpečného přátelství mne pudí –
nuž, druhu milený, zde po letech mne máte,
k vám utíkám se – pro tu lásku naši dávnou
mé pochybnosti změřte měrou svojí správnou
a potěšte a upokojte staré děcko,
jež rozvláčně a dlouze vypravuje všecko
i s podrobnostmi, ač z nich mnohé snad již znáte.
***
Den krásný včera byl, již z rána slunce hřálo
a kouzlem mírněmírné jeseně se usmívalo,
chlum nad myslivnou potopen byl v jasné záři.
Jak mladé smrčky táhnou se! Do samých tváří
již sahají mi šťavnaté a štíhlé vršky,
pně starých stromů, které mezi mlázím stojí
jak opuštěné stráže po skončeném boji,
se třpytí jiskrami světelné zlaté pršky,
17
a celý chlumek zelený od paty k hlavě,
kde něco silných kmenů do výše se tyčí,
pohlíží k slunci rozmarně a usmívavě.
Dav dělníků vyzbrojených ostrými rýči
síť stružek z jara vykopaných opravuje,
pot krůpějemi po snědých se tvářích řine –
Ryk na slunce si lehl, složil údy líné
a zavřel oči – snad i ze sna cosi čuje,
neb časem sebou trhne, jakoby se lekl,
ba několikráte již přidušeně štěkl.
Kol kolem hustý valný les se rozprostírá,
a vítr mezi vrcholky se stromů vtírá
jak šotek všetečný, jenž všecky kouty plní,
že lehkým pohybem se větve těžké vlní,
a tmavé jehličí se světlým listím splývá.
Báň Suhrovského kostela se z lesů dívá,
je strakatá, tu černá a hned vedle bílá,
jak tesařova sekera ji upravila,
jež v starý šindel nová lesklá pole vbila.
Jak ptáče, jež se skrývá před deštěm a bouří,
má myslivna se těsně k patám vršku tulí,
dům z trámoví a z prken – kde je dosti dříví,
kdo z kamene by stavěl! – vlídný, přívětivý,
sad se všech stran jej hradí, z komínu se kouří,
a stěny obílené kmitají se z důly.
18
Zvon Suhrovský se ozval, slunce tiše stojí
a chvíli mešká, snad se dolů jíti bojí,
rýč padá z ruky, práce přeťala se rázem,
jak povelel by kdo, dělníci sedli na zem,
a z uzlíků se vynořují skyvy chleba –
však přáti vám snad dobré chuti není třeba,
kdo mozolil se těžce téměř od svítání,
má k obědu chuť dobrou beze všeho přání.
Ryk sice nepracoval, sem a tam jen běhal
a častěji, než slušno, unaven si lehal,
však zvedl se jak šipka, poledne když bylo,
jak zvon se ozval, věděl, kolik uhodilo,
natáhl přední tlapky, z hluboka si zívl
a prohnul se, že hrudníkem se dotek’ země,
pak otřásl se prudce – když jsem rukou kývl,
dal do štěkotu se a hned přiběhl ke mně.
Jdem domů pěšinou, jež kroutí se a točí,
pes neposeda často v husté křoví vskočí,
jež úzkou, sráznou cestu vroubí s každé strany –
tu na blízku se ozval rachot střelné rány,
a lehký kotouč dýmu nad mlázím se krouží,
an ozev výstřelu se čistým vzduchem dlouží.
Ryk sluchy střihl a již stojí, hlavou kývá,
jak říci chtěl by: Ah, nás nikdo neomýlí,
nám známo jest, jak adjunktova dvojka zpívá,
19
a také uhodneme, že on sám z ní střílí –
Pak dal se do běhu, neb závodění živé
má rozhodnouti, kdo z nás domů dojde dříve,
zda Ryk a já, či Gustav, jenž se noří z lesa
a krokem ostrým chvátá, pušku v rukou nesa.
Ač s Rykem dost a dost jsme sobě pospíšili,
přec později jsme došli, znaveni jsme byli,
a Klára vysmívala se nám rozpustile.
„Co dělá růžička má, dítě moje milé?“
dím vesele, když políbil jsem jasné čelo,
však hláskem lichotivým pobídnutí znělo:
„Již pojďte jíst, polévku máte na talíři!“
V tom Ryk, jenž od samého zápraží se vrátil
a nazpět utíkal, jak hlavu by byl ztratil,
se přihnal všecek udýchaný jako čtyři
a samou radostí do Kláry silně vrazil,
div nepovalil ji a na zem neporazil,
však Ryka splašeného Klára ještě hladí
a praví mu: „Viď, Ryku, my se máme rádi!“
Již křížem spěšným jsme se všichni požehnali
a po myslivecku jsme do jídla se dali,
mně chutná dobře, ale adjunktovi lépe –
nu, když jsem já byl mladým, byl jsem na všech hodech
a všude jsem se činil jako na závodech.
20
Jen sobě nemyslete však, vy lidé mladí,
že nechápu a nevím, co vám oběd sladí,
vždyť plachou lásku vaši pozná oko slepé –
jsi ještě mláda, Kláro, ale něco roků
tak rychle uplyne jak voda na poskoku,
já rozumným jsem, vím, jak ve světě to chodí,
a pevně doufám, že se všecko dobře hodí,
je vrchnost předobrá, mé služby velmi cení,
snad zůstaneme zde, jak jsme, jen to se změní,
že Gustav, který nyní příručím jest u nás,
zde lesním bude, a já žíti budu u vás.
Mé myšlenky a sny se dále rozpřádaly
a všecky prostými a možnými se zdály,
tak šťastným cítil jsem se, že bych si byl výskl,
když zářný paprsek mi před očima blýskl –
hle, na Klářině krku cosi třpytně plaje
a leskne se, do pomněnkové modři hraje,
šperk nádherný se blyští na prostičkém šatě,
z tyrkysů srdce v drobných perličkách a v zlatě.
„Aj, aj – dím usmívavě – dceruško má milá,
což za nepřítomnosti naší přišla víla,
jež klénotem tě drahocenným ozdobila?“
„„Tak tedy přece povšimli jste si mne jednou?
Dost dlouho čekala jsem – oba k stolu sednou
21
a Kláru nebohou si ani neprohlédnou!
Vím, že mne milujete, hodní jste a dvorní,
však roztržití, zamyšlení, nepozorní –
A dnes již obzvláště! Což na mně nevidíte,
že hořím nedočkavostí, bych z míry syté
vám vypravovala? Za bílého dne sníte?““
Ač Klára vyčítavým okem na mne hledí,
vím dobře, koho řečí trestající bije,
však také Gustav jako na špendličí sedí,
a červeň studu snědé jeho líce kryje.
A Klára dí: „Že lépe se mi nekoříte,
dnes ode mne se ani slova nedovíte,
ač sotva přemáhám se, ač se také soužím
a celým srdcem po sdělení plném toužím.“
Tu počali jsme chybu svoji omlouvati,
já lehkým žertem, ale Gustav naléhavě
a slovy takového pravdivého trudu,
že Klára řekla: „Vidím již, musím se vzdáti
a odpustiti vám – nuž, račte poslouchati!
Když vzdálíte se z domu, a já sama zbudu,
nebývám smutnou, dnes však – odešli jste právě –
žal teskný na mne padl, do pláče mi bylo,
proč, nevím sama, ale předtucha mne jala,
že cosi tajeplného se přihodilo,
22
a zdálo se mi, že jsem ubohá a malá,
a bylo mi, jak nemohla bych ani žíti,
a chvěla jsem se, jak se někdy chvěje kvítí,
ač vzduch se nepohne, a slunce jasně svítí.
Sten žalostivý smutně ozýval se z lesa,
já cítila jsem, že má mysl všecka klesá,
mé slzy tekly, oči do dlaní jsem skryla –
kam veselost a klidnost má se roztratila!
Když vzhlédla jsem, zde v jizbě cizí dáma byla –
vzrůst ztepilý, vlas zlatý, oči modré, snivé,
a z nich se lily slzy velké, lítostivé,
jak z očí mých – a byla krásná jako víla,
jež s výšin snesla se a na zem sestoupila,
a mlčela, jen láska nevýslovná, tklivá
jak záře snivá prodírá se slznou clonou
a z modrých očí do modrých se očí dívá –
tak byla vznešeneuvznešenou a spanilou a vonnou,
že nevědomky rámě své jsem rozepjala.
Tu pokročila ke mně, v náruč svou mne jala,
šperk stkvostný s hrdla sňala, na krk mi jej dala,
pak zahrnula polibky mne nesčetnými
a zmizela... Již víte, co se se mnou stalo,
já myslila jsem, že to všecko se mi zdálo,
až zlatý klénot prozradil mi třpyty svými,
že nesnila jsem –“
23
Pravím: „„Mají v zámku hosti,
o cizí krásné paní plné půvabnosti
mi hajný mluvil – myslím, že tvá krásná víla
host páně rytířův vznešená dáma byla;
že líbala tě, nedivím se – co je lidí,
je v lásce nakloněn ti každý, kdo tě vidí.““
„Snad pravdu díte – Klára tiše odpovídá –
však láska plná, nepochopitelná, vroucí,
žal v oku modrém, neskonalá těžká bída,
jež zřetelně se zrcadlila v slze žhoucí,
tak dojaly mne, že jsem zarmoucenou byla,
až s vámi teprv jsem se zase zveselila.“
Chtěl Gustav promluviti, ale hlas mu sklesl,
že zamlčev se náhle, slova nepronesl;
my s Gustavem si rozumíme velmi snadno
a do srdcí si oba pohlížíme na dno,
že každý rád má Kláru, my se nedivíme,
však oba, on i já, to rádi nevidíme –
Tak stalo se, že vzniklo dlouhé pomlčení,
však pod hladinou klidnou bouřný vír se pění,
strach jakýs nejasný nám mužům jazyk víže,
též Ryk se přitočil a Kláře ruku líže.
Tu do mlčení, které nad námi se vznáší,
cos náhle padlo – hlahol podivný je plaší,
24
nám všem se zdá, jak v dáli podkova by zněla,
a lesní cestou rychlá kola cvalem jela,
teď ozvalo se koní pronikavé ržání,
a vzduchem zatřesklo kratičké zapráskání,
hluk zmatený se z lesa zřetelněji hříží –
jest jedoucí to kočár, k myslivně se blíží,
již před samými okny zamihla se kola,
trh’ kočí prudce uzdou, otočil se z pola,
a sotvaže jsme ukončili oběd krátký,
vůz panský zastavil se před našimi vrátky.
Co asi v neobvyklý čas si vrchnost přeje?
jsme pomyslili si, v tom do dveří již spěje
chlap jako tyčka, v ruce klobouk premovaný,
jak vyjevený rozhlíží se na vše strany.
Ptá Klára se: „Co přišel říci nám pan Pekát?“
A Pekát spustí: „„Prosím, netřeba se lekat,
jdu pro vás, pane lesní, rytíř přeje sobě,
abyste všeho nechal, se mnou hned v té době
jel do zámku a s sebou vzal své housle nové.
Pan rytíř milostivě na oběd vás zove
a na koncert, jejž ku poctě svých hostí chystá.
Dnes cosi sehráti se musí prima vista,
že takým těžkým věcem doktor nepostačí,
vzít musíte vy sekund. Milostpán se mračí,
25
že v salatré je vlhko jako v skalní strži,
zle tam je houslím, málokterá quinta drží.
Když volky nevolky jsem do kočáru vsedal,
pan rytíř z okna vzkřik’ a odjeti mně nedal,
až rozkaz určitý mi utkvěl na dne duše:
Ať vezme lesní svoje housle, má je v suše,
a ladění mu drží bezpečně a ztuha –
pán hůře někdy opatřen je,je nežli sluha!““
Řeč Pekát ukončil a ke spěchu mne nutil,
div lichotivé pozvání mi neznechutil;
jest pánu svému oddaným, zná mnohé taje
a rytířově plné důvěře se těší,
však na svou oblíbenost nekřesťansky hřeší
a vypíná se výš, než sluší na lokaje.
Dřív s pánem často cestoval, zvlášť na severu,
když pánův den však přiklonil se k podvečeru,
a panic obstárlý se z nenadání ženil,
smál Pekát divně se a zuby lecjak cenil,
o dlouhých cestách hovořil a vypravoval
a k omrzení všecky Belty mlel a Sundy.
Pro klepy zlé Pekáta nikdo nemiloval,
a všichni převzdívali mu „peccata mundi“
snad proto jen, že v kostele se též tak zpívá,
snad hlubší smysl v cizím názvisku se skrývá.
26
Dím Pekátovi: „Připravím se okamžitě,
když slyším o hudbě, jsem volným jako dítě,
a rovněž jako hudbě nakloněn jsem pánu –
bych posloužil jim, třeba o půlnoci vstanu.
Hůř bude s jídlem, s tím to půjde velmi bledě;
jak vidíte zde sám, jsme právě po obědě,
a milostpána znám, jak usilovně nutí,
své hosti sice prosí, nám však bez prošení
sám jídla klade na talíř – pomoci není,
jíst musí každý, výmluva je málo platna;
pán rozdurdí se, jakby do něho vlil rtuti,
a vzkřikne: „„Což je moje kuchyně snad špatná?
Vím, že se nepobízí, že to vyšlo z mody,
však za ty nové mody nedám krapet vody,
jsem dosud patriarchou zástupu svých sluhů,
chci, by se měli k světu, chci, by šlo jim k duhu,
a nestrpím upýpání u svého stolu!““
Jak často jsem se musil pustit do úkolu,
jenž nemožným se zdál, však přece jsem jej zkusil,
ač strachem jsem se potil, úzkostí se dusil,
jen abych nepohněval laskavého pána!
Byť příležitost naskytla se nečekaná,
lze se žaludkem mladým leccos podstoupiti,
však starý člověk musí opatrným býti –
dnes těžko sytému je na hostinu jíti.“
27
Když já a Pekát do zámku jsme dorazili,
již hosté do jednoho shromážděni byli,
vklouz’ mezi ně jsem hbitě, poklonil se pánu,
jenž vlídně rukou kynul, známým svým jsem řekl,
že po obědě jsem, a stolu jsem se lekl,
jenž pod hromadou stříbra, skla a porculánu
se prohýbal. Již Pekát portièru zvedá,
pan rytíř uklání se, dámy dále veda,
svůj příbor vyhrazený každý host si hledá –
jen místa poslední bývají na vybranou,
zde útulek jsem vyhledal si hodně stranou,
bych mezi sousedy moh’ zmizet jednou ranou
a před pánem se skrýti.
Již se nosí jídla,
a hovor živý prýští z plného se zřídla –
na prvních místech shora sesedly se dámy,
by po libosti mohly baviti se samy:
choť páně rytířova, paní ušlechtilá,
všem jako matka drahá, jako sestra milá –
že ratoléstkou kmene hraběcího byla,
my všichni rodinným ji názvem uctíváme
a velcí, malí vzácné její srdce známe;
jde každý k rytíři, kdo rady sobě žádá,
však dobrodějkou jest nám žena jeho mladá.
K ní důvěrně se druží dáma bledolící,
28
jíž neznám, oči velké půvabně se stkvící
a vlhké jakýms nevyslovitelným bolem
se po tabuli dlouhé rozhlížejí kolem.
Toť jistě víla, která Kláře klénot dala
a dcerku moji roztouženě objímala –
vlas hustý, plavý září jako matné zlato,
jímž srdce z bledých něžných tyrkysů je spjato,
lesk modrých očí s jemným třpytem vlasů splývá,
cit nevysvětlitelný se mi v srdce vrývá,
mně zdá se skoro, že se Klára na mne dívá..
A hodnou chvíli cizí dáma na mne hledí,
pak sklonila se k hraběnce, jež vedle sedí,
a šeptá cos – hraběnka potakala živě
a přes stůl usmála se na mne přívětivě.
Dál trůní pyšně páně rytířova sestra
jak obyčejně oblečena v roucha pestrá,
tvář stará, svraštělá a téměř zádumčivá
pod závojem falešných kadeří se skrývá.
Když před dávnými lety za mužem se brala,
jenž tehdy ovšem ještě presidentem nebyl,
lid vyprávěl si, že se do Košice vdala,
a odtud Košickou se milostpaní zvala.
Muž postupoval rychle, kolegy své přebil
a měnil sídlo své při každém povýšení,
však jazyk Vonoklanských lidí vláčným není,
29
on uvykl si na Košickou milostpaní
a zůstal věrným starému pojmenování.
Ví všechen svět o její velké spořivosti
– v ní vada rodinná zbujněla plnou silou –
a známo jest, že bratru stropí mnoho zlosti,
však musíme ji ctíti, ač nám není milou,
neb s bratrem na polovic panství podědila –
což aby na konec nám tady sama zbyla!
Byl rytíř bezdětek, přeškoda, že tak lenil,
že pozdě na prahu se šedesátky ženil,
je sice dosud statný, ale velmi zlostný,
hněv snadno v mozek vetkne mu své břitké ostny,
a tak se bohužel očekávati musí,
že pojednou ho šmahem porazí a zdusí –
Vždy na zádech všem naskočila kůže husí,
kdo povážili, co se bude asi díti,
až Košičtí nás budou ve své moci míti,
ač k pravdě úplné se musí podotknouti,
že větší strach jde z presidenta. – Ke své dceři
se dáma nahýbá a tak ji ostře měří,
že mladá dívka ostýchá se tělem hnouti
a strnule tu sedí s plochým, dlouhým čelem,
jež zabíhá pod kaštanové hladké vlasy,
a vyhublá a smutná, jak by v žití celém
ni za mák radosti a plesu neužila –
30
je slečna Lola dobrá, přívětivá, milá,
však nepobrala, ubožátko, mnoho krásy.
Sbor pánů důtklivě se zabral do hovoru,
vím dobře, za krátko že dočkáme se sporu.
„Nu vida’vida, sto a třicet sedm platí rubl“
– pan rytíř děl a pravým ramenem tak škubl,
že sblížilo se těsně s hladkou rudou tváří;
ať pánovým se věcem zle, či dobře daří,
když poněkud jen rozčilí se, rozechvěje,
již do nervosy padna pravou rukou trhne –
že služebník se snadně po pánovi zvrhne
a jemu podobným se státi sobě přeje,
též správce škubá rukou, pánova že vada
i na něm jeví se, za čest sobě pokládá,
však správce zpravidla ramenem škubá levým,
zda pro změnu, či z uctivosti, věru nevím –
„nu vida, sto a třicet sedm rubl platí,
kde jsou ty časy, když stál na devadesáti,
však věc jest pochopitelná, každému zjevná,
stoup’ rubl, jakmile jsme dočkali se Plevna,
a platil víc a víc, tendence byla pevná,
vždyť s vítězstvím se rozmáhá veřejná víra.
Buď Bohu sláva – ještě se mi srdce svírá,
když vzpomenu si, jak jsme teskně sledovali
31
běh věcí, jež se odehrávaly tam v dáli,
boj obrovitý, kde i příroda se vzpjala,
by sněhy, bouřemi a mrazy třeskutými
zlé cesty učinila zcela neschůdnými,
jak se sveřepým škůdcem křesťanstva by stála –
vše skončilo se šťastně, bratři naši drazí,
jimž tvrdě panovali nelítostní vrazi,
jsou volnými a mohou čelo vznésti směle,
by s plesem uvítali osvoboditele,
jenž vyprostil je z bídy proudy krve vřelé!“
Všem z duše rytíř mluvil slovy upřímnými –
co nejistot jsme přetrpěli s bratry svými,
však nyní, když jsme vroucně zaplesali s nimi,
pan president, příhodnou poznávaje chvíli,
by do poháru blaha podle svého zvyku
přikapal pelyňku a octa ze šťovíku,
svůj názor odporný a nežádaný sdílí.
Tvář holou, dlouhou jako spořitelní knížku,
na hlavě paruku přizrzlou jako lišku,
písk’ hlasem vysokým a ostře pronikavým:
„Jen nevěřte tak novinářům povídavým,
kdo ví, co vše se ještě konec konců sběhne,
je Turek hořký host a snadno se vám nehne!
Sám před lety jsem viděl krásy Cařihradu
32
a dosud živě vzpomínám si na parádu,
jež odbyla se za příčinou selamliku
a byla pádným důkazem řádného cviku,
jímž vojsko sultánovo odjakživa slyne –
dnes, kdy se o něm roznášejí soudy jiné,
že lépe zpraven jsem, mne dvojnásobně těší.
Žel, neviděl jsem jízdu, viděl jsem jen pěší,
lid mladý, pěkně vzrostlý, v tváři zarputilý,
zrak vzdorovitý plane ohněm tuhé síly
a houževnaté, nezlomné vytrvalosti,
jež nepřátelům vždycky bude tvrdou kostí –
a jak tu stáli v řadách jako stromy v lese
před branou mešity, jež Hvězdou jitřní zve se,
v bezvadném, veskrz dokonalém vystrojení,
zajisté bez přehánění a lichocení
muž nezaslepený si pomyslí a zvolá:
„„To moc jest, které nikdo snadně neodolá!““
Zní povel: Do zbraně! – již každý rovně stojí,
a řada s řadou v malebný se obraz pojí,
již ozvala se hudba veselými zvuky,
a v každý ton se pevná nepodajnost vkládá,
třpyt sluneční zářivě padá na bunčuky,
již druhá, třetí hudba jásající vpadá,
vůz polokrytý dvouspřežný se zvolna blíží,
tvář bledá pod červeným fesem hrdě vzhlíží –
33
kde jaké místečko, diváků husté davy
se tisknou do hromady hlava vedle hlavy,
tak mnohá Angličanka bílým šátkem mává,
již rozléhá se křik a nekonečná vřava,
do bubnů všech a zvučných cinellů se bije
a vojsko provolává: Padišah nechť žije!“
V tom zarazil se president, neb jasně vidí,
že za líčení živé málo vděku sklidí,
pan rytíř jaksi nepokojně přesedává,
též velmi nápadně a často pokašlává
a praví posléz: „Inu, jak se komu líbí –
má někdo ptáky rád, a někdo rád má ryby.“
„Co ptáky, ryby rád – president ostře vzkřikl
a zle se rozkohoutil, div se nezajíkl –
já líčím zcela správně, nedbám liché zdoby,
a jest mi lhostejným, zdali se kdo snad zlobí;
však přece napomenouti vás ještě musím,
ač ovšem plnou míru nelibosti zkusím,
abyste nevěřili Štěpánskému míru.
Zaběhnu někdy diplomatům do revíru,
že ve Štěpánském míru najdou mnohou díru,
chci pevně zaručiti vám svou vlastní hlavou,
vždyť každá věc, jež prospěšnou má být a zdravou,
34
dřív musí přezkoušena býti vahou pravou –
pak zvědí teprve slovanští vaši bratři,
nač spoléhati mohou, co jim vskutku patří.“
Tu rozohnil se rytíř hněvem spravedlivým:
„Snad, pane svaku, díti bude se, jak míníš,
však mužem práva jsi, a velice se divím,
že zastáncem a obhájcem se křivdy činíš!
Věc čistá, spravedlivá snadno nevítězí,
vždy překážek je dost a vždy to někde vězí,
neb kdokoliv ji slovy strannickými tupí,
smích na hanu a zlobu na nepřízeň kupí,
již pomáhá ji kaziti – a to je s hříchem!“
Strh’ potlesk se, a zavzněl souhlas plný chvály,
že Košickému obě uši zaléhaly,
však sotva dozněl, v prvním okamžiku tichém
zazubil president se jedovatým smíchem –
že v mohutném a zvučně souhlasícím choru
nadmíru vynikalo kněžstvo patronátní,
ihned se obrátil k rozčilenému sboru:
„Čest, komu čest, jste věru protivníci statní,
a plnou silou hájíte své přesvědčení,
již nechci vzpírati se vašich citů vření,
jen tomu divím se, že kněžstvo katolické
se činí zápasníkem věci schismatické
35
a žehná ruce, která prapor války třímá,
ač nejurputnějším je nepřítelem Říma,
ač známo jest, že rozkol hladký jako zmije
zlem nebezpečnějším je drsné haeresie!“
Řeč presidentova trhavou řeže pilou,
je také viděti, že dámám není milou –
Košická milostpaní prudce sebou hnula
a velmi energicky rukou pokynula;
jen zřídkakdy se odhodlá a věru stěží,
by vzepřela se svému manželi a pánu,
však nedopustí, aby dotýkal se kněží.
Že nutně třeba jest za ránu dáti ránu,
za kněžstvo děkan Telnický se slova chopil,
vtip presidentův špatný ostrým louhem skropil:
„Pan president zajisté žertovati ráčí,
vždyť prostě na věc známou ukázati stačí
a odvolati se ku pravdě historické.
Když na smrt poděsila všecky mysli lidské
zvěst nešťastná o nezadržitelném pádu
zdí Byzantských, kdo neprodleně se tu vzchopil
a vzýval všechen svět, by uchopil se zbraně,
kdo stál všemožně o záchranu schismatiků
do nejposlednějších takořka okamžiků,
ač porušení slibu, snad i také zradu
36
směl právem vytýkali Řekům tvrdohlavým,
ač akta Florentinská žalovala na ně?
Byl Řím to, či kdo jiný? A co bídným dáno,
v tom vítězným a silným má být odpíráno?
Já nepochybuji, že rozumem svým zdravým
pan president i správnost citů našich uzná
a mimo sebe pustí podezření různá;
kdo na svá bedra vložil útrap lidských tíže
– hlas řečníkův se vyzul z konversačních tonů
a zvučel kazatelsky jako hlahol zvonů –
kdo s půlměsícem bojoval pro slávu kříže
a bratry vykoupil, jež mrzké pouto víže –
kdo neprodléval...“
„„Vždyť se nechci příti více!““
vzkřik’ president, a zlostí vzplanula mu líce;
tu rozesmála se Košická milostpaní
a rány manželovy dotekla se hbitě:
„díl zasloužený obdržel jsi náležitě,
a nemusíš jít do kostela na kázání!“
– pan rytíř tleskal, všichni jsme se radovali,
a kněží zvláště spokojenými se zdáli,
že Košickému dějepisem típec vzali.
By nestrhla se opět nepříjemná váda,
nit zábavy paní hraběnka sama spřádá,
37
a všecky dámy tak jí nápomocny byly,
že vlny rozbouřené se zas utišily;
pan rytíř však, že nebylo již politiky,
vzal bez meškání na sebe své dávné zvyky,
od hostě k hosti bedlivými zraky hledí,
by přesvědčil se, zdali všichni řádně jedí.
Té chvíle jsem se od počátku bál a lekal –
zlý okamžik, jehož jsem s pravou hrůzou čekal,
již – běda! – přikvačil, neb sotvaže mne shlédl,
pan rytíř škubl ramenem a hned se zvedl:
„Jste, Přelický, zde proto přec, abyste jedl!“
děl, mísy se zvěřinou uchopil se prudce
a rychle ke mně kráčí. Sepjal jsem jen ruce
a čirou pravdu vyjeviti jsem se strojil,
však co jsem v hlavě slovo se slovem si pojil,
jak na zavolanou zápletka nenadálá
se na zábavu všeobecnou navázala
a k mému vykoupení plnou silou vstala.
Ač hovor nenucený plynul na vše strany,
pan president se těžce škaredil a mračil
a mlčel tvrdošijně jako zařezaný,
však pojednou se úsměv na tenké rty vtlačil,
a na tváři se spokojený záblesk zračil –
řeč byla o pytlácích, o pychu a škodě,
38
tu mrskl sebou jako kapr v čisté vodě
a po svém způsobu se vpletl do hovoru:
„Snad kdybych hledal širém světa po oboru
– dí důrazně a úkosem rytíře hledá,
jenž ihned mísu na stůl klade a si sedá,
neb tuší již, kam presidentova řeč míří –
víc pytláků, než zde na Vonoklanském statku
bych nenalezl nikde, zde jsou na pohmátku,
ba na jednoho srnce pytláci jsou čtyři.
Kde není příčin, ani zlo se nerozšíří,
jen kde se zahnízdilo nakažlivé sémě,
rozežíravá plíseň pozvedá své témě.
Jak možno, podiviti se pytlákům v lese,
když smělá neoprávněnost se výše nese –
ký div, že kde kdo po zajíci drze střelí,
když každý krejčí vniká v paragrafů taje,
když každý švec na advokáta sobě hraje,
na vzor se vymlouvaje vznešený a stkvělý!
Kde plnou volnost mají pokoutníci smělí,
proč neměl by i pytlák vlastniti si právo
a pomysliti si: Co jednomu je zdrávo,
nám ostatním se také nesmí zapovídat?
Zle potom revírníkům panské lesy hlídat!
Rád advokáty nemám, proč bych se s tím tajil,
mám po krk řečí, jež se hrnou jako splavy,
39
však vždycky jsem jich od neoprávněnců hájil –
jen z hotovosti rodí se všech stavů zdraví,
kdo nedoděláni jsou, teprv jsou ti praví!“
Stín šerých rozpaků se vzmáhá očividně,
ví každý, president že do rytíře bije
a v jeho slabostech se bezohledně ryje,
ba paní hraběnce se slza v oko tlačí,
a zlostně Košická se milostpaní mračí,
i slečna Lola ozvala se: „ale papa – “
však rytíř usmál se a odpovídá klidně:
„Díš pravdu, pane svaku, znám v Telnici chlapa,
jenž může býti důkazem přede vším světem,
že zlo se může rozvít netušeným květem.
Zlo vždy zlem zůstane, v dobro se nepromění,
však věřím, libůstka že proviněním není,
leč svádí-li snad jiné k hříchu, jak as míníš,
ač sám víš nejlépe, že křivdu zlou mi činíš.
Bych vrátil se již k výtečnému muži svému:
že poznal jsem ho, revírníku Přelickému
co děkovati mám – je krejčím, špatně vidí
a raduje se důvěře nesčetných lidí.
Kdos tamhle Přelického před mnohými lety
zle na cti urazil, již nevím, co mu řekl,
vždyť znáš verbálních deliktů peřesté květy,
40
a stály za řeč, když se Přelický jich lekl.
Šel tedy Přelický k milému Mojžíšovi,
však sotvaže stručnými jadrnými slovy
mu vypověděl úplnou species facti,
zved’ Mojžíš se, uhodil na stůl všemi akty,
jež právě v rukou měl, a vzkřikl rozhorleně:
„„S tím, pane lesní, jděte jinam neprodleně!
Co myslíte si o mně? Jsem snad pokoutníkem,
jenž vezme se vším za vděk? Jsem snad podloudníkem,
bych kolegům se drze pletl do řemesla?
Vším právem celá reputace má by klesla,
a škodil bych si, kdybych vám co psal, neb radil;
já dosud ani písmenem jsem nezavadil
o první instanci, ač ledakdo mne vnadil,
já píši výhradně rekursy k soudům vyšším
a o podobných tretách za svět nerad slyším!““
Ač pokoutníků Vonoklanských nechci hájit,
přec myslím, že by daleko si musil zajít,
exemplář povedenější kdo chtěl by najít;
je pokoutníků všude dost jak zelných listů,
my na Vonoklansku máme specialistu.“
Smích veselý se ozval, mocně zahlaholil,
nám bylo vhod, že rytíř kopí lehké volil
41
a zlovolného útoku se hájil žertem –
šprým výtečnou je zbraní pro zápasy s čertem.
Podzimní slunce do večeřadla se dívá,
zář jasná, živá a přec nevýslovně snivá
po tvářích veselých paprskem zlatým splývá,
třpyt kmitavý na pestré kytice se vkládá
a do hlazených, štíhlých pohárů se vkrádá,
v nichž víno drobnými se perličkami pění.
Po dávném způsobu nastalo připíjení,
a řečí vážných, vtipných bylo víc než dosti,
neb stůl rytířův slyne volnou srdečností;
všem dostalo se pocty – nejlepší však bylo,
že každé slovo s upřímnou se myslí krylo,
jen přípitek na Košického milostpána
se lišil od ostatních jako bílá vrána.
Již není zbytí – příliš dlouhá chvíle prošla,
než věc ta nemilá na pana správce došla;
vstal jako svázaný, ramenem levým škubl
a mluvil to i ono, řeč svou divně kroutil
– nám zdálo se, že všecek do sebe se hroutil,
ba dokonce, že rozpaky ve tváři hubl –
až posléz rytíře a hraběnky se chytil
a konec konců vlastně slečně Lole připil.
Pak sedl unaven a když své víno vypil,
42
pošeptal sousedovi, by se pravdy vtípil:
„Tak nehezké bych děvče sotva někde našel,
i kdyby měsíc ve dne na cestu mi svítil!“
Teď paní hraběnka si vzala cigaretu
a několikráte ji vnadně vznesla k retu,
kouř modravými kroužky lehounce se vznášel –
kdo následovali, umírněnosti dbali,
když dámy však se do salonu odebraly,
hned všichni ztuha do pilné se práce dali,
do skřínek kolujících každý sahá s chutí,
a doktora, jenž nekouří, pan rytíř nutí.
Vždy doktor zdvořilý je, všem za pravdu dává,
k svým vlastním zásadám se nikdy nepřiznává
a málokdy je v předsevzetích zatvrzelý –
proč vlastně nekouří, o to se mnozí přeli.
Že snad by z pádných důvodů lékařské vědy,
jež přísným soudem v klatbu dává všecky jedy,
byl umíněným on, jenž ihned všemu zvyká,
se nezdálo, vždyť pokládán byl za praktika,
jenž počal učiti se kdys u lazebníka
a náukami příliš nelámal si hlavu –
spíš mluvilo se v lidí Vonoklanských davu,
že houževnatý odpor pramení se z chyby,
pro kterou doktor – rovný k rovnému se vine –
43
Košickým milostpánům nadmíru se líbí.
Děl častěji, že jmění tenkou stružkou plyne,
kdo bohatým chce býti, že si musí stačit,
a kdo chce šetřit, od sirky že musí začít,
dnes však, že náhodou chtěl šprýmem též se skvíti,
dal do záhybů srdce svého lépe zříti,
neb odmítaje doutník pravil: „Vzdávám díky,
já nekouřím a zachovám své staré zvyky!
Ač nyní každý člověk na potkání kouří,
přec jiným nebudu – vždy zlost se ve mně vzbouří,
když vidím lulku, nebo troubel sáhodlouhý,
a myslím si: Co z toho máte, v dým že pouhý
groš tvrdé práce měníte, by v čistém vzduchu
po vaší vlastní škodě zbylo trochu puchu?
Zda jaký rozdíl jest, vykouřit papirosu,
či zlatku do trubičky stočit, vznést ji k nosu
a zapálit ji pak?“ – Kdo dosud nevěděli,
proč doktor nekouří, na sebe pohleděli –
jsou jedné mysli všichni, kdo se dříve přeli.
V tom Pekát vešel, rytíři cos tiše hlásí,
a rytíř okamžitě vstává, ruce mna si:
„Kdo z pánů milovníkem hudební je krásy,
nechť následuje nás! Již pojďte, bratři milí,
dnes v říši tonů pobudeme hodnou chvíli!“
44
Děl, rukou pokynul a ven ze dveří pílí.
Část důvěrnější oslovení rytířova
nám platí: zahradníku, mně a učiteli;
hned povstali jsme, učitel se chopil slova
a praví zvolna: „Je to pokus velmi smělý,
hra z listu, beze zkoušky vždycky bývá špatnou,
však známe se, buď útěchou nám aspoň matnou,
že řada zkoušek pramálo by byla platnou,
víc posluchačstva četného se lekám sboru,
dnes musíme se míti silně na pozoru;
já noty prohlédl jsem, čtvrté věty dbejte,
má viola v ní solo, smyčcem netrhejte
a ve všem všudy k cellu stálé zření mějte!
Jak vždy vám plně stačit známka musí pouhá,
již dám buď pohledem, buď ukloněním hlavy,
zvlášť když se mění takt, a pausa hrozí dlouhá –
když uzřím však, že rytíř ku konci již spěje,
hnu celým tělem – nechať děje se co děje,
vy oba vězte, že se přiblížil čas pravý,
až dupnu nohou, přestaňtepřestaňte, jako když utne.
Ač nemohu se ubrániti tuše smutné,
přec doufám, že to nějak půjde – s pánem Bohem,
již obstáli jsme jakž takž v zápolení mnohém,
když konec rázem zavzní, jak by uhodilo,
45
pan rytíř myslí, že vše na svém místě bylo,
kdo poslouchá, nechť vybere si, co mu milo!“
Zas Pekát přiletěl: „Pan rytíř vás již čeká
a směje se, že všichni oň se umlouváte,
když tolik sobě nachvat povídati máte,
ba řekl, že se vašich nástrah téměř leká;
již račte do salatré!“ Pevně Pekát věřil,
že jeho chytrosti by nikdo nedoměřil,
však přepodivně překrucuje cizí jména –
co salatrém on zove, je salla terrena,
již vystavěl pan rytíř krátce po svém sňatku,
by mladé choti svojí zavděčil se k svátku.
Však paní hraběnka jí mnoho neužila,–
že levé křídlo zámku se skleníky pojí,
má základ příliš hluboký a vlhkou zbyla,
ač těžkou podlahou ji opatřili dvojí,
svým lícem vzdušným do parku jest obrácena
a ze skla, ze železa všecka – zadní stěna
jest ozdobena freskem značné dosud ceny,
byť mokrem ustavičným doznalo již změny.
Sál upraven jest vkusně zimní za zahradu
a k síni koncertní se převýborně hodí,
ač neodstranitelná vada houslím škodí –
Jest všecko přichystáno, pulty napřed stojí
46
– zlé nářadí, jehož se celý zámek bojí –
dál na sedadlech mezi listnatými keři
se shromáždily dámy, přidušenou šeří
se blýská hedbáví a drahokamů záře,
smích přitlumený ozývá se, lehce zvoní,
skly barevnými světlo sluneční se roní,
a salla stápí se ve fialové páře,
vlas plavý dámy neznámé nad týlem spjatý
se v hustém, tmavém listí třpytí jako zlatý,
a stínem něžné modři tvář se kryje bledá –
proč staré oko mé ji neustále hledá?
Kol do menších se hloučků sestoupili páni
a myslí sobě asi: Marné stěžování,
zlo, jež se na nás chystá, strpěti se musí,
rád po hostině dobré člověk něco zkusí –
jsou do osudu nezvratného odevzdáni,
jen v tváři Košického zřejmé pohrdání
a špatně utajená nelibost se zračí.
Pan rytíř listy sotva převraceti stačí
a hledí do not, jak by s nimi vcházel v radu,
hvizd jemný, sotva slyšitelný se rtů plyne –
teď pohladil si oholenou tvář i bradu
a levou rukou housle pevně k hrudi vine.
Je hudebníkem naskrzenaskrze, a tak se vhrouží
47
v tůň zvuků rozvlněných, že se dech mu ouží,
do krásy myšlenek se vnoří celým duchem,
že naprosto se mine s vlastním dobrým sluchem –
již víc a více vzmáhá škubání se ramen,
a nervosa se mění v těžkých nehod pramen,
že nemožnou je věcí taktu dodržeti –
dál jako na peruti vichru rytíř letí
a nedbá ničeho ni v levo, ani v pravo.
Že harmonické souhře nemůže být zdrávo,
když primarius po taktu se neohlíží,
když vyhověti lze mu jenom s velkou tíží,
jest nutně třeba rozmanitých opatření,
by aspoň jak tak zjednalo se správné znění.
Již začali jsme. Allegro con brio víří,
a najednou jsme skončili je všichni čtyři,
že obě střední věty téměř slušně zněly,
lze za zásluhu přičísti jen učiteli,
jenž u rytíře seděl, do not se mu díval
a tolik natahoval se a tolik kýval,
že nutná znamení poznati mohl slepý.
O hudbě v zámku zlé se roznášely klepy,
zvlášť president ubohé housle zvával střepy
a tvrdil bez ustání řečí velmi plynnou,
že rytíř častuje své hosti kočičinou.
48
Ač presidentův jazyk zlý byl vůbec známý,
přec v této věci posměšnými kritikami
nám hrubě nekřivdil, však z lásky nedoměrné
jsme k vůli pánu svému dbali služby věrné,
byť také nám se pustým šumařením zdálo,
co v zámku hudbou komorní se nazývalo,
jen zahradník, jak dávno jsem již pozoroval,
se na koncertech nápadně a divně choval –
dnes také na své židli jako pařez dřepí,
prst za prstem na struny jako ve snách lepí,
list sotva obrací, kams do stropu se dívá,
ba mezi hrou začasté přidušeně zívá.
Finale bylo presto – vítězícím vichrem
pan rytíř sehrál první frasi v tempu rychlém,
jen škubl ramenem a již měl stranu celou,
list chvatně obrátil pravicí rozechvělou
a pádí dále, dále – veta po vší shodě,
již všichni plaveme jak v rozvířené vodě.
Když náhle přižene se tuhé krupobití
a chodce osamělého na poli chytí,
tak asi přeubohý k dálným střechám vzhlíží,
k nimž všecek zmáčen spěchavým se krokem blíží
jak já jsem okem vbodl se do mříže husté,
49
jež kotvou spásy trčí ze směsi not pusté
a deset prázdných taktů označuje v listě –
zde – myslím sobě – souhra zotaví se jistě,
a hle, již učitel se vzpřímil, hlavou kývá,
zrak jeho téměř mluví, tak se na nás dívá,
ba zahradníku přímo do duše se vrývá –
teď dupl nohou, poslušně jsem přestal rázem
a not jsem nelitoval, jež jsem pustil na zem,
též cello a s ním housle rytířovy mlčí.
O básníkubásníku, ty ušlechtilý, pěvče bolů,
když solo své jsi komponoval pro violu,
zda mohls tušiti a sobě pomysliti,
že Vonoklanský zahradník ji bude dříti!
Mne jala hrůza, jak bych do jámy spad’ vlčí,
a učitel se úzkostí a strachem krčí –
sám hraje zahradník, však místo rychlé frase,
jež hlavní myšlenku v půvabné její kráse
zas výrazně, ba vyzývavě opakuje,
směs zvuků loudavých podivně vzduchem pluje,
že nelze ihned melodii rozeznati,
až posléz nemůže již pochybnou se zdáti –
toť naše píseň: Sil jsem proso na souvrati!
Tu zahradník se lekl, viděl, co se stalo,
ucítil zděšení, jež celou sallou válo,
50
a spatřil udivené, vyčítavé zraky
a přestal hráti. Zlověstící těžké mraky
se rozprostírají po čele rytířově,
již ústa sebou škubají po vhodném slově,
v tom úsečně a krátce v shromáždění tichém
hlas presidentův zavzněl jedovatým smíchem.
Tak ostře smích se v duši rytířovu vrývá,
že rytíř pracně těžké rozhořčení skrývá,
ba se zahradníka i všecku vinu smývá.
Dost klidně rytíř promluvil: „Je presto psáno,
a zahradníkem sostenuto bylo hráno –
nu, jaká pomoc, nesmíme si tolik troufat
a hráti prima vista. Netřeba si zoufat,
však dostatečný počet zkoušek všecko spraví;
až sejdeme se opět veseli a zdrávi,
pak ukážeme, čeho dosíci lze cvikem.
Jen jednomu se divím – jak se skladba změní,
když slyšíme ji v tempu, které pravým není,
mně zdálo se alespoň krátkým okamžikem,
že předepsaných tonů rychlá, dravá tíseň
se proměnila ve známou národní píseň,
snad bude leckomu se sotva možným zdáti,
já však jsem slyšel: Sil jsem proso na souvrati!“
51
Tu všichni páni slova horlivě se jali
a rytíře o překot ubezpečovali,
že nesouladu ani nezpozorovali,
ba s presidentem, jenž se nepřestával smáti
a za zahradníkovo proso krk chtěl dáti,
se houževnatě hádali a tvrdě přeli.
Šel rytíř, otázal se dám. – Prý neslyšely
a doložily, stal-li se snad omyl malý,
že nelze tupit celek, jenž jest hoden chvály.
Však stejné výroky rytíře nesklamaly –
když k pultům vrátil se, zahradníka se chopil
a pravil: „Což jste při obědě rozum propil?
Z not nehrál jste, vše hrál jste jenom po paměti
tak zcela po způsobu nezvedených dětí,
že nejsme všichni v taktu, tušil jsem již dříve,
však zapomínám všeho při vlastní hře živé –
chci příště býti pozorným a všeho dbáti,
teď pravím jen – hlas rytířův se zlostí krátí –
že co se hudby týče, nerozumím žertu!
Dnes děkuji vám, pánové, je po koncertu.“
Tak v rozhodném jsme stopili se neúspěchu,
pan rytíř mluví s učitelem pro útěchu,
a se zahradníkem, který byl mysli malé,
pan president se bavil velmi okázale,
52
mne ujaly se však přemilostivě dámy,
až paní hraběnka jak mimochodem děla:
„Ah ano – paní z Jesenu chce mluvit s vámi,
by zprávu podrobnou o Kláře uslyšela,
dnes ráno, jak snad víte sám, ji uviděla
a do srdce ji sobě vzala. Divíte se,
že lepé kvítko, které vzrůstá v našem leselese,
svým roztomilým půvabem, svou nevinností
se zalíbilo mému spanilému hosti?
Vše vypravujte – ano všecko – vy již víte,
a mně i paní z Jesenu se zavděčíte.“
Pak vlídně pokynula rukou, dál se brala
a cizí dámě docela mne odevzdala.
Dí paní z Jesenu: „Vím, že mi odpustíte,
až pravou příčinu mé zvědavosti zvíte,
mně řeklo se, že Klára vaší dcerou není – “
Já nevěřil jsem sluchu, v mocném překvapení,
jež nevzbudila slova, spíše slov těch znění,
jsem zvedl hlavu – ve stříbrném čistém hlase
zvuk známý rozeznal jsem – věru – ano, zdá se,
hlas jasný hlasu Klářinu že podobá se.
Probůh, se zlatým vlasem, s leskem modrých očí
hlas lahodný se pojí – hlava se mi točí,
mé srdce trne žasem, leká se a bojí,
53
cos hrozivého mezi mnou a dámou stojí –
cit nejistoty traplivé se ve mně vzbudil,
tak silným byl, že k řeči rozhodné mne pudil
a k odpovědi drsné: „Dcerou mojí krevnou
sic Klára není, ale láskou svojí pevnou
ji od malička chráním před zádavou hněvnou,
jíž tvrdý život všecky opuštěné stíhá –
čím dál, tím určitěji víra má se zdvíhá,
že čisté svazky naprostého člověčenství
lze klásti nad veškerá práva pokrevenství,
a myslím –“
Nevím, co bych snad byl ještě řekl,
vzdech žalostivý kdyby mne byl nezalekl –
tu jsem se zarazil – paní z Jesenu zbledla,
své ruce prosebně a odmítavě zvedla
a potácela se a na pohovku sedla.
Již jasně viděl jsem, že ve svém rozčilení
jsem užil příliš pádných slov, jichž třeba není,
že tak jsem mluvil, jako bych si Kláry hájil –
však proč se cizí dáma o nás tolik stará,
čím oba můžeme jí býti, já i Klára?
Tu zasáhla mne výtka z oka znaveného,
stesk žalující na mne úpěnlivě hleděl,
a soucit měkký sestoupil do srdce mého
– jsem nedůtklivým – ano – dech se ve mně tajil,
54
a omlouval jsem se, jak nejlépe jsem věděl.
Když paní z Jesenu se zotavila, vstala
a trpce usmála se, k dveřím se pak brala,
bych následoval ji, mne tichým hlasem zvala:
„Snad v parku bude lépe, žena vždy je slabou,
vzduch těžký postačí a květin silná vůně,
by mimo nadání se stala mdlou a chabou –
má mysl, pane lesní, zvědavostí stůně,
již vyprávějte, dopřejte jí ukojení,
ač vadou jmína jest, kdo ví, nač dobrou není!“
Do rozložitého jsme vešli stromořadí,
buk vedle buku stojí, lípa vedle lípy,
tu tam list sežloutlý na písek padá bílý,
již slunce sestupuje, k západu se chýlí,
ne do korun, jen do pňů vysílá své šípy
a prostor mezi kmeny zlatou září hradí.
„Rád všecko s vámi sdělím, ušlechtilá paní,
vždyť celou událost a upomínku na ni
jsem uchoval si v srdci do všech podrobností!
Zlé jaro deštivé se před mnohými roky
k nám dostavilo mokrými chladnými kroky –
již každý vzdychal, že je vláhy víc než dosti,
když nebe šedé však se stále kabonilo
a vodu nekonečným proudem na zem lilo,
55
vzdech stal se nářkem, zvrh’ se v teskné žalování –
déšť stále vzmáhal se, s ním rostlo lidské lkání,
neb příroda je tvrdou, nezná slitování,
v močály veliké se pole proměnila,
a málokterá cesta ještě schůdnou byla,
proud horských potoků rozbujel v dravé řeky,
jež rozbouřenými se ozývaly jeky.
Již nevím, kolik dnů jsme slunce neviděli,
byl život hrůzou, stíny příšerné se tměly,
a v nocech, dešťové když kapky dopadaly,
v krov těžce bily, okenicemi se draly
a vody v potocích a v plných struhách řvaly,
děs kolem chodil, ve všech všudy koutech strašil
a pouhé pomyšlení na sen drsně plašil.
Za noci takové – již svitlo šero raní –
cos vzduchem otřáslo, jakoby z nenadání
kdes ránu z poplašného děla vypálili,
za ranou padá rána, jako když se střílí,
a víc a víc se vzmáhá hrozné rachocení,
až bouři podobá se, zuřivému hřmění,
a hučení a šumění se blíží zdáli,
hluk spousty pohyblivé, jež se prudce valí –
„Toť povodeň!“ dí žena – hned jsme oba vstali.
Smí odhodlaný člověk ruce založiti,
když záhuba a zkáza úprkem se řítí?
56
Smí meškati, ač nedostatečným se cítí,
by s živlem rozvztekleným dal se do zápasu.
když lidem v údolí pramálo zbývá času,
a život jejich visí na jediném vlasu?
Ven vyšel jsem – tam dělníci a hajní byli,
ti všichni bez zavolání se dostavili –
a děl jsem krátce: „Pojďme, Bůh nám dodá síly!“
Pod chlumem v úžlabině myslivna se skrývá
a s místa vyvýšeného se k řece dívá
tu volným průsekem, tu přes koruny stromů,
jež klenou se na srázné stráni vedle domu –
šli k údolí jsme v úzkostech a velkém spěchu,
přečasto noha klouzla na rozmoklém mechu,
již z lesa vysokého dospěli jsme k mlází
a ke schodům, po nichž se dolů k řece schází –
den bledý smutným světlem do větví se díval,
déšť lil se bez ustání prudce jako příval
a lázní studenou nám drsná líce smýval.
Když sestoupili jsme do prostřed mokrých schodů,
aj, v dlouhém údolí mezi tmavými lesy
jsme zřeli potopu, skal hraničících tesy
přesahovaly sotva rozbouřenou vodu,
a vlny kalné takovým se proudem hnaly,
že rychle letícími střelami se zdály –
hle, zuřivě se hrnou vrchů těsnou branou
57
a vírem točí se a rozletí se stranou,
by v prsti, v stromech břehu zlostnou dlaní ryly
a na konec se od skal pevných odrazily,
pak středem řečiště, jež skýtá volnou dráhu,
se všecky tlačí spěchem padajících prahů,
a spousta vod se s děsným hlukem dále žene,
kde údolí se rozevírá rozšířené,
kde na strmějších stráních stojí četné chaty,
a na vršíku mírném u samé již paty
skal šedých, na nichž strmí zámek Vonoklanský,
se topí jako v jezeře velký dvůr panský.
Níž nemohli jsme po ztopených schodech jíti,
a ještě výš a výše voda dravá vstoupá,
na příkrých stupních šplouná, pomalu se houpá;
již chtěli jsme se všichni domů navrátiti
a rozvažovali jsme, zda by v místech jiných
snad lépe dařilo se práci rukou činných,
když nová hrůza oči naše upoutala.
Směs divných věcí – milosrdný Bůh buď s námi –
se v kalných pěnách, v stříkajících vodách kryla,
tu vynořila se a tu se zatočila,
by vskokem houpavým se opět dále hnala –
kus krovu, došky z krátké přičernalé slámy
a celé stěny, hrubě přitesané trámy
se přiblížily, trosky nábytku se hrnou,
58
tu květovaná skříň se vznesla prudkou vlnou,
tam stůl a židle s opěradlem vylomeným
se ženou vlnami a proudem rozlíceným.
Přesmutný pohled dýkou do srdce se vrývá,
vždyť málo majetku chudobný horal mívá,
jaká to bída strašlivá a neskonalá,
že silou živlu nezkrocenou voda vstala,
by zboží poslední mu odnesla a vzala!
My zamlkli jsme stáli na nit promočeni
a hleděli jsme k vodě ve hrůzách a v chvění,
a těžké větve stromů lekaly se s námi,
že voda naplní se snad i mrtvolami...
Co prorvou mezi vrchy pojednou se blíží,
do výše zvedá se a zase do vln hříží?
To celá chatrč potácí se vírem dravým,
jakž takž se pohromadě drží divem pravým
a rozviklaná, napolo již rozdrcená
se zkáze vzpouzí – stěna bortí se a stená,
krov úpí vrzavě a na stranu se kloní,
teď nachýlil se k vodě a již padá do ní,
vrak na vlnách se hourá, líně sem tam kříží
a víc a více k nám a ke schodům se blíží –
nám zdálo se, že zříme okno rozevřené,
že lidský hlas ozval se z vřavy rozezlené,
tu nový prudký proud se bouřně přihnal zdáli,
59
chýš popadl a rozrazil o strmé skály,
jež u schodů se z vody vlhkou stěnou noří –
jsou jindy vyvýšeny, dnes břeh nízký tvoří.
Já vykřikl jsem: „Pozor, v chýši lidé byli,
snad vyrveme je smrti!“ Vlny všecko skryly,
však příštím okamžikem se zas rozdělily,
a trosek objevila hromada se celá,
jež v kalných peřejích sem tam se potácela,
teď zahlédli jsme hlavu, která silou tuhou
se nad vodami drží, dál jsme shlédli druhou,
a z trosek podlouhlá kocábka vyplavala,
kolébka malá divokým se proudem hnala,
mně zdálo se, že vidím drobné ručky bílé,
jež vypínají se a ohánějí čile,
a zdálo se mi, dětské vrnění že slyším –
Již byl jsem ve vodě, již ocelovým svalem
se deru pracně vlněním čím dál, tím vyšším,
kol hlavy mé se neprůhledným, strmým valem
proud vody zvedá, nevidím než nebe šedé,
však jakás tucha přec mne správným směrem vede;
když opět na vrch vln jsem vyšinul se hbitě,
byl u kolébky jsem, hned popadl jsem dítě,
svou kořist jednou rukou zdvíhám, pevně chráním,
a druhou rukou divým peřejům se bráním,
až prodral jsem se šťastné k záchrannému schodu –
60
dnes ještě vidím kalnou, rozbahněnou vodu
a slyším, jak se vztekle dme a řve a syčí,
a slyším též, jak slabý dětský hlásek křičí –
Pak ucítil jsem náhle prudkou bolest v noze,
zrak díkuplný pozvedl jsem ku obloze,
a omdlel jsem.“
Tu paní z Jesenu si vzdychla,
mou ruku pevně stiskla, rozevzlykala se,
a teprv když se upokojila a ztichla,
dál mluviti jsem mohl: „Když jsem procit’ zase,
dost dlouho trvalo, než jsem se vzpamatoval,
však paměť vrátila se – hajný děcko choval,
a tupá bolest v noze opět ozvala se,
tu políbil jsem dítě, jež jsem vynes’ z vody
a pak jsem povšiml si vlastní svojí škody.
Trám z rozkotané chýše do nohy mi vrazil
a se schody se zároveň tak prudce srazil,
že rozdrtil mi kost – nu, doktor mi ji spraví,
žel přežel jen, že unikly nám obě hlavy,
proud zuřivý je obě takou silou schvátil,
že statný hajný sotva sám se k schodům vrátil.
A v chvíli té – mně věru zázrakem se zdálo –
déšť náhle ustal, uplynula chvíle malá,
a již se bledá záře šerým nebem drala,
pak slunce, jež se za mraky tak dlouho krylo,
61
se váhavě a nerozhodně objevilo,
jak výčitek by odůvodněných se bálo,
jen zvolna vstoupalo, jak by se rozmýšlelo
a na rozpacích opět ukrýti se chtělo,
až posléz odhodlalo se a mocně vzplálo –
již světlý paprsk letí k zemi zubožené,
vod dotýká se, peřeje konejší pěnné
a do kalných se kapek duhou pestrou vkládá –
les okřál, oddychl si a již voda padá,
cit blaživý nenadálého vykoupení
stesk lidských srdcí v plesání a v radost mění.
Nám na zpáteční cestu bylo pomýšleti,
dvé silných paží zvedlo mne, a paže třetí
kol krku se mi klade, hlavu podepírá,
vzkřik bolesti se dere na rty, hrdlo svírá –
tu zaleskly se promočené vlasy plavé
a tváři zimou zkřehlé, ale usmívavé,
a zahlédl jsem dětské vyjevené oči,
jež modrým svitem planou a za mnou se točí,
a z kazajky, do které ruka neobratná,
vždy ochotná a statná, ale chůva špatná
mé zachráněné děcko na kvap zavinula,
pěst malá drala se a hbitě ven se snula,
až úplně se vybavila ruka nahá,
jež čile sebou třepetá a po mně sahá. –
62
Vzkřik přerazil jsem pevně zaťatými zuby
a zvolal jsem: „Již nestojte tu jako duby
a tužte se, ať přijdeme pod teplou střechu,
by děcko nemořilo se – je třeba spěchu!“
Zlou cestou jsme se nazpět do myslivny brali,
začasto slzou bolestnou se oko kalí,
zná sice drvoštěp sekerou dobře vlásti,
však raněného drží hrubě jako v pasti,
když v drsném objetí mi nejkrutěji bylo,
mé oko vždycky k hajnému se otočilo,
jenž kráčel vedle mne a dítě v loktech nesl –
tak potěšil jsem se a trýzeň líp jsem snesl,
až posléz myslivna se objevila v dáli –
paprsky zlaté na promoklé střeše hrály
a jasným leskem oblévaly staré trámy,
svit sluneční šel před námi a kráčel s námi
a vlídněji se chvěl a veseleji třpytil,
když do plavých se vlasů děcka mého chytil.
Již teplem požehnaným, radostným se vznítil,
a z rozedraných keřů na prorvané stráni
se plesem ozývalo ptačí cvrlikání –
tu slzy rozlily se mi po drsné tváři
a vzhlédl k děcku jsem a ke sluneční záři,
jež prodírala větvemi se velkých stromů,
a tak jsem malou Kláru přinesl si domů!“
63
Již z rozložité aleje jsme vycházeli,
když ukončil jsem zprávu svoji sáhodlouhou,
na člupku nizounkém se bílé stěny stkvěly –
pan rytíř puzen zbožnou úctyhodnou touhou,
by drazí mrtví stále blízci byli živým,
zde hrobku svého rodu zbudovati kázal
a něžným způsobem hluboce pohnutlivým
svůj vlastní život s prachem rodičů svých svázal.
Okrouhlá kaple věrověstu Antonínu
je zasvěcena, v modřínech a v sytém stínu
lip mohutných se skrývá, rozepjaté křoví
se po zdech bílých vine vzhůru ke stropoví
a větvičkami do malých se oken dívá,
svit slunce hasnoucího, jenž se rychle krátí,
erb nade dveřmi paprskem ohnivým zlatí,
do listí vadnoucího jasným leskem splývá.
Zde paní z Jesenu se náhle zastavila,
tvář sluncem ozářenou ke mně obrátila
a děla: „„Nemožno je slovem vyvážiti,
co srdce samo kuse chápe jen a cítí;
kdo dovedou se obětovati, jsou svatí,
za skutky lásky sám Bůh dobrotivý platí!““
„Ba, vše mi splatil – pravím – co by mohl dáti
mně nehodnému, aby blažilo mne více?
64
Jak z vody rostlo dítě, zdravá jeho líce
nám způsobila potěšení na tisíce,
mně i mé dobré ženě. Jako zřítelnici
jsme děvče chovali – co mohu ještě říci?
Za své jsme vzali je, my neměli jsme dětí
a zjistili jsme též, co zjistiti se dalo,
však bylo takové, že líp jest nezvěděti,
a bylo toho konec konců velmi málo.
Kde v horské chatrči se z čistajasna vzalo,
zda sirotkem, či bídným povržencem bylo,
nám nikdo nepověděl, u pěstounů žilo
a s nimi – tak se myslilo – se utopilo.
Čím méně zpráv, tím líp – ach, jak jsme byli šťastni!
Dal ubohému děcku jsem své jméno vlastní,
a Bůh mi za to žehnal, milost svoji zdvojil,
mou rozdrcenou nohu doktor dobře zhojil,
pan rytíř s dávnou přízní uznání své spojil,
a léta šla, a Klára prospívala stále –
když smrtí ženy strast mne stihla nenadále,
tu vzhlédla ke mně modrým, zaslzeným okem
a byla útěchou mi v žalu přehlubokém,
a nyní jest mi vším, je konejšivou září,
jež vykoupením line v šero mého stáří,
jest berlou, o niž vetchý muž se podepírá,
jest hebkou dlaní, která trpké slzy stírá.“
65
Na prahu hrobky paní z Jesenu si sedla,
tvář skryla do rukou a potom ke mně vzhlédla:
„„Což – pravila – nechtěl byste mi Kláru dáti?““
Dím: „Spíše bych byl hotov, života se vzdáti!“
Svou drsnou odpověď jsem takým hlasem vzkřikl,
že při posledním slově z hluboka jsem vzlykl,
však vzpamatoval jsem se hned a dodal tiše:
„Vím, paní z Jesenu že zkoušeti mne ráčí –
jsem příliš prudkým, a z mých řečí odpor dýše,
má zdvořilost se rázem v bezohlednost mění,
však doufám, že se dostane mi odpuštění,
když o Kláru se jedná, pouhé slovo stačí,
by k hněvu popudilo mne, anebo k pláči –“
Tu paní z Jesenu se zvedla, hbitě vstala,
a jak se o kostelní dvéře opírala,
zář rudá, ohněm sytá v bledých lících vzplála;
lesk slunce zacházejícího na ni padal
a s plavým vlasem v planoucí se niti spřádal,
jež míhaly se, zlatým zábleskem ji kryly
a dlouhým třpytným závojem ji zahalily.
Co blesků ve velikých modrých očích hrálo,
co stesku clonou slz na mne se upíralo –
a zase jako prve v zámku se mi zdálo,
že jsou to oči Klářiny, jež snivě planou,
když ohněm nítí se, a když z nich slzy kanou.
66
Již slova sotva slyšitelná tiše vanou:
„„Já zápas poslední a všecky jeho zmatky
jsem plně tušila, však nesmím jíti zpátky
a žádám od vás Kláru svatým právem matky..““matky.““
Mně bylo, jakbych s věže do propasti padal,
jak jemně chápal jsem a jak jsem bystře hádal!
Ký div, má pravá láska pronikavé zraky
a v malé šedé prouze vidí těžké mraky –
Dál mluví paní z Jesenu, a jako vlny,
když přes jezy se řítí příboj jejich plný,
se řinou se rtů pláčem přerývaná slova,
by ztichla na krátko a ozvala se znova.
A co jsem slyšel, bylo trpké litování
tak úpěnlivé podzimních jak vichrů vání
a hořké jako stud, jenž hlavu k zemi sklání –
a byly nářky, jež se těžkým proudem lily,
by ve štkání se usedavé proměnily
a zase pozvedly se bouří nové síly –
Dál hrnula se slova pláčem přerývaná,
vzlyk noci zasmušilé, jež se bojí rána,
své zlaté vlasy paní z Jesenu si rvala,
pak těžce klesla na zem, bílé ruce spjala
a kolena má křečovitě objímala –
67
Tu vykřikl jsem: „Vstaňte, milostivá paní,
ze zámku kdyby někdo přišel z nenadání,
co pomyslil by sobě! Vroucně s vámi cítím,
však sám se do černého klínu smutku řítím,
jak na železe žhavém bosou nohou stojím
a do vlastního srdce pohlédnout se bojím.
Mně berla padá z ruky, slunce moje hasne;
oh, že jsem spatřil kdy ty vaše oči jasné
a vlasy vaše plavé, lesknoucí se, krásné!
Zvuk hlasu vašeho mne nepokojem zkrušil,
že od počátku zlo a neštěstí jsem tušil –
Co pravila jste a co všecko chcete míti –
jak rozhodnouti mám se, co mám učiniti?“
Tak hořekoval jsem, a nohy mé se chvěly,
mé slabé ruce k nejbližšímu stromu spěly,
by sukovatého se kmene zachytily;
již svity slunce poslední se rudé slily
a padly za mrak, jenž se na západě kupil,
vál vítr večerní, jak ostře by mne tupil,
a zmalátnělým tělem zima lomcovala.
Jak socha nehybně paní z Jesenu stála
a pravila: „„Zda možno větší bolest zříti?
Má bouří jest, a ve vaší je vlnobití –
Svou trýzeň zkraťme, nemohu vám Kláru vzíti,
68
vy sám a dobrovolně musíte ji dáti,
pak – těžce jste jí dobyl – nechci vám ji bráti,
však naučila jsem se vaše srdce znáti;
svůj život a svou naději vám klidně svěřím,
že nad matkou se ustrnete, pevně věřím,
jen, probůh, rozhodněte brzy!““
Děl jsem: „Zítra – “
A ona: „„Těžko bude dočkati se jitra;
teď odejděte, vězte, cokoli se stane,
vždy žehnati vám bude srdce odevzdané,
kéž anděl smilování s vámi k soudu vstane!““
K mé ruce sklonila se – slza na ni stekla –
pak odvrátila se, u dveří hrobky klekla
a k modlitbě sepalasepjala krásné svoje ruce;
já slyšel jsem, že vzdychá a že pláče prudce,
a stál jsem chvíli, jakbych nevěděl kam jíti.
Již měsíc na oblohu vyplul, bledě svítí,
lesk jeho stříbrem padá na klečící paní,
jež chvěje se jak třtina v usedavém lkání –
zda všecko pravdou je či klamem, nevím ani,
dlaň horká mimovolně dotýká se čela,
krok vrátký po návrší dolů ubírá se,
však v myšlenkách se zastavuji zas a zase
a k zářné postavě, jež u hrobky se bělá,
69
pohlížím vzhůru – sestupuji níž a níže,
však oko moje neustále k ní se víže,
a zdá se mi, že paní z Jesenu se vznáší,
že výše k nebi vstoupá – zmizela mně nyní,
jakby se uchýlila do nadhvězdných síní,
kde jasné světlo stíny lidských strastí plaší.
Jdu dále údolím, řeka se blyští bílá,
zář měsíce se v drobných vlnách zatřpytila –
kéž bysi, řeko, raděj rozvodněnou byla,
tak rozvodněnou jako před dávnými roky,
kdy vrhl jsem se v peřeje a v kalné toky,
bych z proudů pěnných navrátil se s děckem nahým,
jež stalo se mi pokladem a stkvostem drahým!
Co platno mi, že klidně plyneš nocí šerou,
že luny svit tě krášlí cetkou lesku sterou,
když vztahují se ruce, jež mi Kláru berou;
líp, mnohem líp je se živlem se vzteklým rváti,
než se žalem a s úzkostmi se potýkati!
Jak divně planou okna zámku osvětlená,
jak volají a křičí: Zoufající žena
zde ruce spíná, modlí se a v bázni čeká,
čas líný pohánípohání, a přec se rána leká –
A světla kmitající v chýších na úbočí
jsou jako zvědavé a necitelné oči,
jež rudě lesknou se a chladně se mne ptají:
70
Co počneš sobě nyní? Žil jsi v klidném ráji
a myslil jsi, že vždy a na věky tak bude,
však libé květy zvadnou, břitký trn ti zbude,
jenž duši poraní a do srdce se vryje;
klam obtáčí vás všecky jako hladká zmije
a pronásleduje vás, dokud člověk žije –
Stín měnivý se v bledém třpytu luny třese,
a vlny zašplounaly, zastenalo proutí,
krok zrychlil jsem a chtěl jsem hrůzám uniknouti,
však plně teprv oddychl jsem sobě v lese.
Les domovem je mým, když chvěje se a šumí,
v klid rozbouřené srdce ukolébat umí,
a když jsem stanul na úpatí příkrých schodů,
tak volně bylo mi, jak bych se mátoh zprostil,
pout strašlivého snu a bledé bázně zhostil
a vystoupit se strojil k štěstí, na svobodu.
Na první vyvýšený schod jsem lehce vkročil,
v tom zarazil jsem se a k zábradlí se stočil,
do zlámané kdys nohy jako břitká střela
zlá bolest z čista jasná vbodla se a vjela –
a bolest výše vstoupá, hruď i spánky svírá,
pot lije s čela se, jej těžká ruka stírá,
vzdech se rtů řine se a v tichém lese zmírá.
Tak cítil jsem se mdlým, že nemohl jsem jíti
a volky nevolky se musil posaditi;
71
stál měsíc nad lesy, již plným světlem svítí,
lesk jeho mezi stromy promyká se šeří
a stříbrnými jasy bloudí mezi keři –
Do dlaní zemdlených jsem složil hlavu pustou
a jakbych zamotán byl v pavučinu hustou,
takořka bez vědomí na schodech jsem seděl.
Čas plynul zvolna, tupě před sebe jsem hleděl,
tu od myslivny ke schodům se kroky blíží,
již na schodech se ozývají – vstal jsem s tíží
a spatřil muže, jenž se z hustých křovin hříží.
Toť Gustav – poznal jsem ho ve měsíční záři,
jež náhle zapadla do plných jeho tváří;
již zrakem pronikavým zahlédl mne zdáli
a vesele si houkl, až se lesy smály:
„Aj, pane lesní – volal – výborně, že jdete,
jsem unaven, že se mi noha s nohou plete,
dnes dvakráte jsem v lomech byl u Holé skály,
a dvakrát sem a tam je chůze víc než dosti
pro plíce nejlepší a pro nejtužší kosti;
však svízel rodí svízel, tak zní pravda stará,
když podruhé jsem domů přišel, slečna Klára
vstříc vyšla mi a přála sobě naléhavě,
bych podíval se k schodům, zdali přicházíte:
„Vždy večer bývá doma a dnes mešká právě,
72
vím, že jste zemdlen, ale vy mi nezazlíte,
pán jakýs cizí čeká zde a nechce jíti,
dnes ještě musí nutně s otcem promluviti;
je trochu podivným, však laskavě mne baví
a každým slovem něco něžného mi praví.
Jsem ráda s ním, nu – ano, přece však se bojím,
i když svůj dobrý rozmar a svou péči zdvojím,
že dlouhé čekání ho konec konců znaví,
a moje plané povídání že ho zmrzí.“
Dím příručímu: „Vyprostíme Kláru brzy
a ještě dříve do myslivny dorazíme,
pán cizí čeho si tak tuze přeje, zvíme,
podáte-li mi ruku – dnes mě noha bolí,
jak nebolela dávno. Čeho host si žádá,
mne k valné zvědavosti věru nenabádá,
jsem dotužen, že mohu slyšet kohokoli,
však Klára volá, snad ji cizinec již nudí,
a všecko, co jí není vhod, mne také trudí.
Mdlé nohy naše pospíchaly těžkým krokem,
již naposledy kmitla řeka třpytným tokem,
les přidušeně šuměl, jakby mluvil s námi,
svit měsíce před námi běžel pěšinami,
až v plném jeho lesku blýskla stěna bílá,
a myslivna se z tmavých stromů vynořila.
73
Když Klára na práh vyšla, když mne celovala,
má trýzeň celou strašidelnou silou vstala,
stesk sotva snesitelný drsně na mne sáhl,
a pomyslil jsem sobě: Když jsem rámě vztáhl,
bych vynesl tě z víru rozvodněné řeky,
tu vzplálo slunce, zaplašilo mračen vzteky
a z dešťů nekonečných vítězně se zvedlo,
svou zlatou rukou oba k domovu nás vedlo;
teď svítí měsíc bledý, záře snivě měkká
tak rozpačitě a tak ustrašeně těká
jak vetřelec, jenž vlastních kroků svých se leká,
co jižjiž kdesi za horami slunce vstává,
by přišlo konečně a řeklo: Nemáš práva,
hleď bez váhání sklonem zrychleným se skrýti,
jsi ničím, když se oheň světla mého vznítí,
tvým údělem je noc, den plný já chci míti –
A Klára se mne táže: „Mluvil jsi s mou vilou?“
Dím: „Ano, paní z Jesenu je roztomilou – “
stín černých sosen klade na stěnu se bílou.
A Klára plavou hlavu na má prsa sklání
a šepce prosebně: „Jdi do vnitř bez meškání,
mluv přívětivě s ním, ač kvapem se noc blíží,
vím, že jest dobrým – jakýs trpký žal ho tíží – “
Dím: „Klidnou buď, mně rozkazem je tvoje přání!“
74
Tak se stísněným srdcem, ale s hladkým čelem
jsem zdvořilým se stal a milým hostitelem,
jak lze jím býti jen v pozdní večerní chvíli.
Když host a já jsme sami v pokojíku zbyli,
pán ještě mladý, ohebný a plný síly
– při světle lampy alespoň se podobalo,
že břímě let se lehce dotklo ho a málo –
řeč ze široka počal, ve slovech se tratil,
až srozuměl jsem přec, že do vlasti se vrátil,
že kráčel stopou vzpomínek a dávných časů,
jak nořily se z hlubin plny chmur a jasu;
pak zmínil se o různých vadách mladých lidí
a doložil, že teprv dospělý muž vidí,
co trpkých výčitek se z jarní setby klidí –
Tu nemohl jsem ubránit se nevrlosti
a pravil zdvořile jsem, ne však bez ostrosti:
„Já vašich zkušeností nemám, zašlé mládí,
jehož i nade hrobem vzpomínáme rádi,
mně vánkem jest, jenž jemně dotýká se tváří;
jsem pevně přesvědčen, že jest jen krokem zpátky
a návratem v ráj mladosti bohužel krátký
a věrou v nepomíjitelné jeho statky,
co nazývá se moudrostí a klidem stáří.“
Host zachvěl se – jak pronikavě lampa plála,
jež mužná líce jeho světlem oblévala –
75
a děl, že slov svých nepronesl bez příčiny,
pak mluvil o zlých ostnech nesmířené viny,
o blahu svém, jež zhroutilo se v zříceniny,
v nichž náhle jako divem svitla záře stkvoucí,
a dodal posléz, že jen proto klid můj ruší,
by láskou pozdní sice, však tím více vroucí
směl odčiniti zločin těžký, srdce rvoucí,
jímž prohřešil se proti bědné siré duši –
Již pochyb nebylo, již určitě jsem věděl,
co zmítá mužem, který naproti mně seděl,
a podivno, že poznání mne nezlekalo,
tak jasným, pochopitelným se všecko zdálo –
„Jste otcem Klářiným –“ dím smutným, tichým hlasem.
Host zvedl se – já myslil jsem, že lampa hasne,
neb všecka barva prchla s tváři mužně krásné –
a vzlykl: „„Děl jste – ““ stolu zachytil se třasem.
„Ah – pravím – což vy všecku bídu moji znáte,
vím mnohem více, nežli sám se domníváte!
Své dítě chcete míti? Jak? Nu, chápu – ano –
je tmavá noc – dnes ne – až zítra – zítra ráno,
své rozhodnutí určité vám zítra zjevím,
dnes co bych s vámi ještě sděliti měl, nevím –
Však přece – Kde jste bytem? Ve vsi Vonoklanské?
76
Blud není ani možným, je tam sídlo panské –
Tam jste? Pak ještě sobě přeji“
„„Čeho? Rcete!““
„Jakmile zvíte vůli moji, odejděte!“
Host vzdychl si a pravil: „„Poslušným chci býti,
již na důkaz své vděčnosti váš rozkaz ctíti,
jen, probůh, dnes mi nedejte tak odejíti!““
„Ne, nedám – děl jsem hlasem úsečným a prudce –
je noc, a Gustav poslouží vám jako vůdce,
hned zavolám ho – nu, zavolám Kláru také –
jste spokojen, či máte ještě přání jaké?“
Stál vedle stolu, tělo zimničně se chvělo,
tvář bledá zarděla se, zalesklo se čelo –
„Pojď, Kláro!“ zvolal jsem. „„Již jdu!““ v odpověď znělo.
„Pán přítelem jest naším, pamatuj si, dítě,
a dříve než odejde nyní, políbí tě –“
Stisk’ ruku mou a ke Kláře se zvolna sklonil,
pak rychle odkvapil, jak někdo by jej honil;
šel Gustav s ním, oba se k lesu spěšně brali,
my s Klárou na prahu jsme zamyšleni stáli,
až zmizeli nám ve stínech a v tmavé dáli.
„„Proč, otče, pozdní host mne líbá a proč pláče,
77
proč na líce mi stekla slza jeho vřelá,
proč paní z Jesenu se v náruči mé chvěla
jak padající list, jak polekané ptáče?
Zda přijdou oba zpět – zda uvidím je zase?““
Zvuk divný, téměř cizí v mém se ozval hlase:
„Jdi, Kláro, spat, vždyť dozraje i zrno v klase!“
Té noci hrozné! Jaká byla pustá, čirá!
A přece, když se bouře s bouří vztekle srazí,
když vichr vichru mocně brání se a vzpírá,
strom, nad kterým se divě střetly, neporazí;
jakýsi klid se z řevů tuhé bitvy rodí,
a člověk líp než podle skal na hraně chodí,
když propast s obou stran se stejně rozevírá.
A tak jsem stál, ač bezmála jsem na zem klesl,
i spánek aspoň na chvíli se ke mně snesl
a obestřel mne lehkou mlhou zapomnění –
žel, přežel však, že tehdy jen mu konce není,
když z útrpnosti v klid a mír se smrti změní,
neb s časným ránem opět obě bouře vstaly
a v jednu jedinou a zuřivou se spjaly,
již sebe nedbaly a proti mně se hnaly.
Když slunce podzimní raními třpyty vzplálo
a vesele se do ztemnělé jizby dralo,
78
že rozjiskřilo se, mně výsměchem se zdálo,
však mýlil jsem se, v hoři svém jsem těžce hřešil,
svit zlatý letí k nám, by sílil nás a těšil,
a není lhostejným, když srdce lidské klesá,
neb, ejhle, na palouku zeleného lesa,
když pozvedl jsem k němu zarosené zraky,
mně samo slunce vysvoboditelem bylo
a vyvedlo mne z pochyb, když nad oba mraky
se povzneslo a sevřelo je pěstí obra,
když novým ohněm planoucím se roznítilo
a vítěznými paprsky se na zem lilo,
jak mně i světu širému by chtělo říci:
Proč úzkostmi se souží člověk zoufající,
vždyť z předvědění plyne, cokoli se stane,
i zlým co býti zdá se, plesá tuchou dobra,
a světlo láskou jest, a láska světlem plane
a neoklame lidské srdce, jež jí věří,
a spasí člověka, jenž losy své jí svěří!
Ach ano, věřím tobě, velké slunce zlaté,
a rád se svěřím hebkým rukám lásky svaté –
svou věc nechť oba, on i ona sami vedou
– snad líp je psáti – aby opuštěné děcko
svým čistým, dobrým srdcem rozvážilo všecko,
i slibnou budoucnost i dávnou vinu šedou,
79
své matky žal a lásku, otce svého práva
a také všecko, k zápasu co za mne vstává –
Svůj trojí nárok jemu odevzdejme sami,
nechť láska rozsoudí nás, a Bůh budiž s námi.
80