2. NOCLEH.
(ŽOFII.)
Příliš záhy jsme se dostavili,
prvními jsme návštěvníky byli,
za to všichni mazlili se s námi;
hostí nebylo, a zcela sami
večer strávili jsme po slovácku,
s hostiteli svými po domácku.
Dceruška má s Haničkou se baví,
Suzku hovorem div neunaví,
plane kouzlo, které samotáři
vždy a ze všech opuštěných chvílí
s nevýslovnou půvabností září –
Čeho ještě bylo zapotřebí?
Krátký večer prchl jako v nebi,
ano, hodiny když rachotily,
kukačka se prostořekou zdála,
že si desetkráte zakukala.
Lesem vedli nás do pusté villy,
kde nám nakvap nocleh připravili.
Hluboko pod námi v širém kraji
snad již vlahé vánky jarní vlají,
36
zde však nastala noc z míry chladná –
dobře ještě, že je pomoc snadná!
Miška kúril, až to v kamnech hrálo,
unaven pak na podlahu klesl,
sen se mu na těžká víčka snesl,
v teplé jizbě dobře se mu spalo.
Věčná věru škoda, Miško milý,
že jsme ze spaní tě probudili;
hle, jak protírá si černé oči,
jak se kučeravá hlava točí!
Dobrá, Miško! Přilož ještě trochu
a pak na lože jdi, hodný hochu!
Zavřeli nás, neptavše se ani,
by nás v noci skřítek nepřepadl;
zámek dvakrát sklapl do západu,
a tak octli jsme se z nenadání
v zakletém a opuštěném hradu,
jakby ze staré pohádky spadl.
V okna dívaly se větve lesa,
lehký vítr ozýval se zdáli,
hvězdy na nebi se vysypaly,
dole blyštěla se tůně plesa.
37
Dlouhými, neurčitými stíny
plápol svíčky šerou jizbou těká,
dceruška má ku modlitbě kleká.
Bledé vlasy zlatými se zdají,
podlahy se téměř dotýkají,
k sepjatým se rukám hlava kloní,
z šeptajících rtů se prosba roní,
plná důvěry a prostá viny.
V Tater strmých jasné čisté výši,
kde se třpyty hvězdné tiše chvějí,
do hlubokých vod se potápějí,
od skal, na kterých se lesknou sněhy
plny nevinnosti, plny něhy,
nepotřísněny zemskými kaly,
do ráje jest jenom krůček malý –
zřetelně Bůh modlitbu tvou slyší.
Níž a níž se hlava tvoje sklání,
jistě, že zavíráš v prosbu žhoucí
vše, co dotklo se tvé duše vroucí –
i tu bídu Slovanského lidu
i mou duši, která nemá klidu...
38
Větev stromu tiché šepty tlumí,
zdá se mi, že hvězdnou nocí šumí
peruť nebeského slitování.
Vypravili jsme se časně ráno,
dřív než s Hankou bylo dojednáno,
slunce svítilo, den smál se bílý,
a my v domě zavřeni jsme byli
Tu jsem krátkou cestu oknem volil,
pod nímž dříví vyrovnáno bylo –
Miškovo to bylo asi dílo,
nanic je a ledabyle smolil,
nebo sotva noha na něm stála,
hranice se svezla, sesypalasesypala,
a tak spoustou polen jsem se brodil,
zajatou bych děvu vysvobodil.
Byl den vybraný, jakých je málo,
snad jej nebe dcerušce mé přálo,
dárkem utěšeným k svátku dalo...
39