Sad zarůstající (1897)

Verše, H. Uden

Diplomatická verze Ediční verze
SAD ZARŮSTAJÍCÍ
[1] H. UDEN (DR. JAROSLAV HRUŠKA.)
SAD ZARŮSTAJÍCÍ
VERŠE
V PRAZE NAKLADATEL JOS. R. VILÍMEK SPÁLENÁ ULICE 13.
[3] TISKEM JOS. R. VILÍMKA V PRAZE
[4] POZDNÍ JARO
[5]
VODA KŘTICÍ.
Stanul jsem na mostě nevysokém, pod nímž říčky proud se bystře pění, hledím k říčce přívětivým okem: Tebou, vodičko, jsme byli křtěni! Od těch dob uběhlo mnoho roků, řečiště tvé bylo by jich plno – ač se měníš v ustavičném toku, přec se k tobě hlásím, kalná vlno. Všecky vody stejné máte soudy, nepostojíš, rychle spěcháš v dáli – rci mně, kam se poděly ty proudy, z nichž mou křticí vodu nabírali? Proletěly asi bujným kvapem, sotva že se dotýkaly břehů, jako mládí, jež se řítí slapem, aby mžikem prchlo v divém běhu. [7] Pospíchaly chvatně rodným krajem, dál co zřely, všecko bylo cizí – dětství zapadlé se stává rájem, když i upomínka téměř mizí. Vrbu, jež se ke hladině chýlíchýlí, podmílaly, snad i skály rvaly, všude ale nechaly kus síly, klidnými a moudrými se staly, až se vrhly v onu náruč šerou, v níž se všecka voda šmahem ztrácí, jako život lidský s plnou věrou v jedno splývá s neúmornou prací. Bouřlivým se oceánem valí, prosyceny trpkou solí moře – na čem jsme si nejvíc zakládali, rodí nám jen sklamání a hoře! Vidíš, vodo, to jest konec všeho, leč co naplat, život jiným není, nedbej příliš nářku mrzutého, také tobě kyne vykoupení. 8 Přijde vítr, na křídla tě chopí, jako páru k obloze tě zvedne, budeš mráčkem, jenž se v růžích topí, jarní slunce k večeru když bledne. Bude z tebe déšť a sladká vláha, v níž jest úroda a požehnání – snad je to již tvoje krůpěj drahá, jež mi splývá po tlukoucí skráni. S Bohem, vodo křticí, musím jíti, slunce zašlo, déšť se zvolna řine: dobrého co bylo v našem žití, na zmar nepřijde a nezahyne. 9
VŮNĚ.
Když vlahý déšť se řine ze mraků, jež chmurnou clonou kryjí oblohu, když silou páchne rozbrázděná zem, a jarem voní hlína zkypřená, jak přízrak pozvedne se vzpomínka, jež kdesi v mozku klidně dřímala, a s jarní vůní vstane první žal, žal trpký, pronikavý, veliký, jenž kdysi na srdce mi dolehl... Jak často se již z mrtvých probudil, ba, pravidelně s jarem vracel se, a přece na trpkosti neztratil! Běh příšerný se náhle zarazí, zpět otočí se kolo spěchavé, jímž lidský život rychle kvapí v před – ne, že by vůlí volnou řídil je, spíš, že je trestem vpleten do něho – v čas vrací se, jenž dávno uplynul, [10] žel, že ne v pravdě, že jen v myšlenkách, žel, že ne na vždy, že jen na chvíli...! Den jarní, zamračený, deštivý, a po slunci nebylo potuchy. Kde jaký keř, jaký strom košatý nad nízké domky plaše vyčnívá, jest oděn svěží, jasnou zelení, a na listech dopola rozvitých se matně lesknou drobné krůpěje. Déšť prudce padá, houstne víc a víc, jak z nenadání by se protrhla hráz velkých, nadoblačných rybníků; jsou všecky střechy čistě umyty, a všude stojí voda v kalužích, ba v kolejích silnice vyjetých se žene mocným, kalným potokem. Co činit v den a v nečas takový, jenž zeje prázdnou nudou od rána a kazí velkonoční prázdniny? Rád chodíval jsem ladným okolím, jež zdobí domovinu milenou, a denně brousili jsme s kaplanem, 11 jenž přítel byl a druh můj jediný, tu cestou po skalách se vinoucí nad velkou plochou dlouhých bělidel, jež dole v nehlubokém údolí se rozkládala loukou zelenou a kryta pruhy pláten širokých, jak nastala jen trochu pohoda, rozličných barev celou stupnicí od šedivé a režně špinavé do zářivého lesku úběle již zdaleka se pestře pyšnila, tu olšinami podle potoka, kde, jak nás chůvy kdysi strašily, vždy o půlnoci Donín bezhlavý na prázdném pivním sudě plaví se,se (svým časem totiž předci poslali na Bílou Horu contra Ferdinandum tři pěšáky, jednoho rejthara, a Donín stal se pěstí železnou, jež trestala nešťastné rebely, jež pobrala jim hon a lov a var i všecka práva dávno získaná)získaná), a řešili jsme hravě, s lehkostí, jak řešívají hlavy bujaré, 12 i nejpopletenější záhady, jež nejvíce as lidstvo tížily – rys hranic zemských ostře skreslený hor modravých malebnou linií tkvěl ve vzduchu a dolů díval se, na nízkém kruhovitém pahorku bor hustý šuměl, černal se a tměl, a z vrcholků se křížem nořila věž kostelní osady sousední. Však dnes? Snad přece ještě bude líp, jít do deště, bořit se do bláta a dýchati plnými plicemi vzduch jarní, prosycený ozonemozonem, než civět s knihou v dusné světnici. Vím, kaplan, přítel, že šel pro pohřeb do blízké přifařené vesnice, že pravil: „Cesta má jest obětí...“ Znám aspoň cíl, půjdu mu naproti. Již jdu, jen zvolna cesty ubývá – Jak ticho jest! Pták sotva zatiká a jako by se lekl, umlkne, protřásá těžká křídla zmáčená 13 a ku větvi, jež trochu širší je a skýtá jakés takés přístřeší, se tulí. Ozim hustá na polích se bohatým zelená kobercem, jař úzkými, tenkými konečky z hrud tmavých bystře ven se dobývá, vzduch silný jest a dýše mladostí a jarem opojným. Rozblacená, jak čára rovná, pustá silnice se leskne vodou mírně vstoupajíc, až náhle ostrým končí hřebenem, jak byla by v těch místech přeťata – za hranou dál a o poznání výš se druhý hřeben tyčí zřetelně, ne břitký jako první, povolný a tupě skulacený, za ním pak se šedá ve stromoví panský dvůr a viděti jest chaty vesnice. O dolíku, jenž mezi hřebeny se rozevírá dosti hluboce, kdo nevyzná se, nemá potuchy, a vzdálenost od města k vesnici zdá menší se, než jak je skutečně. Vše prázdno jest, na širém obzoru 14 zrak nezahlédne stopy jediné, jež o živém by tvoru svědčila; tak opuštěno, mrtvo, šero vše, jak celá krajina by vymřela. Déšť slyšitelně k zemi dopadá a halí kraj přibledlým závojem, jenž při stromech po stranách silnice se třepí, jak by v nitky trhal se, pně stromů deštěm všecky zčernaly, a proudy vody po nich stékají; v zeď pobořenou, sotva znatelnou se proměnila blízká doubrava. Tu pojednou nad ostrým hřebenem, jak náhle vyrostla by ze země, se objevila střecha deštníku a pod ní hlava kryta biretem, a výš a výš se hlava zvedala, až přítelovo tělo obrovské se cele z prohlubiny vznořilo ve vykasané volné klerice a zahaleno pláštěm širokým, pod nímž, když při chůzi se rozhrne, lem obřadného roucha bělá se. 15 Vůz pomalu haraší za knězem, jest pokryt plachtou deštěm zmáčenou a se strany se kloní na stranu, že řetěz na rozvoře zazvoní. Dva silní koně krokem lenivým a loudavým jej táhnou ku předu, a na chomoutech velkých, špičatých se blýskají mosazné puklice. Pod plachtou sedě držel otěže hoch ještě mladý, statný, bezvousý a v těžkou hnědou houni schoulený, jež kryla ho před nepohodou zlou – ven hleděl s tváří zakaboněnou, v niž prška prudká ostře šlehala, a nevesele; bylo patrno, že netěší ho jízda v lijáku. Když hoch se sklonil trochu na stranu, což opakovalo se začasto, neb houně celé tělo nekryla, a bylo nutno urovnávat ji, pod šerou plachtou uvnitř ve voze zřít bylo v neurčitém zášeří rys matný podlouhlého předmětu... Ze vozem nešel nikdo. 16 Kdo to jest, jenž ke hrobu se béře sám a sám? Mé otázky se zprvu prýštily jen ze zvědavosti, již pochopí, kdo zná lid náš a všechen jeho mrav; však co jsem slyšel! Ach, ta ubohá! Kůl osamělý, hrášek u cesty a kvítek opuštěný na poli! Zda štěstí jediné ji potkalo za celý dlouhý čas šestnácti jar? A konec nenadálý – jaký byl! Smrt přišla rychle, spěšně jako blesk, svou kosou kdesi cévu přeťala a vyprostila vřelý krve proud a s krví život... Kdo má s mrtvou jít, jež za živa neměla nikoho – kdo jít má s mrtvou v také nehodě, když v potopu se mění jarní déšť? Však dosti kaplanu se divili, že vážil cestu v taký hrozný čas... Jen kdyby trochu bylo pohody, 17 půl vesnice by jistě s sebou šlo, vždyť přece všichni znali nebožku a litovali jí, když slyšeli, že náhle zemřela a v ratejně, když měla snídat s dvorskou čeledí, tak ale... Panský šafář bručel prý a pravil: „Ubohý je dobytek, když musí vyjet v nečas takový...“ Cit divný, závratný mne zachvátil, a bylo mi, jak rychle padal bych kams v propast hlubokou, ba bezednou... Snad nevědomky ruku vztáhl jsem, snad chtěl jsem se jen kdesi zachytit, bych zarazil se v letu příšerném, však pevně stiskl kaplan ruku mou, a pocítil jsem, že mi rozuměl. Pak děl jsem krátce: „Dobře, že jsem šel vzdor zlému lijáku vám naproti, víc potkal jsem, než byl bych pomyslil... Již v městě jsme, já půjdu za vozem, jste knězem vy, a já jsem truchlícím!“ A šli jsme. Dlouhou prázdnou ulicí bral pomalu se průvod podivný – 18 kněz napřed šel, a za knězem jel vůz, pak ubíral se člověk truchlivý... A nikdo si nás ani nevšiml, ven vůbec živá duše nevyšla, a stál-li náhodou kdos u okna, pro mhu a rosu, kterou hustý déšť sklo celé zatřísnil a potemnil, ven do ulice ani neviděl. Na člupku nízkém stojí farní chrám, a kolem něho zídkou ohrazen se hřbitov téměř kruhem rozkládá, jen průčelí kostela volným jest. Tlum kavek mladých v oknech zvonice se mlčky stlačil v těsnou hromadu, a po zdech chrámu prouhy splývaly, jak déšť je v barvu žlutou našlehal, a byly jako vrásky hluboké, jež do tváře se vryly zřetelně, kus omítky, již liják rozmočil, před chvílí patrně se odloupl a spadl na zem. Zvony mlčely a nevítaly pohřeb chudobný, 19 snad ani hrobník mrtvé nečekal. Však přece! Sotva zastavil se vůz, již odkudsi člověk se vynořil, ač rychle kráčel, kroků několik již stačilo, by šedá halena tak důkladně se vody napila, že lepila se těsně na tělo – což divu, že tak tuze pospíchal! „Slez rychle dolů,“ pravil k vozkovi, „ať spolu rakev k hrobu donesem!“ „„No, třeba –““ vozka líně zabručel, „„však někdo musí koně podržet!““ Tu pravím rychle, téměř mimoděk: „Ne, jen vy si u koní zůstaňte, já s hrobníkem odnesu rakev sám.“ Byl vozka spokojen, však hrobník děl: „Jest cesta rozmoklá, že sjíždí krok, nu, dáme pozor, půjdem pomalu.“ Kněz pomohl a silou spojenou jsme rakev s vozu lehce složili, já vzal ji u hlav, hrobník u nohou a zvolna za knězem, jenž modlil se, šli k hrobu jsme... 20 Zapráskl ostře bič, vůz rachotil a když se zatočil, hned odjížděl – řetězy řinčely, a mladý hoch se ani neohléd’. Mně mrtvá pouhým pírkem zdála se... Ach, ubohá! Jak tebe odbyli! Máš rakev, jak ji láce urobí, jest hrubě rudou hlinkou natřena, jest bez ozdob a nemá ani noh, kříž z papíru se bělá na víku. Hrob temný zel, a když jsme složili své břímě do hlíny, jež při kraji se kupila a v bláto měnila, kněz jal se říkat žalmy pohřební, a hrobník odpovídal. Mlčel jsem a slova pronésti jsem nemohl, ač modlitba se na rty hrnula. Hrob temný zel, a země voněla, a vůně hlíny byla opojnou, tak opojnou, že celý jsem se chvěl a maní lopaty se zachytil. A vůně hlíny děla: 21 „Páchnu snem, jenž ve všech mladých srdcích přebývá, snem o síle a touze bujaré, jež v nadšení se zvedá bojovném a téměř nemůže se dočkati, až přijde čas... Chce bít a zase bít, by v niveč kleslo, co je zvetšelé a co je staré – stavěti chce pak svou stavbu vlastní hrdou, vznešenou, jež věží má být pevných základů, a věž má míti mocné cimbuří, a z cimbuří má jasné světlo plát, a světlo to má svítit po zemi, má svítit široko a daleko, má jasem vpadnout v palác velikých i v chatrč chudiny, do srdcí všech má vjít a má je všecka rozehřát.“ A toto děla hlína vonící: „Já páchnu jarem, silou, mladostí, já sice vím, že čas se naplní, že stuhnu opět zimou třeskutou, však s každým jarem síla přijde zas, svou mladost s každým jarem obnovím. 22 Vám, lidem, síla zpět se nevrací, vám, lidem, kyne jedno jaro jen, a když vám zajde, konec všemu je. Žár léta svěží mízu vysuší, žeň skrovná, jíž jste těžce dobyli, jest prorostlá sveřepou povázkou, a hluchým koukolem – divoký mák, jenž rudě pláplá, a chrpa modravá snad někdy vzbudí lichou vzpomínku, rej vidin blýskavých zas vykouzlí, snem dávným na chvíli vás oklame, však planými jsou květy oba dva, a prázdnou, planou jest i vzpomínka. Pak zbude pusté, ploché strniště, jímž vítr mrazivý se prohání, a přijde jeseň, přijde zima snad, však jaro se vám, lidem, nevrátí!“ „Cit nevýslovný mocným pohnutím se bouřně chvěje v mladém srdci tvém. Té mrtvé jest ti líto... Znal jsi ji? Ne, neznal... Žal tvůj veliký jest žal, jenž poprvé snad na duši ti kles’, žal hluboký, jenž světy objímá 23 a celé lidstvo ve svůj hrne klín, ač svět o cit a slzu nestojí, a lidstvo se jim tvrdě vysmívá. On mladistvých je srdcí údělem, on jarem jest, již léto nezná jej, jest bohatým jak žírný hustý déšť, jest silnou vůní, – hle, já dýši jím. Té mrtvé neznámé ti líto jest? Že mláda zemřela? Smrt takovou již dávno velebili mudrci! Že opuštěna? Opuštěným jest vždy člověk, stačiti si musí sám a hledá-li snad mimo sebe co, sen bláhový sklamáním zaplatí. Však lépe snese nezbytný ten klam, kdo ještě vlastních sil má nadbytek; vlas kučeravý, mladá, svěží líc, krev bujará a mysl těkavá se rychle vždy a lehce ukojí, a hrdost mužná jim jen pomáhá, když ale oči kalné, znavené síť bludu zamotanou poznají, když ruka mdlá, jíž berly třeba jest, tak dlouho o třtinu se podpírá, 24 až třtina vratká v kusy láme se, klam zoufající smrti horším jest.“ „Že nepoznala v světě soucitu? Jak mýlíš se! Pohlédni v srdce své, jak chvěje se – viz, jak se řine déšťdéšť, jak slza z oka tvého roní se... A stačí kapka deště jarního, a stačí slza oka mladého, by smyly všecky skvrny nelásky, jež potřísnily drsnou pěšinu, jíž noha ubohých se ubírá. Déšť jarní padá slzou bohatou, a s ním se mísí vroucí slza tvá, jest chudá rakev jimi skropena, a hrob, který ji v sobě skrýti mámá, jak svatební komnata nevěsty, jest vůní prosycen. A vůně ta jest dechem mým a v dechu mém jest žal ne pro ni jen, jež kvapným útěkem a v mládí svém se ku mně vrátila – žal stejný cítím pro vás pro všecky, vždyť všichni stejnou zkázou hynete, a není chvíle, není vteřiny, 25 by neservala aspoň jeden květ... Jen jednou jaro jest vám souzeno, a jaro vaše rychle pomíjí a nevrací se zpět... Jsi šťastnějším té mladé mrtvé?“ Oddychl jsem si, a spustili jsme mrtvou neznámou do lůžka svatebního, vonného... Déšť řinul se, do víka rakve bil, kněz dokončil poslední modlitbu – tu ještě jednou v hrob jsem pohlédl, a velká slza dolů skanula... A dlouho ještě ve snách slyšel jsem, jak hroudy na rakev se sypaly. 26
„BYL POZDNÍ VEČER – PRVNÍ MÁJ – “
Zpěv básníkův zní jako dávná báj, již srdce některé snad pochopí, když v hloubku tichých snů se potopí; však většina si jinou píseň zpívá, když večer májový se lehce stmívá. Dnes rozléhá se drsných řečí hlas a rázně zvučí kolem dokola: „My lidem jsme a kdo nám odolá? Vpřed jděme sami, kdo jsme vyděděni, vždyť lásky pro nás v širém světě není! Co jaro nám a pestrý jeho květ? Zda dbáti mohou děti poroby snad vadnoucí a plané ozdoby, když věcí důležitějších je třeba? Což máme stále rvát se o kus chleba, [27] když statkem společným jest celý svět? Kdo vyhradil kdy komu jaký díl, by jemu sloužil jen a jeho byl? Vzduch volný jest, v něm každý člověk dýše, též země volnou buď jak vzdušná říše! Kdo lichotí nám, tupě klame nás, a všecko konejšivé volání, jež zástupy hrozivé rozhání, lží pustou jest a ve své mdlobě chabé zmást může lehkověrné jen a slabé. My zbudujeme pravý světa ráj, v němž plná láska bujně rozkvete a provazy poroby rozplete, by vůní opojnou se rozšířila, by stejným dílem ve všech srdcích byla!“ Bor v stínech večera stál šer a něm a větev, jež kdes v houští zapraštěla, si z hloubi vzdychla, jak by říci chtěla: „Všem řečem drsným dávno zvykla jsem, je slyším v stejný den již mnoho let, proud známých slov zaznívá neustále, 28 jen krotčeji a méně neurvale, však nevidím, že měnil by se svět.“ Mrak deštivý, jenž nad vrcholky stál, děl k větvi: „Mne si lidé nevšímají, ba rok co rok se tupějšími zdají. Když před lety se četný zástup bral, by v lese májový odbýval sněm, byl vítaným jsem ustrašeným očím, že bujné hlavy notným deštěm smočím – dnes ale déšť nedéšť je stejno všem.“ Však hvězda, která náhle prokmitla, by září mihotavou jasně vzplála, mrak deštivý i větev pokárala: „Byť světla sebe ruděj’ rozsvitla a plným proudem příšerný svůj lesk na cestu vmetla lidem nedočkavým, přec všecka pohasnou – svým ohněm žhavým jen kmitnou se jak prchající blesk, jenž propast nedoměrnou osvítí a plně zjeví, co se ve tmách skrývá... Však blesku vždycky dosti času zbývá, že pochodní svou žárnou roznítí, 29 co chová v sobě jiskru života – jen jeden záchvěv proutku kouzelného, a rázem spadne s reka zakletého sen chorobný a dlouhá dřímota. Jak může zdání klidu klamat vás? Blesk udeřil, již odvalil se kámen, a novou silou tryská starý pramen – jest kalný sic, však protříbí jej čas, jenž bez umdlení spěchá dál a dál; on proudem jest a všecko béře s sebou, co vlny jeho valem v sebe vstřebou, a všecky vody vtrhnou v těsno skal, kde zadrženy v prudkém poskoku, svou rukou vlhkou zachytí se tesů, by zčistily se. Svěží vůně lesů je prosytí, a vlahou pokroku se vpijí v žírná pole, v zeleň luk, a příští jarní větry nepoznají, že vody rouhaly se květům v máji, když kalně prýštily se z vin a z muk.“ 30
BEZ.
Ostýchavě prodraly se květy bezu promáčeným listím zeleným, v korunu se hustou slily – Pozdě, pozdě jste se, květy, dostavily! Jaro v boji s deštěm nezměnným na cestě se zastavilo kdes, zima citelnou jest ještě dnes, vlhkou korou blýská štíhlý kmen, sotva že kol něho proschla bujná tráva, nepohoda dlouhá dravá kdekoliv se lístku dotkla jen, v hebké tkani zůstavila stopy rezu. Zvolna, pomalu se květy rozvíjejí, nerozhodnuty den ode dne, jako v nesnázích se plní barvou sytou, červenavou, rozpačitou, a když někdy v pravé poledne [31] drobné kalíšky se rozevrou, o mokrou se větev podeprou, aby ihned přivřely se zas – blýskající kapky studeného deště, které ze svévole ještě chladný vítr s listí do nich střás’, jako slzy, jako perličky se chvějí. Stín jde za stínem a klenbu nebes halí, vzduch je šerý, syrým vlhkem čpí, těžké mračno níž se chýlí, dolů klesá, aby v nelítostné chvíli opět liják vychrlilo zlý – vlaštovice křídlem rozpjatým nad stromem se mihla košatým, po chvíli se k zemi snáší blíž; poplašená, znepokojená a hbitá nad vlající travou lítá, a když země dotýká se již, rychle zvedá se a s křikem spěchá v dáli. Déšť se proudem řine na květ bezu rusý, zdá se, že snad jaro nepřijde, a když černá chmura za chmurou se žene, 32 v záři plné nezkrácené slunce zlaté že již nevyjde... Buď jak buď! I kdyby nevyšlo, kdyby jaro ani nepřišlo, nezahyne trýzní nepohod květ, jenž pučí z vlastní nepodajné mízy, ze své síly, čisté, ryzí – nezdolným jest květů věčný rod, vždycky ještě rozkvetlo, co rozkvést musí. 33
ZÁHY V TATRÁCH.
1. ŠTRBSKÉ PLESO.
Večer jest a hvězdy jasně svítí, voda jezera se ve tmách černá, na vrcholcích Tater sníh se třpytí, strmé svahy, obři v stínech skrytí stojí kolem jako stráže věrná. Krivaň statný celou četu vede, pevně postavil se v levém rohu, k oblakům pozvedl čelo bledé, boky zahalil v mlh roucho šedé, do jezera vstavil těžkou nohu. A jak mlha níž a níže splývá, ven se derou boků ostré hrany; sníh, jenž zasmušile z ryh se dívá, skálu černou neúplně skrývá jako děravý šat roztrhaný. [34] Sotva velel vůdce ostražitý, pláště z mlhy, v něž se dosud kryly, rázem odložily všecky štíty – Podivily se i hvězdné kmity, jak jste, hory, rozedrány byly! Voda plesa blýskla bledou září, lehkým vlněním se rozčeřila, pohlédla svým strážcům v drsnou tváři: „Však vy víte, zápasníci staří, proč jsem v polokruhu vašem zbyla. Slzy z očí slovanských se lily, hrnuly se zátopou a proudem, prohlubinu horskou naplnily, aby zpupné škůdce usvědčily před budoucím, neodvratným soudem...“ Hvězdy hasly. V šero skal se hříže příkmit roztrácel se rozechvělý – štíty naklonily hlavy níže, postoupily k břehům o krok blíže, vody jezera se zase stměly. 35
2. NOCLEH. (ŽOFII.)
Příliš záhy jsme se dostavili, prvními jsme návštěvníky byli, za to všichni mazlili se s námi; hostí nebylo, a zcela sami večer strávili jsme po slovácku, s hostiteli svými po domácku. Dceruška má s Haničkou se baví, Suzku hovorem div neunaví, plane kouzlo, které samotáři vždy a ze všech opuštěných chvílí s nevýslovnou půvabností září – Čeho ještě bylo zapotřebí? Krátký večer prchl jako v nebi, ano, hodiny když rachotily, kukačka se prostořekou zdála, že si desetkráte zakukala. Lesem vedli nás do pusté villy, kde nám nakvap nocleh připravili. Hluboko pod námi v širém kraji snad již vlahé vánky jarní vlají, 36 zde však nastala noc z míry chladná – dobře ještě, že je pomoc snadná! Miška kúril, až to v kamnech hrálo, unaven pak na podlahu klesl, sen se mu na těžká víčka snesl, v teplé jizbě dobře se mu spalo. Věčná věru škoda, Miško milý, že jsme ze spaní tě probudili; hle, jak protírá si černé oči, jak se kučeravá hlava točí! Dobrá, Miško! Přilož ještě trochu a pak na lože jdi, hodný hochu! Zavřeli nás, neptavše se ani, by nás v noci skřítek nepřepadl; zámek dvakrát sklapl do západu, a tak octli jsme se z nenadání v zakletém a opuštěném hradu, jakby ze staré pohádky spadl. V okna dívaly se větve lesa, lehký vítr ozýval se zdáli, hvězdy na nebi se vysypaly, dole blyštěla se tůně plesa. 37 Dlouhými, neurčitými stíny plápol svíčky šerou jizbou těká, dceruška má ku modlitbě kleká. Bledé vlasy zlatými se zdají, podlahy se téměř dotýkají, k sepjatým se rukám hlava kloní, z šeptajících rtů se prosba roní, plná důvěry a prostá viny. V Tater strmých jasné čisté výši, kde se třpyty hvězdné tiše chvějí, do hlubokých vod se potápějí, od skal, na kterých se lesknou sněhy plny nevinnosti, plny něhy, nepotřísněny zemskými kaly, do ráje jest jenom krůček malý – zřetelně Bůh modlitbu tvou slyší. Níž a níž se hlava tvoje sklání, jistě, že zavíráš v prosbu žhoucí vše, co dotklo se tvé duše vroucí – i tu bídu Slovanského lidu i mou duši, která nemá klidu... 38 Větev stromu tiché šepty tlumí, zdá se mi, že hvězdnou nocí šumí peruť nebeského slitování. Vypravili jsme se časně ráno, dřív než s Hankou bylo dojednáno, slunce svítilo, den smál se bílý, a my v domě zavřeni jsme byli Tu jsem krátkou cestu oknem volil, pod nímž dříví vyrovnáno bylo – Miškovo to bylo asi dílo, nanic je a ledabyle smolil, nebo sotva noha na něm stála, hranice se svezla, sesypalasesypala, a tak spoustou polen jsem se brodil, zajatou bych děvu vysvobodil. Byl den vybraný, jakých je málo, snad jej nebe dcerušce mé přálo, dárkem utěšeným k svátku dalo... 39
3. JEZERO POPRADSKÉ.
Šli jsme hlubokým zeleným lesemlesem, vstoupali jsme výš a šli jsme dále, až jsme stanuli nad Štrbským plesem – nízkým porostem a bujným vřesem kráčeli jsme pevně, vytrvale. Konečně jsme došli první mety – v Tatrách všecka údolí se dělí příkrými a širokými hřbety; národ Slovanský, jenž plní světy, roztříštěn a rozštěpen jest celý. Oko v úzkou úžlabinu vniká; se skal srázných ozářena duhou, voda padá, tříští se a stříká – maličko jen níž, a potok vznikávzniká, jenž se v běhu lesklou třpytí stuhou. V zázadí se hory těsně spjaly v tuhý uzel pevně zapletený, mrazně větry ostrým dechem vály, bílé sněhy šerými se zdály, vlhkem blyštěly se kolmé stěny. 40 Brali jsme se dál – na vřesu hnědém v záři sluneční se jíní leskne – tu nám zasvítilo v kmitu šedém jezero Popradské spjaté ledem v samotě, v opuštěnosti teskné. Také ty, můj lide přeubohý, jenž jsi robem v hor svých vlastních klínu, pouty sepjaty máš ruce, nohy, zavalen jsi běd a trampot stohy, že se vlastního již lekáš stínu. Pod ledem to stená, vře a úpí – živ jsi! – voda těžké ledy zdvíhá, spousta ker se ale výše kupí, v bídě tvé tě posměch ještě tupí, břitkým spárem svým tě rve a stíhá. Může-li snad voda sama zmoci led, jenž tvrdým pokrovem se klene – a kdo z bratří vstát má ku pomoci, aby vyprostil tě z temné noci, sirá větvi velikého kmene? 41 V četném příbuzenstvu zhusta bývá, že se pokrevníci málo znají, bratr na bratra se cize dívá, a kdo ještě pravou lásku mívá, těžce z pravidla své hrdlo hájí. Jediná jen víra nepovadne, víra v sebe a pak v sílu vyšší, která přece ještě světu vládne – všecka zpupnost náhlým pádem padne, všecku křivdu nebe zná a slyší. Jaro přichází a slunce svítí – jak jen trochu stenčí tvrdou kůru, zbytek proraz silou vlnobití, abys mohl dýchati a žíti – jasným okem vzhlédni k Tatře vzhůru! 42
4. POD LOMNICKÝM ŠTÍTEM.
Slunce nevyšlo a den byl šerý, temné mraky honily se hbitě, válely se na Lomnickém štítě; veliké se podobaly můře, ano, příšerným-li zdál se který, druhý vedle kabonil se hůře – a jak mračno za mračnem se plíží, sem tam křivými se vinou běhy, ostré tesy, lesknoucí se sněhy pokrývají černou, hrubou mříží, která sice dosti skulin skýtá, jimiž tes a sníh se dolů dívá, však čím dál, tím hustěji se splítá, témě štítu víc a více skrývá. Šedá mlha les i cestu halí, kterou kroky mé se ubírají, – z úzkých údolí, jež těsnou branou do stěn skalních šikmo vylámanou se všech stran se náhle otvírají, jako z kotle čpavý dým se valí; 43 na rozpacích kloní se a houpá, padá, vznáší se a zase klesá – jest jak člověk, který puzen hněvy přižene se jako vítr z lesa a pak váhá, rady sobě neví. Již se rozhodla, již vzhůru vstoupá k mrakům, jež se od vrcholu blížíblíží, po tesech a skalách výš se plíží, až se s nimi střetne, pevně spojí, a jak hradba nepohnutě stojí. Klidnou jest a mrtvou hradba sivá, všecky hory, všecky štíty skrývá, okem ospalým se k lesu dívá, za ní však se hbití střelci kryjí hledajíce stanoviště jistá – již se mihly na cimbuří samém ruce dlouhé prudce mávající, v listí stromů po přestávkách bijí těžké kapky volně padající – pusté ticho mamem jest a klamem, šerá hradba k zápasu se chystá. Zadul prudký vítr z nenadání, mlhy rve a střelce se zdí shání – 44 hradbu vzdorovitou jedním rázem v kusy rozmetl, povalil na zem a zas kusy jednotlivé sbírá, mocnou peští škrtí je a svírá, před sebou je neuprosně žene, cuchá je a k východu je tlačítlačí, který kdesi v strmých skalách zeje. Jak jen trochu povolí pěst dračí, mlha vymkne se a stranou spěje, aby ušla dlani napřažené, v cáry dlouhé dělí se a trhá – hle, tu jeden na skálu se vrhávrhá, v balvany se déře navalené, k ostrému se tesu těsně choulí, až se stočí v bílou velkou kouli, jež po mokré stěně dolů padá, – a tu druhý v hustou síť se spřádá, jež se po vrcholcích stromů plouhá jako rozpuštěná vlečka dlouhá. Náhle těsně nad Lomnickým štítem bledě modrý proužek nebe blýskl, vítr zarazil se v běhu hbitém, mlha, kterou dosud tvrdě tiskl, 45 uvolněnou třásní lehce plyne – vrchol štítu spanilým svým rysem z mlh a z mraků vynořil se mysemmysem, předhořím, jež z vln a z bouře vstává, záchranou, jež novou sílu dává, když i z daleka a mžikem kyne... Všecko marno! Mraky v zeď se slily, modrý proužek nebe zahradily – nenadálý útok plný zrady vstává ženoucímu vichru v týle, za širokými se zvedá zády. Nové mlhy vlhké, husté, bílé jako strašidla se za ním ženou, rostou, nekonečnými se zdají – tu se vítr otočil, již bije na vše strany rukou rozzuřenou, v jedno šedé klubko vše se svije, stromy se až k zemi ohýbají, provázky a splavy déšť se lije. Jaká pomoc! Dále nelze jíti, nezbývá, než sobě odtušiti, dešti, větrům všecko poručiti. 46 Netřeba si příliš naříkati, když se vše po přání nevydaří, netřeba, když naděje se zhatí, bědovati s uslzenou tváří. Úspěch nelze nikdy plným zváti, klam jest v něm – jsou skvrny v každé záři – a když naděje se v stínech ztratí, s úspěchem i nutný klam se zmaří. Mimoděk, když co se pokazilo, otázka na bránu srdce buší: „Kdo ví, jakým by vše asi bylo, zda by plně ukojilo duši?“ Vždycky, byť i vše se podařilo, duše více čeká, více tuší.
47
SVLAČEC.
Svlačec roste, kolem latí otáčí se, plochy holé v zelená proměnil pole, do všech otvorů se vplítá, již se také stříšky chytá, by se výše mohl bráti. Šťavnaty jsou všecky stonky, lístek za lístkem se tlačí, že jim místo sotva stačí, ve větru, jenž tiše vane sítí stěny mřížkované, houpají se jako zvonky. Pominuly chladné deště, v lístky svlačce slunce padá, po krůpějích vody bádá, aby nadobro a brzy usušilo všecky slzy, které na nich zbyly ještě. [48] Světlo zlaté v zeleň svěží zářivým se proudem lije, a jak listovím se vije, vyrůstají tenké stíny, které tkaní pavučiny na stolku a knize leží. Časem stíny zachvějí se, jakby cosi říci chtěly, jarní slunce, vítěz smělý, lehce ale stíny strhá paprsky, jež ohněm vrhá, a ty dřív, než naději se, padnou v knihu rozevřenou, že se písmen těsná vřava nerozeznatelnou stává; padnou v duši silou blesků, že se chmury černých stesků roztrhnou a rozeženou. Rychle bují svlačec hbitý, za nedlouho domek z latí v zeleném se šatu ztratí – 49 listí pokryje i schody, zatarasí všecky vchody, útulek obepne skrytý, vzdušný jako hnízdo ptačí, pevný jako hradba tuhá... Pouze jediného druha vpustí dovnitř bez závady, druha, který nezná zrady a jenž úplně mi stačí: jasné slunce, pramen žití, světlo, za nímž všecko chodí, co se ze tmy zemské zrodí a co umí vznést se výše v krásy, v pravdy zlaté říše, kde jest duchům dobře býti. 50
TRÁVA.
Sotva tráva zhoustla bujnou zelení, sotva vzrostla vlasem splývajícím, dlouhým, člověk s drsnou péčí nelení, vezme břitký stroj a pojížděním pouhým hustou trávu plnou rosy požne, poseká a skosí – a když tráva z ostrých klepet spadne, ihned usychá a vadne; ze stonků, jež nože proťaly, míza vlhkými se krůpějemi roní, vršky, kterým živnou šťávu odňaly, rychlou smrtí hynou, hroutí se a kloní. Sotva rozvilo se kouzlo naděje, plno snů a touhy, plno blahých zdání, život zlostný se jen zasměje, nahé trny své do vábných vidin vhání, hubí, ničí je a trhá, dravým větrům v náruč vrhá – [51] když je ale rozvál na vše strany pospěch větrů nevítaný, naděje ve zkázu nevěří, v šeré dáli světlem těkavým se zvedne, lehce jenom setmí se a sešeří, plnost barev tratí, plachým stínem bledne. Ostřím nůžek pažit sadu nehyne, nová tráva bují, vesele se vije, mnoho času ani nemine, a již zbytek hnědé prsti v ní se skryje; stonek vedle stonku stojí, s trsem se trs drobný pojí v hustý koberec a v trávník plný, krátký jak srst plaché srny, jenž se pyšní leskem vnadnějším; ze všech všudy koutů plněji se zdvíhá, a vždy hebším stává se a ladnějším, čím jej pečlivěji drsná ruka stříhá. A což teprv naděje! Ta nezmírá, nevadne jak planá posečená tráva – když ji klam přespříliš nesvírá, jasnější a zřetelnější hned se stává; 52 spěchá z dáli chvatem, letem s bájných vidin pestrým květem, k nové práci do srdce se vrací jako vracejí se ptáci, když se jaro světem rozletí – a když kouzla nová opět život boří, sama nejen nestane se obětí, silnější se z rozvalin a z trosek vznoří. K vzrůstu obou ale vláhy třeba jest bohaté a hojné, rosy čisté, pravé, v níž se zrcadlí svit třpytných hvězd, měsíc měnivý a zlaté slunce žhavé – Trávě oblaka ji dají, hadice ji zalévají; k naději se ale člověk shýbá, útlé květy její líbá, slzou trpkou, slzou žalostnou skrápí ji, když do šeré se dáli ztrácí, slzou vřelou, bohatou a radostnou vítá ji, když z vyhnanství se k němu vrací. 53
VEČER.
Jasný večer – světlo bledé hledí v okno rozevřené, proud, kterým se život žene plný, nepokojný, zvučný, tratí se jak potok hlučný, když se voda jinam svede. Strom se k stromu lehce kloní, svítilny, jež matně plají, světluškám se podobají, jež se v těsné shlukly roje – neměsíčno, nehvězdno je, vlahý vzduch omamně voní. Z venku zaznívají hlasy stlumené i dovádivé, dětský smích a vzkřiky živé – kroky pádné chvátajíce, [54] vzdalují se víc a více, za nedlouho zmlknou asi... Večer v tichou noc se mění hlahol ruchu, který zbývá, v nejasnou směsici splývá, ztrácí se jak ozev planý – konec hole okovaný zvoní kdesi o dláždění. Vnadu jara nevýslovnou, vlahý vzduch a vůni stromů, která ani v spoustě domůdomů, v půdě nepřátelsky chudé kouzla svého nepozbude, spokojíc se s péčí skrovnou – a pak Život nelítostný, jemuž k potěše i k zlosti kratičkého dne je dosti, který rychlým krokem spěchá, v srdci těžké stopy nechá, zřídka vlídný, často zlostný; 55 konec práce každodenní, práce všední, práce rukou, kterou nazývají mukou, ač je zrno její tvrdé plno třpytné záře hrdé, že se v pravou perlu mění – obé mám zde pohromadě. Podivné to sousedění! Žijem rychle. Sladké chvění jarní vůně nedoválo, ba když ochablým se zdálo, vždy zas vzrostlo v plné vnadě, a již konec s ním se mísí, práce prosté konec náhlý – Její pole lán je sprahlý, jediná však plně sytí, bez ní nelze ani býti, vždycky člověk na ní visí; vždycky člověk po ní touží, a když z ruky odmítavé dál se béře v síle zdravé, 56 dunícím pospíchá krokem, nazpět nepohlednouc okem, zda pak ozev, jenž se dlouží, aby v brzce zmlkl zcela, nezní lkáním těžkých tonů, příšerným hlaholem zvonů, který zvukem plným rmuti hlásá smrt a zahynutí živoucího ještě těla? Jaké plané horování! Nejlépe jest okno zavřít, odmlčet se, sebe zapřít, vrátit se do srdce svého, kde kus jara půvabného žije v neochablém vlání, kde se pravá hrdost zvedá, která sotva koho vidí, jen dle vůle své se řídí; přes oštěpy napřažené, jedem hany zakalené, novou práci sobě hledá. 57
SAUL.
Saule, bídný opuštěný králi, od oslic kdo za pána tě vzali, pevnou duši tvoji špatně znali. Chtěli míti hrdinu a reka, který zbraní potře Amaleka – Měli ho, lid před vítězem kleká, ty však, vrahů zničiv na tisíce, nepřátel jsi viděl ještě více, všecky jsi je chytil za vlas kštice. Zdáli se ti také nepřátely, kdo si podmaňují národ celý, aby sluhou, otrokem ho měli, kdo ho spjali pevným těsným brdem v odvislosti, v nevolnictví tvrdém, jak si umínili v srdci hrdém, [58] aby bezohledně po svém žili, obcí v obci, lidem v lidu byli, kázeň pospolitou málo ctili. Byl jsi světlem, potíral jsi stíny, bil jsi je, jak bil jsi Filištíny – aj, toť chmura tragické tvé viny! Zapomněl jsi, že tě z prachu vzali oni sami, kteří nyní práli: „Odpůrci jsme žezlo v ruce dali!“ Zapomněl jsi, že má všeho dbáti, všecky vady lidu svého znáti, kdo chce pánem zváti se, či zdáti. SeráŠerá mlha houstla nad vodami, podryli ti půdu pod nohami od Askalonu ke bránám Rámy. Zpronevěra zprvu líně kráčí, za chvíli jí běhoun sotva stačí, a již letí jako křídlo dračí. 59 Lid jak vždy nejasně rozeznával, vlastním škůdcům svým za pravdu dával, bouřil se a proti tobě vstával. Chvěl se prestol, na kterém jsi seděl, nástupce, jenž chtivě k němu hleděl, byl již tu, aniž bys co byl věděl. V rozhodné snad tušené již chvíli, když tě téměř všichni opustili, když se chvěli ti, kdo s tebou zbyli, konečně jsi jasně viděl v šeři – Člověk, který sotva komu věří, stal jsi podobným se plaché zvěři. Viděl zkázu jsi a zhoubu dvojí: zkázu svou a myšlenky, jíž v boji zasvětil jsi všecku sílu svoji. Roztrhl jsi roucho své až k pasu, nečesal jsi vousů ani vlasů, svého vlastního ses’ děsil hlasu. 60 Leskem příšerným tvé oči plály, nehty tvé se drápům podobaly, lidé se ti odpornými stali. Ze všech koutů zela na tě plíseň, duch tvůj v šílenství se shroutil tíseň, věrnou zůstala ti pouze píseň. Přinesla ti také zapomnění? Pochybuji, Saule! Zpěv a snění útěchou jest, lékem ale není. 61
SVATÝ DUCH.
S ránem časným dobrá matka vstala, sedm svěžích ratolestí vzala, v rohy lůžka vonné větve dala. „Syn můj nejvyšší je štěstí moje – Duše Svatý z bohatého zdroje rač mu dáti všecky dary svoje! Život břemenem jest, kdo je nosí, zapotřebí nebeské má rosy, za tu matka starostlivá prosí. Větvičky jsem dala utrhnouti, aby holubička našla proutí, na kterém by mohla usednouti. Slétni, Duše Svatý, k ratolesti, syn můj nejvyšší je moje štěstí, rač ho vždycky dobrou cestou vésti, [62] naplň duši bohatstvím svých darů, aby pevná v chladu, pevná v žáru neupadla v šeré síti zmaru.“ Když se mladé oči otevřely, den byl jasný, usmíval se celý, lístky zelené se tiše chvěly. Zvony slavným tonem hlaholily, třpyty sluneční se proudem lily, na zelených listech zlatem zbyly. Políbil jsem ruce starostlivé, které v péči veliké a živé spínaly se k prosbám víry snivé, políbil jsem oči, ústa, čelo, slyšel jsem, jak plně srdce znělo, tušil jsem, jak velkou láskou vřelo... Jak je život krutý, jak je dlouhý – svítá ránem plným jasné touhy, aby sešeřil se v přímrak pouhý. 63 Povznáší se na peruti ptačí, darů sedmero však sotva stačí, by ji nesměnil za křídlo dračí. A ten pohár, z něhož píti dává! Hluboký jest, plný, ale šťáva každým dnem se odpornější stává. V prvních doušcích ještě dost je chuti, do těch dalších člověk se již nutí, na dně číše sedlina je rmuti. Odstrčiti číš je mnohdy snadno, zcela jistě opatrno, radno, kdo však mužem jest, dopíjí na dno, na dno navzdor sedlině a špinám – Jaký div, že ruce maně spínám, na tebe se, matko, rozpomínám. Vstaň a vrať se ke mně z hrobu svého, zatkni větvičky do lůžka mého, jest mi třeba ducha velikého, 64 ducha, který ve své volné říši v nedostižitelné téměř výši jedovaté šepty sice slyší, k odpovědi však se nepozvedne, ba když zloba k němu až si vsedne, ani okem na ni nepohledne, ducha, který vlastní měrou měří, který perlu rozezná i v šeři a svým celým vnitrem pevně věří, že jen mysl očištěná, ryzí, jíž je všecka malichernost cizí, štěstím jest a žeň svou plně sklízí. 65
BOUŘE.
Boží Hod a žárné odpoledne – téměř celé město spěchá k lesu s ryčnou hudbou se smíchem a v plesu, pusto všude jako po vymření, sotva prázdno nehybné se změní sloupem prachu, jenž se náhle zvedne. V zahradu jsem uchýlil se tichou, abych podle dávného již zvyku prázdno prchajících okamžiků strávil v matném, nezřetelném snění v planém, neurčitém přemýšlení, aneb vyplnil je četbou lichou. Vážné písně odměřené zvuky letí vzduchem. Vím, kdo doma zbyli, v kostele se nyní shromáždili, [66] aby chvály odpolední pěli Duchu, panovníku, těšiteli, který kdysi v mračen temné shluky světlo, jež je rozptýlilo, vrhl, jazyky se snesl ohnivými, ke svým přišel, aby vždy byl s nimi, plaché učeníky kouzlem darů, plápolem nehasnoucího žáru k nadšení a k těžké práci strhl. Aj, tu náhle, téměř z nenadání mračno kde se vzalovzalo, tu se vzalo, nad západem nepohnutě stálo; vedro nesnesitelné, jak bylo, v pravé požárno se proměnilo, které květy k vyschlé zemi sklání. A již bouře těžkou nohou kráčí, úzkostlivě prudké vichry vějí, stromy prohýbají se a chvějí, každý lístek zmítá se a třese, černý mrak se blíž a blíže nese, zmlká švítořivý tikot ptačí. 67 Obloha se celá rázem stměla, olověné dusno k zemi padá, žhavou ruku svou na všecko vkládá; rachocení táhlé ozývá se – hněv a přísnou hrozbu v temném hlase první rána hromu zaduněla. Dlouhé ticho... A jak divné bylo! V trávu, jež se krčila a vadla, vlažná krůpěj a tu druhá spadla, houstne déšť a volným taktem bije v střechu, která domek z latí kryje – celkem znatelně se ochladilo, bouře ale dál se převalila, nevzňaly se lítající blesky, nezavzněly hromu drsné třesky, aby probudily v temnu duší hlasy dřímající v mrtvé hluši, roznítily jiskru, která zbyla. Vzhléd’ jsem vzhůru, skoro se mi zdálo, že se tmavé, prchající mraky posměšnými ohlížejí zraky – 68 nebe, jež se tenkým proužkem bledým rychle prodíralo mračnem šedým, nevesele, mdle se usmívalo. Což jsme vskutku slabí tak a matní, že se bouře raději nám vyhne, a že blesk, jenž kmitavě se mihne, do všeho, co vysoké jest, bije, odvrátiv se do mraků se kryje? Tak již nízcí jsme a tak jsme špatní? Vracíme se k hroudě, z níž jsme vstali, počítáme, jak kdo do ní ryje, počítáme též, jak z hroudy tyje... v převrácenosti, jíž hvězdy kvílí, péči o tělo jsme postavili na místo, které jsme duši vzali. K čemu duch i s bouří darů svatou? K čemu jest nám vzněcujících blesků, které vzplanou rudě na nebesku? Něco chladu a pak třeba ještě krátká sprcha střízlivého deště stačí měrou plnou, vrchovatou. 69
ELEGIE. (ZA K. KL.)
Zmlk’ ret, jenž nikdy plně nepověděl, co duši tížilo, svit oka zhas; v tvář bledou, strnulou jsem dlouho hleděl, pak pohladil jsem šedě rusý vlas a vzdych’ jsem: „Parka vstala, nůžky vzala, nit přestřihla a starost odehnala, jež v každý srdce kout se tobě drala.“ Kdos pravil: „Osvobozením jest chvíle, v níž člověk, který soužil se a bděl, posléze dojde poklidu a cíle –“ Já slyšel sice hlas, jenž mdle se chvěl, však ozev jeho podivně se krátil, cit jakýs závratný mne náhle schvátil, a viděl jsem a v hrůzách jsem se tratil: Den jarní k večeru se tiše chýlil, duch volný těla vetchého se zbyl [70] a šel – šel zvolna, snad se ve tmách mýlil, snad také chvíli na rozpacích byl, když ještě zřel, jak všichni tonou v pláči, jak slza bledé líce proudem smáčí, že stírati jej ruka sotva stačí. Však brzy matné světlo třpytem svitlo, že zřetelnou se stala pěšina – tu náhle plachým stínem se cos kmitlo a zas a zase – Četná družina se v každé chvíli na té cestě shledá, a cesta vstoupá, výš a výš se zvedá, kol zeje bezedno a mlha bledá. Kdes v dáli blýskají se velké světy a krokem volným, pravidelným jdou, hvězd zástupy jsou jako žhavé květy, jež lehce kývají a k sobě zvou – Co bývalo, jak řídká pára mizí, hřích přeludem je, zdáním ctnost je ryzí – vše nové jest a neznámé a cizí. Vždy dál a dál se nesou tiché kroky, a četa četu rychle dohání, 71 však pružnými a mohutnými vskoky dál před poutníky prchá poznání... Zve život posmrtný se proto věčným, že pochodem jest duchů nekonečným, jenž nesejde se nikde s cílem vděčným? Jen jedna slupka padá s mrtvých očí, jen jedna pravda dá se chápati: Jest lichým pych, jenž v hlavách se nám točí, jest nemocí a těžkou závratí; kdo kluzkou plochou popudů se smekl, že praviv: „Já jsem...“ sám před sebou klekl, byl šíleným již prve, než to řekl. 72
CHLAD.
Cos šerého přelétlo nebes klínem, den červnový odkládá světlý šat, mrak velký vyvstal na západě siném a druhý od východu dal se v chvat, a blížily se k sobě tmavým stínem, jak veřeje zapadajících vrat – tu seznal paprsek, jenž stromy zlatil, že jest již čas, aby se k slunci vrátil. Však ještě dotek’ skosené se trávy a jasnou nohou po záhonech šel, v houšť pestrých macešek, labužník pravý, jen mimochodem třpytnou rukou vjel, k pahýlu ořechu, jenž list má zdravý: „aj, brachu, jak se držíš!“ vlídně děl; snad byl by ještě zůstal, mraky ale naň kývaly, a proto spěchal dále. [73] Žár slunce zhas’, šeď na nebi se slila, a prudce zavál pronikavý chlad, že větev hlohu pozdním květem bílá, jež pyšnila se krásou plných vnad, se nenadálé zimě podivila, ba myslila, že zmýlila se snad, když opatrně v době téměř jisté se zahalila v květů roucho čisté. Pták maličký na nízkou zídku sedl, drobounkým očkem k stromům pohleděl, kde ptačí sbor si švitořivě vedl; snad také zimou třásl se a chvěl, však za nedlouho tenké hrdlo zvedl a hláskem veselým svou píseň pěl, ton za tonem plnými rázy metal a ještě křídlem sobě zatřepetal. Hloh zachvěl se a smutně hlavu sklonil, a bílé lístky na zem padaly, květ za květem se divným spěchem honil, a všecky v hromádku se skládaly – tu pták vlét’ do hlohu, hlas jen mu zvonil, mně zdálo se, že zle se hádali; 74 co řekli si, jest vědět těžko sice, však bílé květy nepadaly více. Což ví to hloh, že keř, jenž pučel záhy, i keř, který se v pozdní rozvil květ, na stejně nebezpečné dal se dráhy? Květ vyzývavým jest jak všechen vzlet, v bouř může změnit se i větřík vlahý, by rozerval a násilím jej smet’ – a za sluncem, když v šeré mraky zajde, chlad přikvačí, jenž všecky květy najde. Tkaň květu něžná zimě těžce zvyká, pták ale výskne si: „staň se co staň!“ a pevným zůstane a nenaříká; byť hrdlo sevřela mu drsná dlaň. přec tiká dále, švitoří a vzlyká – chlad, nechlad, málo ohlíží se naň, a když se déšť na hbitá křídla snese, pták vodu kalnou lehce s křídel střese. Zda štěstím nevýslovně velkým není, že v srdci lidském nepučí jen květ, jenž rozvíjí se vlahým dechem snění a důvěřivě hledí v širý svět – 75 že v květech také zvučí švitoření, jak ptáček drobný do květů by vlét’ a v nich se ukrýval, až v pravé chvíli se vznese k nebi letem plným síly? Chlad nevšímavý padne v květy vzplálé, – však platil vždycky za výborný lék – a květy sotva snesou jej, pták ale si v keři vlastním najde útulek, kde vzdorně čelí zimě nenadálé, a byť i zpíval málo komu vděk, snad sobě jen, svou píseň přece pěje, chlad klidně strpí, dešti se jen směje. 76
ČTYŘI OBRÁZKY Z FRANTIŠKOVÝCH LÁZNÍ.
I. Roztroušené drobnolisté břízy v odpoledním slunečnu se lesknou, podrost chvoje barvou smutku tesknou k světlým kmenům pojí se a vine, louka voní, tráva se již sklízí, stínem olší potok zvolna plyne. Rudě kmitají se nízké střechy houštím keřů, korunami stromů, obílené stěny četných domů leskem oku nepříjemným vzplanou, před větru když chvátavými spěchy listí zelené se uhne stranou. Rybník hladinou se dívá tmavou k nebi čistému a zářivému, ostrov malý třásní hustých lemů [77] do vody se zádumčivě hříží, řada stromů s ješitností smavou v hladkém jejím zrcadle se zhlíží. Labuť osamělá klidně pluje – padlým sněhem svítí bílé peří – a jak hrdým okem dráhu měří, lehkým sklonem prohnouc krk svůj dlouhý, závodníkem jest, jenž nebojuje před sebou když walkover má pouhý. V nízkém smrčí kaplička se skrývá, dřevo hnědé, deštěm začernalé v temných stínech sotva že jest znalé, obraz černý, který z půdy zlaté do vrcholků borovin se dívá, v reliefy roste povypjaté. V zapadlého koutu krásy snivé málokterá lidská noha zbloudí, plný život jinou struhou proudí – slyším jej, jak řine se a hučí, v lehký smích a v rozhovory živé tonem přitlumeným hudba zvučí. 78 2. Park hustý jako rozčechraný vlas, jenž na čelo se clonou klade stmělou a líbá skráni lehce uzardělou, ve vzduchu vršky četnými se houpá, den sešeřil se, svit poslední zhas’, a žlutý měsíc na oblohu vstoupá. Dvě dlouhé řady jasných kaštanů jak vrkoče, jež dívka rozvolnila, by přes ramena si je přehodila, se vinou ulicí – šťavnaté listy pnou vzhůru se k zábradlí pavlánu a mřížemi se prodírají místy. Svit měsíce tu zbled’, po listech šel, tak tiše rychlým ubíral se krokem, že krok se spíše lehounkým zdál tokem, v nějž sotva břehy uvěřiti mohou – ni lístek jediný se nezachvěl, když větví dotekl se jemnou nohou. Na bílé sloupy, na klenutý kryt a stěny skleněné hlavního zřídla zář planoucí pavučinová křídla 79 tak hebce vložila, že proudem světla snad paprsek neklidný nezakmit’, a každá jiskra nepohnutě slétla. V síň okrouhlou zapadl jasný pruh, jenž v tupých koutech plným světlem plane, že spočítat lze sklenky vyrovnané – jak skvostný šperk, který je zlatý zpola a zpola stříbrný, se třpytí kruh a píst a klika čerpacího kola. Proud tonů sladkých jako sen a klam a přitlumených jako šepot v lese zní váhavě a v jasnou noc se nese; jsou plny mdlého, dumavého stesku, jak asi Beethoven jej cítil sám, když snil svou báseň o měsíčním lesku. 3. Svěží ráno v okno pohlíží, mladé slunce rozpustile svítí... Vzhůru! Nesmíme se opozditi; 80 byť i první neobvyklá chvíle nepříjemnou byla obtíží, druhá již se směje roztomile. Zlatá záře vzduchem prochvívá, rukou neodbytnou spáče budí, z lůžek je a z těsných jizeb pudí, až se všichni na pochodu hbitém, který ze všech stran se ozývá, sejdou v stromořadí rozložitém. Zvědavě pak těká přes cestu – šmahem najde všecky vlasy šedé, vpadne v každou vrásku líce bledé, a kde šedin ani vrásek není, hledá rýhu, která vedle rtů svědectvím se dlouží utrpení. Vítr zvedá se a bystrý van s listí stromu, na němž ptáče jásá, drobné krůpěje lehounce střásá, které po včerejším dešti zbyly, aby splývajíce měkkých hran silou poslední se zachytily. 81 Písek cesty ještě vlhký jest, každá stopa plně veň se vryje, Jak jsou četny! Stopa stopu kryje, a jak mnohá sotva jen je znalá – srozumitelná a smutná zvěst, kterou matným krokem slabost psala! Chápu padajících kapek chlad, chápu zimu, jež od země vane; proč se ale slunce požehnané v takou práci nelítostnou dalo, aby pohrdajíc množstvím vnad, hledalo jen, co se chorým zdálo? 4. Pod stromy, stolky, kde schystali bílé, hebounké závoje, vlající šaty, pentle a fábory, všelijak spjaty, křídlem se motýla těkavým snesly, v kroužky se srovnaly, shlukly se čile, obláčkem bělavým na židle klesly. 82 Směsice vnadných a velikých květů, báječně rozvitých viol a růží, vlčího máku, jenž k astře se druží, v zeleni, v krajce, jak moda ji zrobí, pro rozkoš krasavic, na podiv světu široké, vysoké klobouky zdobí. Zahradě houští se podobá sadu, kamkoli zvědavý pohled se stočí, záhony měnivé peřesté zočí – hovor a smích zvukem stříbrným zvoní, v podivném neladu, jenž je pln ladu, hlava se ke hlavě shýbá a kloní. Živo je, hlučno a veselo kolem, v paprscích slunce, jež plápolem svítísvítí, tu a tam diamant duhou se třpytí, amethyst modravý z perel se vznoří, na šíji ztepilé, na krku holém tkanice granátů plamenem hoří. Líce se zarděly, oči se lesknou ruce se svírají, nožka se třese, taktem když hudba se tanečním nese; 83 když ale píseň se chvěje a kvílí, aby se žalobou ozvala tesknou, ňádra se zvedají, hlava se chýlí... Zármutek smí-li snad trvalým býti? Sotvaže dozněly truchlivé tony, rozmar již přikvapil spěchem a hony, hlučivě spustily splavy se besed, pestře a vábivě vlní se kvítí, vůně se rozlévá bezu a resed. 84
BALLADA BEZDĚTNÁ.
Blíž jezera ve stínu skalních tesů pod nízkým krovem muž a žena žili, muž statný jako doubec z tmavých lesů, s ním žena něžná, květ leknínu bílý. Když zašlo slunce, když umlkli ptáci, a rákosí nočním se chladem chvělo, muž vracel se po těžké, dlouhé práci, jal ženu v náruč, políbil ji v čelo, pak zadíval se do jasného oka, jež slzou kanoucí se náhle stmělo, a vzdychli oba, vzdychli ze hluboka: „Proč štěstí vrch nám nebe odepřelo! Pták vesele se za kořistí honí, a k pisklatům a k hnízdu hbitě letí... Snad každá růže k poupatům se kloní a líbá je – Jen my nemáme dětí!“ [85] Čas plynul rychle, prchal ptačím letem – vždy prosili nebesům žalujíce; čáp vrátil se, a jaro létlo světem, – dnes poprvé se neobjali více. Mrak těžký lehl na mužovo čelo, níž klonila se ženy líce zbledlá – tu jezero se zvonem rozzvučelo a z rákosí se lehká mlha zvedla. Zář velká vzplála na skal čele holém a blížila se jako záblesk žhavý, dech vonně páchnoucí se rozlil kolem, a vstoupil muž, zahalen ve plášť tmavý. K nim k oběma, kteří se chvěli mukou, svůj pohled sklonil tázavý a jasný, vzdych’ sobě tiše, lehce mávl rukou, a s ramen k zemi svezl plášť se řasný. A stál tu nah. Kol ušlechtilé lebi jak stín koruna trnová se vila, v dlaň bílou, v nohy vraženy jsou hřeby, a z proklaného boku krev se lila. 86 A pravil k nim: „Ej, člověka zde vizte! Já sestoupil jsem mezi lidské syny – na bedra svá jsem vložil z lásky čisté, co zvete svým i všecky vaše viny. Od pláče děcka k šerým hrůzám smrti hřích s vámi jde, a za ním trest se plouží – duch připoután jest k pomíjivé drti a z okovů svých marně k hvězdám touží. Vy vzali jste ji, tvrdou, přísnou zemi, jež práci perné sotva vydá chleba, k ní, k matce lnete vlákny srdce všemi, ač zvěděli jste, čeho víc je třeba. Červ pochybnosti v jablku se skrýval a zplodil rozpory a zplodil vzdory – je nezahubil vzbouřených vod příval, jenž plnil doliny a pokryl hory. Hlas mluvil k vám, keř hořel, zář se chvěla, vy dále tmou a stíny jste se brali, a láska přišla, trpce za vás mřela, však lásku jste již ani nepoznali. 87 Ji vyhnali jste ze svých kob a síní, hle rány mé – a hlubší zely v duši – to z rukou těch, již nevědí, co činí, a těch, kdo k slovu dobrému jsou hluši. Mdlí hlava znavená a chabnou paže, co pokolení vzrůstá z pokolení a k vašim patám blud a žal se váže – kdo nepoznává jich, člověkem není. Proč hněv a lítost srdce vaše dáví? Stiš, muži, se, a upokoj se, ženo! Amen, mé rány bolestné vám praví: Jest šťastným, co zůstalo nezrozeno.“ Když pozvedli svých nakloněných tváří, jež slzy smývaly, ej, byli sami a zřeli Ho, jak ve třpytivé záři šel velebný a svatý nad vodami. 88
LÉTO NA RUJÁNĚ
[89]
MOŘE.
O moře, jak jsi nevýslovně krásné! Zrak roznícený diví se a žasne – jsi sličným, když se vlna tvoje směje, jsi velebným, když bouřlivě se chvěje, a tak se měníš v různých světel plání, že možno hledět na tě bez ustání. Tvé vody valné v kusy dělí zemi a prodírají propastmi se všemi, tvá plocha lesknoucí se, nekonečná, již dlouze rozestřela ruka věčná, jest čistou blanou, která čeká tiše, co slunce, mrak a vítr do ní vpíše. Když hladina tvá bledne zelenavá, když zkadeřená, hustá mořská tráva kol obrovitých balvanů se vine a na povrchu dlouhým vlekem plyne, [91] jak pole jsi, jež neúmorně rodí, když člověk v práci těžké po něm chodí. Však vzhůru toužíš, stále hledáš nebe a pojímáš a zavíráš je v sebe – čím upřeněji zrak tvůj k nebi vzhlížívzhlíží, tím plněji se azur v tebe hříží, až všecka krása, kterou nebe září, i v tobě jest a na tvé plane tváři. Chceš zrcadlem být čistým, spolehlivým, jež slouží věrným obrazem a živým – tak úzkostlivě máš se na pozoru, bys rovnalo se ve všem svému vzoru, že neujdou ti sebe menší změny, jak zjeví je klín nebes rozevřený. Nechť září blankytem, jenž bledým leskem si s žalem zahrává a s tichým steskem, či modří sebevědomou a sytou, svou vlastní cenou prostoupenou, spitou, ty každou drobnou vlnou, jíž se pěníš, hned barvu podle šatu pána měníš. 92 A někdy planou obě vedle sebe, tu barva pole a tu barva nebe a různě sem i tam se proplétají, že podobáš se malebnému kraji, kde mezi temnějšími stíny lesa proud bledých řek se vine k břehům plesa. Což teprve, když jasné slunce kyne! Déšť žhavých jisker na tebe se řine, třpyt paprsků a světel do vod vstoupá, zář těkající na vlnách se houpá, kmit za kmitem se blyští lehkým chvatem a pokrývá tě plamínky a zlatem. Dech větru tichý shání vlny k břehu jež spojeny se přece dělí v běhu, že v kosočtvercích s tupým úhlem v líci jak pole jsou na velké šachovnici, jež šikmo leží stolu na pokraji, když zamyšlení hráči v Halmu hrají. Když od země se ale vánek zvedá a vlnám k břehu doraziti nedá, 93 je nazpět rukou odmítavou žena, jsou jako deska stolu znečištěná, již služka otřela jen ledabylo, že dosti prachu v dlouhých pruzích zbylo. Tmí nebe se a již se moře šedá, již tolik pěnek drobounkých se zvedá, že mydlinami plynou na vše strany jak vlažnou lázní obrovité vany, v níž děcko sedí: „mami, štípe!“ vzlykávzlyká, a přece dovádí a vodou stříká. Vstal vichr, s ním se velké vlny ženou a bohatou se rozstřikují pěnou, hle, každá otřásá se na hřebenu a vjede si do kštice na čeřenu, jež rozcuchána divě dolů padá, tvář pokrývajíc, ramena i záda. Ráz jediný a moře mladé, smavé se stalo starým, bílé jest a dravé, a vlna za vlnou se prudce zvedá a vlna vlnu dohoniti hledá, 94 až jako na posledním stanovišti o skály břehu lámou se a tříští. Již spojily se v hrnoucím se davu, již dmou se řadou padajících splavů – jen přeletěla řada jedna, druhá hned v patách za ní žene se a ztuha, by rychle vyhnula se řadě třetí, jež rozkacena prudce za ní letí. Na tmavém nebi skupily se mraky a kaboní se hrozivými zraky – vzpjal orkán se, již víc a víc se vzmáhá, bič těžký hledá, spěšně po něm sahá a týrá vlny, o překot je žene, že cválají jak oře zapěněné. Již tryskem letí silou vodopádů, a za velkou vždy větší bouří v zadu, až vzhůru pnou se vysoké jak hory a černají se jako temné bory, co světlo poslední na nebi hasne... O moře, jak jsi nevýslovně krásné! 95
SAMOTA.
Déšť drobný, hustý na stráň Lomskou padá a z tenkých, šedých, třesoucích se nití plášť neprůhledný sobě tká a spřádá – Jak na povel lázeňští hosté hbití se valem všichni ze sedadel zvedli, a každý hledá, kde by se moh’ skrýti, pod stříškou rybárny si jedni sedli a těsně srazili se dohromady, by hovor neskončený dále vedli, a jiní věděli si lepší rady, v klus dali se a v kroky chvátající, by prchli domů před vlhkem a chlady. Tik poslední a ptáci jásající již umlkli, keř trnu lehce šumí, jak řinou se naň kapky padající – [96] ruch lidský zmírá, víc a víc se tlumí, i muž, jenž na břehu kameny házel, by dokázal, že dobře mířit umí, a každou trefu křikem doprovázel, – jak podivně se mnozí lidé baví! – hry zanechal a kams do dveří vcházel, Stín ulehl na mořský povrch smavý, a kapky deště víc a víc veň bijí, až déšť se posléz mění i liják pravý, jenž rovně padaje se lehce svíjí jak dravec, který šípem dolů letí, co drápy ostré v kořist jižjiž ryjí. Již voda zcuchanou se kryje změtí, jak chodily by po ní četné pluhy, a jakby kdos naházel do ní smetí, neb každá kapka jest jak úder tuhý – když dopadne, zpět ještě z vody vskočí, však zároveň ji zvíří v drobné kruhy, 97 z nichž každý roste, pomalu se točí, zas ale hned se rozplývá a tratí, když jiný kruh mu náhle v cestu vkročí – již nelze kruhy více rozeznati, a moře zdá se zmijí s drsným hřbetem, jež natahuje se a zas se krátí. Jak šedý závoj, jenž se šíří letem, déšť rozpjal se a hustou clonu tvoře, mne obklopil svým vlastním šerým světem, v nějž nevloudí se ani jiskra zoře a sotva vdéře se zvuk dálných hlasů – Vše zmizelo, ba skrylo se i moře a zmlklo posléz s deštěm ve zápasu, jenž zvučí v harašivém šelestění, jak zapadal by do zrajících klasů... Toť stará píseň, jenže v jiném znění – to samota jest vábná, zadumčivá a plná útěchy a plná snění, 98 jak z dávných dob se do duše mi dívá! Zas vidím pažit zeleného sadu, zas větev stromu s hustým křovím splývá, a kdesi v neurčité dáli, vzadu zní bujný smích, a hudba zvučí v plese – zas slyším křik a rozpustilou vádu, jež ozvem přitlumeným blíž se nese a touhu v duši nezkušené budí tak sladce tesknou, že se srdce třese a nepokojně buší v mladé hrudi, ač dobrovolně v samotu se noří a neví, proč se odříká a trudí... Dnes také vím, jak v zármutku a v hoři své témě jiná osamělost zvedá, když půda pod námi se láme, boří, že noha pevný bod nadarmo hledá, když volající hlas zaniká v hluši, jež mrtvě mlčíc odpovědi nedá, 99 když sami zbudem, aniž kdo co tuší, a slyšíme kroky se vzdalující, jichž depot ostnem rozrývá nám duši. Vždy miloval jsem ji – ta žalující jest olejem, jenž v choré srdce line, však znovuzrozením jest varující... Stín obrovitý rukou do ní kyne, stín veliký, jenž též jest osamělý... Plášť nádherný mu s ramen k nohám plyne a řasný, dlouhý – pevně setkán celý jest ze samoty a z věčného bytí, a blýskajících sluncí okruh stkvělý i hvězdný shluk, jenž plápolem se nítí, je sponou jen, jež lemy pláště víže, a šperkem, kterým řasa jeho svítí. Zví srdce lidské, že jest Bohu blíže – dech věčnosti samotou tichou vane, v něm málo váží zemských trudů tíže 100 a jako pírko lehkou hned se stane – a slupka za slupkou se řítí s očí, když bouří vichru k tvrdé práci vstane a celou sklizní lidských činů točí, od lehké plévy těžké zrno dělí, že samo na hromadu plnou vskočí... A byť i plévy jen se rozletěly, přec něco v ovzduší tom pevně stojí, a to jest láska, již jsme v srdcích měli. Jde s námi v samotu, kde silou trojí a jako doma jasnou peruť zvedá, když přiblížila se ku svému zdroji a k prameni, jejž bez ustání hledá. Snad může člověk osamělým slouti, však opuštěným být mu láska nedá i když se všecko v šerých stínech shroutí. 101
BOŽÍ TĚLO NA RUJÁNĚ.
Bijí vlny bouřlivými rázy vysoké a strmé jako hory – a než do balvánů břehu vrazí, o skalní by roztřískla se stěnu, rozčeří se každá na hřebenu, rozletí se v stříkající pěnu, rozzuří se posledními vzdory. Moře stená, úzkostí se chvěje, ostrý vichr – musím přivřít oči – mrazným dechem od západu věje, vztekle drásá vlny proti srsti, zvedne smršť, potěžká si ji v hrsti, jako zahradník činívá s prstí, a již vodním sloupem prudce točí. Těžké mraky po nebi se valí, tmavým vlekem k moři dopadají, z koutu černajícího se v dáli [102] příboj, jenž se tříští u Arkony, ozývá se mohutnými tony – jest mi, jak bych slyšel hrubé zvony, jež lid rozptýlený svolávají. Náhle ve skulině mezi mraky, již dovedou sotva rozeznati zkušeného námořníka zraky, slunce plamenné se objevilo – moře divoké se skonejšilo, jako zázrakem se proměnilo vaším leskem, paprskové zlatí. Ohlušující řev vln se tiší, zaniká vzdálené vyzvánění, vichr lehá, vlny klidně dýší, svrhly stíny, jimiž mrak je třísní, a již k břehu pospíchají v tísni, ozývajíce se tichou písní, jež se v hymnus plesající mění. Kolik vlnek, tolik světel hoří, třpyty sluneční je rozžíhají, v pěnách čeřenů se duhy tvoří, 103 a jak dětí na sta, na tisíce, čelo hladké, rozníceny líce, v rukou jasné, plápolavé svíce, vlny v průvodu se ubírají. Vody před nimi se rozstoupily, v koberec nejpestřejšího vzoru pevně setkaný se rázem slily – do všech barev širé moře hraje, tu a tam brčálem hustým vlaje a zas bledne, tmí se, leskem plaje, až se černě ztrácí na obzoru. Lodi tři se z dáli vynořily, z komínů se rovným sloupem nese vzhůru trojí kotouč kouře bílý, jako z kaditelnic dým se zvedá, pára libě páchnoucí a bledá kroužky modravými cestu hledá, po níž pevnou věrou k nebi jde se. Stál jsem na břehu pod samou skalou, zraky sotva pochopiti mohou změnu netušenou, nenadálou, 104 jež se s mořem rozbouřeným stala – aj, tu rybka šupinatá, malá z rozčeřené vody vyplavala, zůstala pak ležet u mých nohou. Ichthys... Co vše praví tvoje jméno! Význam písmen velký jest a svatý, znamení tvé bylo velebeno v katakombách, za křesťanství vzniku, zářilo nad hroby mučeníků, vzývala je srdce plná díků, ret je slavil vroucí láskou jatý. Vzal jsem rybku, držel jsem ji v dlani, v času šeř a v myšlenky se noře – zvlhly oči zírající na ni. Což jsem přišel hledět na zázraky? Pod temnými severními mraky Spasitel můj nalezl mne taky... Políbil jsem ji a vpustil v moře. 105
ODCHOD.
Lesy zašuměly, spěchá vlna čistá, žalem sklíčena se ani nepění – nastává již chvíle neodvratná, jistá, jež se opětuje a se nemění; hasne den a slunce k odchodu se chystá, poutník neunavný, který nelení – aj, tu na západě plny černé zrady mraky velké vstaly vysoké jak hrady. Drsně jako spousta balvanů zde leží, jimiž kdosi volnou cestu zaházel, pnou se strmým věncem obrovitých věží, vzdorujících dešti nepřátelských střel, kolem val a hradba mocným pasem běží – z příkopu, jenž dole temným jícnem zel, vyrůstají rozježená křídla dračí, jež se hýbají a těsně k sobě tlačí. [106] Slunce volným krokem jen se k mrakům níží, slyší nářek vln a smutný lesů hlas, okem láskyplným k vlnám, k lesům shlíží, jak by říci chtělo: „zítra přijdu zas!“ a když k okraji se mraků jižjiž blíží, úsměv plný nevyslovitelných krás posledním polibkem žhavým dolů kane, zlatou stuhou zářivou na vodách plane. Běda, nemožno je dále otáleti, byť i láska byla vezdy hotovou skloniti se k prosbám loučících se dětí... Slunce zachvělo se, třpytnou září svou dotklo mraků se – Dál musí jezdec jeti, bujný oř se vzpíná, hrabe podkovou – nezbývá než v střemen vkročit, v sedlo vskočit, chopit uzdy se a zpět se neotočit. Již zachází za mrak. Stuha rudě hoří jako uhel, když se pálí v milíři, víc a více do vody se mořské noří, na různých se místech trochu rozšíří, až se mostu podobá, jejž části tvoří oddělené zřetelnými pilíři, 107 lávce, jež se v samých vlnách lehce houpá, země tichý vzdech když po ní k slunci vstoupá. Mrak se zjasnil, vzplanul, rozjiskřil se horem, pak se celý temným svitem roznítil, za clonou jak černou, neprůhlednou skorem kdyby kdosi velké světlo rozsvítil, aneb ve vesnici skryté hustým borem zhoubný požár zuřivě se rozlítil – vzhůru vybíhají paprskové zlatí, most se zachvěl a již láme se a tratí. Náhle v prorvě mraků jako mezi břevny zardívající se kotouč slunce vzplál, tenký proužek tmavý víc a více zjevný jako řemínek mu obuv těsně spjal, výše vystoupil pás kolem beder pevný, jako stuha na prsou se chvěl a vlál, až konečně slunci, když již dolů spělo, vínkem panovnickým ovil hrdé čelo. Ještě jednou v neodolatelné touze, v lásce vroucí, jíž se vzpírat nechtělo, malou skulinou, podobnou oknu pouze 108 slunce zaplanulo, dolů hledělo, velká hvězda rudá, roztažená dlouze – po chvíli – však déle meškat nesmělo – zmizelo a zašlo, záplava jen zbyla, ohněm zaslíbení chmurný západ kryla. Na tvůj odchod, slunce, pohlížel jsem v snění, v gloriole boha umíš odejít, my, jichž údělem jest pouhé plahočení. táhnem káru jako pespes, i když je bit – věřím ale, naše konání a chtění, poctivě jež může ve tvář tobě zřít, když i ve strastech a protivenstvích zajde, že si přec do srdcí lidských cestu najde. 109
NEDĚLE.
Cos velebného mlčí v prostoru – pláň moře lehounce se čeřící kdes daleko na krajích obzoru v lem nebe do bleda se měnící se tratí stejných barev směsici, a voda s oblakem se pojí tak, že nemůže je rozeznati zrak. Krok za krokem jde slunce oblohou a šípem žhavým na zem dopadá, však vlny sobě vskokem pomohou, když náruč ohnivá je popadá – jen chvějný lesk se po nich rozkládá, a jednotlivého paprsku kmit se mění v dlouhý, třesoucí se třpyt. Zář zlatá kryje celou vesnici a oknem otevřeným dokořán se vlídně dívá v každou světnici, [110] zeď šedá, plná oprýskaných hran hned po ránu se blyští ze všech stran, a střechy strmé zasmušilý krov plá na slunci jak roztavený kov. Les hustý, jenž se zvedá na břehu, dnes nejzelenější oblekl šat, že již se fintil, v jednom zápřehu vzal květný pás – hle, kterak jím je spjat, jej teprv odloží, až půjde spat, až kvítí dnem a vedrem zmámené již neotevře oči znavené. Břeh odpočívá. Mocné balvany, jež moře ustavičně omílá a pohlížejíc všecky na strany, kde která by se ještě vzchopila, za vlnou vlnu na ně posýlá, dnes o příměří jistě zvěděly, neb radostí na slunci zbělely. Na štíhlé žerdi dali prapory, leč vítr mlčí, stranou zasedne, by odpočíval jako na vzdory; 111 když ale přec je líně nadzvedne, zrak známé, drahé barvy zahlédne, k nimž připojen je smutku černý lem... Kdy stane se nám smutek pouhým snem? Krok urychlily děti veselé, tvář plane, vlaje rozpuštěný vlas, jsou vystrojeny, ale nesměle, ba šeptem zvučí přitlumený hlas, i rychlý krok jest nedovolen as – již matka káravě se otáčí a pouhý pohled plně dostačí. Směs pestrých stužek, slunečníků dav se houpá na uzounké lodici, svil do klubka se hustý chumáč hlav. a časem smích se ozve zvonící – teď klesly ruce dvě se klonící, a jako oheň stříbrem planoucí se blyští voda s vesel kanoucí. Je klid a mír na zemi, nad vodou – dnes rybák do bible se pohříží, však přestav čísti jako náhodou, 112 jde na břeh, dlouho k moři pohlíží, a zvolna obcházeje prohlíží, zda dobře napjata je každá síť, by také na uzlících uschla nit. I stará slečna, která naprostě den ode dne ni chvíli nelení, se klidně usadila na mostě a nevzala si ani pletení – hle, oči se jí mhouří ve snění, snad zdá se jí, že bude večer hrát, že koupí šťastnou rukou vhodný skat. 113
PLNÉ KOUZLO.
Není noci. Bledý svit šeří se, však světlo nehasne, od západu ku východu sahá – soumrak a hvězd jasných třpyt splývá v přítmí sotva nejasné, a již opět nový den se vzmáhá. Než se ale počíná, přece krátká chvíle oddechem z blednoucího přímraku se prýští, kde kdo stojí, usíná jako bojovník, jenž s povzdechem opřen o štít zdřímne na bojišti. Moře mlčí ve snění, clonou průzračnou se pokrývá, v tichém spánku volně oddychuje [114] vlna, jež se zapění, pokradmu se kolem podívá a zas lehkým krokem dál se snuje. Nebes rozepjatý klín smělým obloukem se rozšířil, klene se jak obrovitá báně, sotva že se plachý stín nad vlnami plesem rozhýřil, světlo odmítá jej odhodlaně. Hustý les a strmý břeh oči těžké přimhouřily již, křoví klesajíc se k zemi kloní, vítr na chvíli si leh’, přitulil se k tesům skalním blíž, tráva opojně a silně voní. Lehkých stínů teskný jas jako přelud pouhý, jako sen ze země se zvedá, k nebi spěchá – přítmí plné snivých krás moře se a břehu dotkne jen, sotva stopu tmy za sebou nechá. 115 Rychle ale níž a níž – pospěch sotva touze dostačí – matná záře naproti mu splývá, z brány nebes vyšla již, kmitem třpytných hvězd se obtáčí, sestupuje dolů zádumčivá. Jasná šeř a matná zář, nebes klid a země tklivý steskstesk, smilování shora, vzdechy zdola hledí sobě tváří v tvář a již spojily se v svit a v lesk, jehož vnadě půlnoc neodolá. V záři mdlé a opojné večer ránu ruku podává, u veřejí rozevřených ráje chvění světel okojné plným kouzlem léta dozrává, jasnem severního nebe plaje. Širým volným prostorem, nezřetelným mihem měnivým divné světlo mámivě se vlní, 116 s dálným splývá obzorem, rozlévá se proudem lenivým, vesmír celý odleskem svým plní. Svaté ticho mlčí kol, noci letní vábný světlý stín snivým kmitem chvěje se a line, lidský žal a lidský bol hrne ve svůj rozestřený klín, k srdcím chorým tesklivě se vine. Kouzlo plné, tajemné, jež se z letní noci severu nevylíčitelným světlem rodíš, žel, že mdlíš den ode dne, žel, že hyneš vzrůstem večerů, žel, že k mnohým strastem marně chodíš! 117
DESCENDIT AD INFEROS.
Již slunce třpytnou nohu ponořilo do mořských vln, a vlny ohněm plají, kštic zlatých kadeří se pokrývají – již cele do moře se potopilo a níž a níže do hlubiny sstoupá, v tůň mořských propastí se tiše hříží, však chvíli ještě vodou vzhůru vzhlíží, jež čistá, průzračná se nad ním houpá, jak okraj čirý povypjatý, znalý nad zlatým vínem v číši kolébá se a hlubším, zřetelnějším ještě zdá se, když révy plným, žhavým sluncem zrály. Jen krok – a jantar bledě zelenavý, v němž bílé skvrny víc a více šednou, plá pod vodou, již vlny mořské blednou, a zlatá kštice vlas je matně plavý. [118] Vše pohaslo, a slunce do vod klesá jak bůh, jenž v propast předpeklí se hrouží, kde stíny zapomenuté se souží, by vyvedl je vzhůru na nebesa. Tam na dně šerém kámen mnohý leží – když unavený, těžký do vod padal, hnul hladinou, kruh za kruhem se spřádal, a voda upokojila se s těží. To všecko minulo, svět dále běží, dnes kdyby kdo snad tázal se a hádal, proč kámen padal, sotva by co zbádal – své oběti minulost dobře střeží. Co zmizí, zemře – jiné cesty není, vždyť mrtvým jest, kdo byl jen raněn v sečiseči, snad natropí se ještě něco řečí, co zašlo však, zapadá v zapomnění, jež hlubokým jest mořem. – Co kdy již na vše časy klidně odpočívá, dlaň vody sice temné skvrny smývá, však očištěnou kořist nenavrátí. 119 Jak milou hračku ozdobně ji šatí, změt hustých řas ji ve svou náruč skrývá, a koralový trs se na ni dívá, jak drobí se a pomalu se tratí. A vlhká tůně se všech stran se svírá, kraj rozemílá, v samo jádro vniká a netuší, že kámen ještě vzlyká, že každým zrnem záhubě se vzpírá. Snad náhodou jen malý prášek vnikne do pláště mlžího, a kolem něho se nahromadí tolik stesku mdlého, že matná, drahocenná perla vznikne, jež velkou slzou leskne se a kývá, když odvážlivý potápěč ji hledá, však perla více odpovědi nedá a sama neví, co v svém nitru skrývá. Co ptá se vlna, která proudem bije a na povrchu mořském bouří šílí, zda všecko, hluboké co vody skryly, již mrtvo jest, či zda snad ještě žije? 120 Co ptá se pospíchavý den a krátký, jenž sám se k urychleným koncům chýlí, zda kdesi v moři zapomnění kvílí, co pohltily omyly a zmatky? Však slunce, které vrchem dráhy chodí a letním naplněným žárem hoří, jde do vody a mizí v širém moři, jde do hlubin a stíny vysvobodí. A když se doba v pravdě velkou stává, lid, který chápe velikou svou dobu, v šeř hlubin noří se a v temno hrobu a nezapomíná a vyhledává... 121
FÁRFAR NIENTE.
Mdlou šedí tmí se nebe olověné, hlas moře zvučí v žalujícím bití a lehký vítr drobné vlny žene – jen chvílemi se bledé slunce vznítí, však sotva z chmury vyšlo jako maní, tak unaveným, zemdleným se cítí, že zase ospale zachází za ni, jak zápasník, jejž další půtka mrzí, zpět ustupuje, třpytnou zbraň svou sklání snad proto, že svým protivníkem zhrzí, či snad, že zápas jest mu jednotvárným, což mysl velkou zemdlí vždy a brzy. Zda není také počínáním marným, že duch se potýká a že se bije, by životem se prodral suchopárným? [122] Den chorý zívá, plíží se jak zmije, duch zmalátnělý v líné snění klesá, a mdloba závratná se v srdce lije... Do listnatého schýlil jsem se lesa, jenž na Jasmundu stráně břehu vroubí po táhlých pahrbcích se k moři nesa – buk zelený se noří v jasné doubí, a koruny se těsně proplétají, že tvoří husté, přitemnělé loubí. Zde místo znám, jež jiní méně znají – však našel jsem je věru z nenadání, tak v hustém křoví skrývá se a tají; les celý větví zcuchaných se sklání na nízký vršek okrouhlý a malý a se všech stran jej ostražitě chrání, sem zpěněné se moře dívá zdálizdáli, jen zticha ku ptáčeti tikne ptáče, jak hlásky zpěvné moře by se bály 123 a lekaly se lkajícího pláče – kdes v lese drsným křikem pronikavě a bezohledně černá vrána kráče. Keř ostružin se krčí v husté trávě a k pobřežnímu nahýbá se kvítí, tu modrý zvonek kolébá se hravě, tam chudobička bílá v houští svítí – prut šípku blíž se plazí a zas váhá, jak trny svými chtěl by kvítek zrýti, a jiná větev drsná, dlouhá, nahá, jež s lavičky se na lavičku vine, svým tenkým koncem do očí mi sahá. A dál a dále mrtvé ticho plyne – jak v stínech plachá myšlenka se zvedá, však sotva povstala, již zase hyne, a myšlenka, jež stopu její hledá, své hlavy také výše nepovznese; mdlá ospalost jak můra na ně sedá, 124 že chvějí se jak šeré stíny v lese, a šťáva bolehlavu v ně se roní, že sotva jedna za druhou se nese, a myšlenka myšlenku nedohoní, neb každá nedomyšlena se kalí, jak nalomená květina se kloní... Tu náhle – kde se vzalyvzaly, tu se vzaly – jak roj se snesl zástup děvčat celý a vnikl v houští. Chvíli všecky stály – jak zvonky rozpustilé hlasy zněly, a pestré šaty jako květy syté se v barvách různých, rozmanitých stkvěly – pak na lavičky sedly v tísni hbité a tolik toho sobě povídaly, že hrnouce se v řeči okamžité jen jediným se všecky hlasy zdály – šat zvedal se a z podokraje lemu ven malé nožky vesele se draly. 125 To bylo jisto, že se smály všemu, snad moři, chmurám a pak zas a znova mně, sobě a sám Bůh ví ještě čemu, však neslyšel jsem jediného slova – ruch neurčitý jen a zvuky plané se ve sluch vrývaly jak do olova.olova a zněly ozvěnou, jež zdáli vane. Bych nebyl příliš zřejmě nezdvořilým, list rozevřel jsem, řádky hustě psané blíž k očím zvedám, hlavu níže chýlím a před nebezpečným útokem děvím se zakrývám papírem listu bílým, jak četl bych, se zaměstknaným jevím, však zřím jen, jak se řádka s řádkou spřádá, a ze smyslu a z obsahu nic nevím. To všecko: děvčat smích a bujná váda, tik ptačí, krákorání černé vrány a nedomyšlených myšlenek řada, 126 vln mořských neumdlévající hrany, květ bílý chudobičky neúhledné, prut šípku nahý, trny rozedraný, svit matný slunce, jež se sotva zvedne, by prodralo se hradbou nebes mračnou, a hned zas zachází a mdlí a bledne, mor únavy, jež zívá dásní lačnou a černé řádky nečteného psaní – v směs šerou slévá se a neprůzračnou, v níž blýská nezřetelných jisker plání. Duch hlasy slyší, určitě však neví, kde radost jest a kde je žalování, a vidí květy, vidí sličné děvy, však nerozezná barvy jednotlivé a nerozezná jednotlivé zjevy, stín lehký klade se na rysy živé, smích zdravý vesele a jasně znící v šept mění se a v ševelení snivé – 127 a šerá směs i s mdlobou v duši tkvící se volným taktem kolébá a zvedá jak píseň, kterou matka chovající a nevyspalá, roztržitá, bledá jen polohlasem zpívá jako sobě a hlasitou jí nikdy býti nedá, by nevzbudila dřímající robě – a matným světlem ospale se míhá, jež zvolna dohořívá v tmavé kobě, vždy ještě kmitem lenivým se zdvíhá, sil chabých zbytkem záhubě se brání, strop opouští, po černých stěnách sbíhá a stále níž se kloní v zhasínání. 128
NOC.
Měsíc úzkým srpem svítí, na vodách se matně třpytí, noc jest průzračná a bledá, vlna za vlnou se spěšně zvedá – Aj, tu náhle mlha vstala, nad mořem se rozlévala, vlny skryla, níž se snesla, výčitkou a hrozbou na ně sklesla: „Jsem příkrovem, jenž rozestírá svůj těžký záhyb dál a dál, jsem poutem, které vlny svírá, jsem stínem, který z moře vstal. Svou ruku vlnám na rty kladu a šept umlčím všeliký, když rozčechrám svou šedou bradu – jeť moře hřbitov veliký. [129] Co zhasínajícího lesku mé vlhké zraky viděly, co vzdechů a co marných stesků mé plaché stíny slyšely, když pohlížely oči mroucí v noc černou kmitem šílení, když ztrácelo se v bouři řvoucí rtů lidských matné kvílení! Loď v náruči se moře zmítá, zlou saní vlna vypne se a bludný koráb vztekem spitá na strmou horu vynese, by hned jej bleskem střemhlav svrhla, že zatočí se v dolině jak kámen, který bouře strhla, se zakutálí v kotlině. Pad’ stežen s třeskem, praská stěna, svor za svorem se rozboří, loď roztříštěná, rozvrácená se v černý jícen ponoří. 130 Klín lítých vln se rozevírá a hltá v děsném zápasu vše, co se smrti mocí vzpírá a myslí ještě na spásu, i bílou ruku, jež se chytá kdes provazů a lanoví a v uzel na rychlo je splítá – klam poslední a bláhový – i hlavu, jež se jižjiž noří a v samém smrti zámraku snad od Boha, jemuž se koří, přec ještě čeká zázraku... Již mlčte, šeptající vlny, jak smíte šplounat, jak se smát? Váš klín jest hřbitov valný, plný, a mrtvým dole chce se spát.“ Z šeré mlhy kvapně letí vlna první, druhá, třetí, hrůzou všecky tři se třesou, proudem, letem ke břehu se nesou 131 a jak v strmou stěnu bijí, plenou pěn své hlavy kryjí, táhlým stenem temně lkají – snad se odpovědí ozývají: „Jest námi plný mořský klín, však nejsme vědomy si vin, vždyť zpěněné a rozbouřené moc nepoznaná k předu žene. Nás uchvátí divoký vír a zvedne vzhůru jako pýr, že zuřivě se rozpadáme a dechu sotva popadáme. Vod rozvířených širá pláň zná třásti hřívou jako saň, jak zmije dovede se vzpnouti a v strmou horu vyšinouti, jež padajíc vše spřeráží, co na cestě jí překáží, a v děsnou propast smrti smete, co do dráhy se srázné vplete. 132 Však rozkaz vítr přinese a sotva s vlnou mine se, když bouří zlou se na nás vrhá a tebe, mlho, rve a trhá. Nás netup v bludu mámivém – my, vlny, jsme jen kladivem, jež kdesi tam, kde dál se šedá, pěst veliká, neznámá zvedá, by na člověka dopadlo jak na schystané kovadlo a jediným divokým rázem ho srazilo a smetlo na zem. Jsme lanem, člověk obětí, jež hyne v lana objetí, však lano kdosi jiný vrhne, a kdosi jiný kličku zdrhne. Jsme nůž, jenž v chvíli rozhodné mu vřelé srdce probodne – ta ruka, jež nás všecky svírá, jest věčnou, nemdlí, neumírá... 133 Když vichru vztek se přikatí, jak máme se mu vzpírati, jak smíme vzdorně vznésti témě? A přec snad věří děti země, že vlna moře od věků jest nepřítelem člověku, že necitně, ba plna chlouby snad raduje se z jeho zhouby – “ Lehounce se vítr zvedá: „Proč mne káráš, vlno bledá, v neprozíravosti slepé?“ Roste valem, pružným křídlem tepe, k vlnám se a k mlze kloní, po skalách se divě honí, k bučinám se hustým nese, aby stěžoval si stromům v lese: „Jsem poslem neúnavným, který letí a neumdlévá ve svém ostrém běhu, by vyhledával rozptýlené děti, na křídlech svých k nim nesa lásky něhu. 134 Kdo vyslal mne, je všecky k sobě chvátí svým srdcem velkým, vznešeným a žhavým – jak smí kdo z dětí sobě naříkati, když v touze své je snad i nedočkavým? Les, moře, hvězdy, člověk – obraz síly – jste všichni stejně dílem jeho rukou, vím nejlépe, že stále k vám se chýlí, ať blahem radosti, ať drsnou mukou. Jsem dechem jeho, jenž vál na počátku, když země vznořila se z vod a stínů, když člověk vstal a šel, by drahou zmatků se vracel zas do bezpečného klínu. Vždy láskou starostlivou nedoměrnou mé křídlo do všech krajů světa vniká, ač někdy plášť můj vlaje řasou černou, a dech můj žalujícím stenem vzlyká. Já čechrám žito deštěm rozmočené, a když je sucho nekonečné souží, má peruť mraky a v nich vláhu žene, lék zázračný, po kterém země touží. 135 Chmýr vložím v hnízdo, než se vrátí ptáče, a způsobím, že buk a bříza šumí, jsem chladem v žáru, a když člověk pláče, má ruka měkká slzy setřít umí. Když odvážlivý nové země hledá, když v dálku oko nepokojné pne se, já činím, že se vlna moře zvedá, že bludný koráb k cizím břehům nese. Keř plných růží rozkolébám zticha a vnesu vůni v okno rozevřené, kde sličná dívka sní a láskou vzdychá, tvář přiklánějíc k ruce podepřené. A když se v bouři tvrdá skála drtí, když vytrhnu a vyvrátím peň stromu, že na člověka padne ranou smrti, tu prstem jsem, jenž kyne mu: „Pojď domů!“ Když urvu sněžnou smršť, že bílá, nahá se s těžkým třeskem do údolí valí, jsem velkou náručí, jež po něm sahá a v závoj blýskajících hvězd jej halí. 136 Když dechem mým se vzbouří vlna divá a vztekle stříká v líce jeho bledé, jsem rukou, která prach mu s nohou smývá a bezpečně a jistě dál ho vede, jsem vůdcem, jenž ho pevně k sobě vine a nedá v temnotách mu klopýtnouti, když drahou jde, jež úží se a šine a za každým se krokem ihned shroutí. Tam vedu ho, kam duch se stále dívá, ač odvrací se časem v hrůze živě, kde časno s nekonečnem v jedno splývá – Proč naříkal by si, kdo došel dříve? 137
ARKONA.
Sráz měkké křídy nad širým se mořem bělá – zde také měkkým zvukem slovanská řeč zněla a modlila se k sochám věkožízných bohů, až přisel cizák a svou těžkou pádnou nohu po krátkém boji vstavil na zdeptanou šíji, jež v zápolení nerovném se v prachu svíjí. Byl cizák neurvalý, jako houžev tuhý, byl pánovitý, hrdý a chtěl míti sluhy a bušil bez ustání, až rozdrtil křídu, svůj mrav a jazyk vnutil slovanskému lidu, jenž ve svém vlastním domě jako stín se plouží a cizí řečí mluví, cizím pánům slouží. Čas mnoho vyrovnává, smíří se i s vinou, ba, porobci i vítězové v jedno splynou – dnes ještě na Rujáně podivně se mísí řeč cizí s nápadnými slovanskými rysy, [138] že nerozeznám pány, nerozeznám roby – mně všichni zdají se obílenými hroby. Věž vysoká se na širokém mysu zvedá – snad jiných mysů stejně ohrožených hledá – a vzhůru trčí jako ruka varující, a pevně tkví jak pustý výkřik žalující, že s cizákem, jenž násilí se málo leká, se trpně smísila slovanská čeleď měkká. Však přečkala svůj národ strmá nahá stěna... hle, lavou zčernalou jest křída prostoupena, a hutná láva drobící se křídu drží, by v moře nesřítila rozmletou se strží, jest pevným, tvrdým svorem, ramenem a silou, jež před konečnou zkázou chrání křídu bílou. Kdys na počátku věků z lůna ohně vstala a vzhůru vytryskla a křídu pevně spjala a prostoupila navždy – plápol ducha žhoucí, jenž vzňal se jiskrou od věčnosti nehasnoucí, jest spasením, on bohatými činí chudé: kdo prosycen jest jím, na věky žíti bude. 139 Již dávno slunce zašlo, rozpěněné moře břeh bičuje a drsně vráží k pusté hoře, stín přítmí světlého se z bledé vlny hříží, svah srázný zahaluje, k vrcholu se blíží, jak závoj průzračný se nad Arkonou houpá – ze srdce na rty mocné pohnutí mi vstoupá. Jsme také mysem – staré, otřepané rčení jen pravdu praví – moře kolem nás se pění, a cizí vlna bez ustání v skálu bije – my nejsme křídou, ze žuly jest tuhá šíje, nám nestačí již pouze rány odrážeti, my silni jsme a k slávě vítězství chcem spěti. Však štítem pevnějším jest třeba krýti oudy, když letí světa dech, a když se točí proudy, dnes hlomoz děsný pilou ve sluch Boha řeže, dnes bouří zmatek jak kdys u Babelské věže a život pádí vichrem na peruti dračí – dnes pouhá tvrdost žuly více nedostačí. Ji ústy požehnanými nám pěvci pěli, však od těch časů propasti se rozevřely, 140 jež nejpevnější skálu pohltiti mohou... Když ale zem se chvěje pod nejistou nohou, když přidá zvedá se a níží se a vlní, zda chvíle hrůzy poznáním se nenaplní? Jen plápol ducha, který vady naše maří, žeň každé doby zkoumá pronikavou září, by odvrhnuv od sebe vše, co nemá ceny, vždy zůstal ryzím, čistým, svým a beze změny, a v každé nové bouři roste silou žáru, nás ochrániti může od zhouby a zmaru. Jen duch, jenž vlastním světlem svým a teplem hoří a čistým prvkem jest, z jakých se hvězdy tvoří, proud věků přetrvá a neokusí smrtismrti, leč ranou poslední, jež všecky světy zdrtí, a konce nepoznánepozná, leč až se zázrak stane, a padajícím ohněm celý vesmír vzplane. 141
PROČ NEZPÍVAJÍ PTÁCI...
Proč nezpívají v hustém lese ptáci? Jen tu a tam se hlásek ozve živý, by hnětl se změnil v tikot úzkostlivý, jenž umlká a láme se a ztrácí. Den bílý nad korunami se budí a jasným okem do větví se dívá – proč pták začatou píseň nedozpívá, proč ukrývá ji raděj’ v teskné hrudi? I slunce vyšlo již, zeleným lesem zář zlatá lehce chvěje se a kmitá – proč mlčí pták, jenž mladé slunce vítá, by celý den je doprovázel plesem? Ruch neklidný se blíž a blíže nese, hlas rozpěněných vln, jež v skálu bijí, břeh rozemletý pod bičem se svíjí, a zmatený hluk rozléhá se v lese. [142] Jak bouře zvučí za ranního šera a se dnem roste, se světlem se vzmáhá, vždy po nástrojích hlomoznějších sahá, až běsným řevem duní za večera. Pták zděšený se v tiché hnízdo vrací, jež v klínu větví listnatých se krčí, strom trne hrůzou, hebké listí mlčí, keř zmámený div že se nepotácí. I jasný pramen, jenž se travou vine, dlaň klade si na ústa švitořivá, v mech pospíchá a v kapradí se skrývá, jak na zapřenou ubíhá a plyne. A bez ustání zuří širé moře jak boj a zápas, který světem zmítá – stín strašidelný vzchopil se a lítá, kruh za kruhem svým šerým chvostem tvoře a dál a dál se v bídu světa noře, jež vzrůstem věčným dosud nerozvita a láskou, jež k ní přišla, neobmyta, jest nekonečnou jako žal a hoře, 143 a černou vranou nad lesem se vznáší, jež křídlem chmurným kolem sebe tepe, a jako faktum nezvratné a slepé svým pouhým zjevem měkkou píseň plaší... Již vrána do ptačího hnízda vráží, na stavbu pečlivou se zlostně vrhá, tkáň hebkou rve a břitkým drápem trhá – již prudkým mávnutím ji na zem sráží a na ptáka, jenž k obraně se vzchopí, zlá, rozježená zuřivě se řítí a rozhlížejíc se, kam dříve bíti, spár zakřivený v peří hrdla stopí, krk útlý svírá, zobákem veň kluje a krákoráním ptačí píseň tupí: „Když vlna roste a když moře úpí, když bouře vzmáhá se a ryčně duje, když stará sfynga zase zvedá témě a vyděšeným zrakem vzhůru vzhlíží, když zuří boj a chvíle snad se blíží, jež změniti má rozrytou tvář země, 144 když nikdo neví, co divoká tíseň výš povznese a co se v propast shroutí, jak chceš tu ještě věštcem být a slouti, když neznáš víc než jedinou svou píseň, tu známou, opětovanou a starou, jež proto, že se vezdy v srdcích nítí, si myslí snad že věčně bude žíti a věčně pyšniti se krásou jarou?“ 145
SILHOUETTA.
Ticho s temnem šerou nocí splývá, na mlčící zem se klade; mlha ze všech koutů ven se krade, vlhká, potrhaná, bledá choulí se, na vlny sedá – širé moře přidušeně zívá. Obloha je šedá, beze světla, zamyšlená, zádumčivázádumčivá, smutně, tesklivě se dolů dívá, lehkým stínem zvolna klesá k vrcholkům a k větvím lesa – se skalními tesy již se střetla. Zasmušile háj se černá hustý, drobný list, kterým se šatí, nelze v tmavé spoustě rozeznati, [146] jež se v neurčito dlouží, po břehu se mořském plouží jako přízrak nezřetelný, pustý. Matné světlo šerou dáli zrývá – maják na Arkoně hoří, rudým kmitem odráží se v moři, tu se mdle a líně krátí, že se téměř v mlhách tratí, tu zas k družnému se světlu dívá, v přestávkách, jež na Hiddensee plane, bílým jasem vzhůru šlehne, chvíli pevně stojí a se nehne a pak dolů sletí hbitě, aby opět okamžitě blýsklo třpytem záře přerývané. Aj, tu nocí proletěl zvuk táhlý – zarazil se do tmy šedé jako dýka, již pěst pevná vede – rána rozevřená zeje, tma si vzdychla, noc se chvěje, leknutí je v třas uvrhlo náhlý. 147 Ah, co lidem v lázních činit zbývá, když již není letní noci, kterou šero nedovedlo zmoci... Celkem sotva vybíraví podle možnosti se baví a jsou rádi, když jim někdo zpívá. Nikde na světě již není klidu, kamkoliv jen člověk zajde, všude zpívající děvu najde, jež se mnoho nutit nedá, po krátkých se prosbách zvedá, přeochotně sloužíc všemu lidu. Vzbouřilo se temné moře zpěvem? Pustý hlomoz ozývá se, vstoupá, mohutní a klesá zase – neurčitý v dáli šedé, zpupněj’ si a zpupněj’ vede, k břehu s rostoucím se blíží hněvem. Zvolna cosi ze stínů se snuje, jakby z mlh valného shluku kdosi vystrčil obrovskou ruku – 148 velký koráb brázdí moře, víc a víc se ze tmy noře šerou nocí těžce oddychuje. Jako prsty pozdvižené vzhůru stežně na palubě trčí, tam se plachta dme a tu se krčí, hustý kouř se z výhně valí, vlečkou dlouhou splývá v dáli, tvoře temnou klesající chmuru. Strmá přída vlny mořské zrývá – vysoká se černá stěna, celá řada oken osvětlená jako množství žhavých očí kloní se a sem tam točí, v mlhu šedou upřeně se dívá. Tonem vysokým a pronikavým umírají slova písně, noc a tma již zbaveny jsou tísně – padající plamen bledý zvolna klesá naposledy, by se nevznes’ více vskokem hravým. 149 Koráb udivený ještě chvíli čeká v nerozhodném zmatku; náhle otočil se na podpatku, okna zatměla se mihem, kouř se tratí lehkým zdvihem – mlhy opět v šedou zeď se slily. Není světel, není zvuků více, v neprůhledné šedi husté ztrácejí se stíny noci pusté, maják Arkonský jen hoří, kmitem odráží se v moři, jak když u mrtvoly plane svíce. 150
STESK.
Jako drahý kámen vzácné ceny stkví se příkrý sráz Kamenné Stěny, půvabně se noří z jasných lesů vnadným rysem třpytících se tesů: Bílá skála padá vlnou splavu, záhybem panovnického hávu, stromy seskupené na temeni v čelenku a v korunu se mění. Jako stuhy splývající dolů pěšiny se vinou od vrcholu k neobsáhlému, věčnému moři. v něž se pata strmé skály noří. Vlna šplouná, širé moře hučí, hlasem velikým, velebným zvučí – slova lidská před ním umlkají, směšně malichernými se zdají. [151] Bledá hladina si odpočívá, línou rukou písek břehu zrývá, v dáli řadou nepohnutou, trojí vedle člunu člun rybářský stojí. Plachta za plachtou se lehce zdvíhá, vidět jest, jak režná síť se míhá, a když z vody s kořistí se vznoří. v každé síti dlouhý vak se tvoří. Lidé vzeprou se a zas se nahnou, těžké břímě pracně v loďku táhnou – klesá-li snad ruka rybákova, tvrdá nezbytnost ji vzpruží znova. Málo honů od Kamenné Stěny kolébá se parník zakotvený, vesele a přece vážně zpola píšťala se ozývá a volá. Poslední lodičky odrazily, aby na palubu dopravily zbytek opožděných výletníků – daleko se nese hlomoz křiku, 152 na palubě i na stupních schodu proplátá se chumáč drobných bodů – parník zvedá kotvu, již se točí, za nedlouho ztratí se mi z očí. Ozev smíchu víc a víc se krátí, již jej nelze ani rozeznati – plachá radost, jež se k lidem schýlí, prchá v první nestřežené chvíli. Bučina si zpívá tiché dumy, vzdychne sobě a zas lehce šumí, list se k listu přiklání a shýbá, záře sluneční je všecky líbá. Zlatý třpyt se v jasnou zeleň noří, jasná zeleň zlatým třpytem hoří – tucha nebes věčná, nehynoucí lidská srdce touhou plní vroucí. Slunce odchází a jasem kývá, již se do vln mořských neukrývá, k pevnině se blíží, do skal chodí – ze začátku vždy se konec rodí. 153 A jak posledním paprskem zmírá, o předhoří mdle se podepírá, matné světlo chvěje se a těká – únava se dotkne také reka. Z mořské vlny vstává mlha bledá a již lehkým závojem se zvedá – srdcí našich vidění a snění v nezřetelné nejasno se mění. Přitemnělým lesem rychle kráčím, šeř jde se mnou, již jí sotva stačím, s korun stromů vysokých se níží, ze všech keřů při cestě se plíží. Peruť noci tiše na zem klesá, úpěnlivý stesk se ozval z lesa: „Žel, že nelze na vždycky se skrýti, s lesem, s mořem o samotě býti!“ 154 OBSAH.
Pozdní jaro.
Voda křticí7 Vůně10 „Byl pozdní večer – první máj –“27 Bez31 Záhy v Tatrách. (Štrbské pleso. Nocleh. Jezero Popradské. Pod Lomnickým štítem.)34 Svlačec48 Tráva51 Večer54 Saul58 Svatý Duch62 Bouře66 Elegie70 Chlad73 Čtyři obrázky z Františkových Lázní77 Ballada bezdětná85
[155] Léto na Rujáně.
Moře91 Samota96 Boží tělo na Rujáně102 Odchod106 Neděle110 Plné kouzlo114 Descendit ad inferos118 Far niente122 Noc129 Arkona138 Proč nezpívají ptáci142 Silhouetta146 Stesk151
E: sf; 2004 [156]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Nakladatel Jos. R. Vilímek Spálená ulice 13. Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 156