ARKONA.
Sráz měkké křídy nad širým se mořem bělá –
zde také měkkým zvukem slovanská řeč zněla
a modlila se k sochám věkožízných bohů,
až přisel cizák a svou těžkou pádnou nohu
po krátkém boji vstavil na zdeptanou šíji,
jež v zápolení nerovném se v prachu svíjí.
Byl cizák neurvalý, jako houžev tuhý,
byl pánovitý, hrdý a chtěl míti sluhy
a bušil bez ustání, až rozdrtil křídu,
svůj mrav a jazyk vnutil slovanskému lidu,
jenž ve svém vlastním domě jako stín se plouží
a cizí řečí mluví, cizím pánům slouží.
Čas mnoho vyrovnává, smíří se i s vinou,
ba, porobci i vítězové v jedno splynou –
dnes ještě na Rujáně podivně se mísí
řeč cizí s nápadnými slovanskými rysy,
[138]
že nerozeznám pány, nerozeznám roby –
mně všichni zdají se obílenými hroby.
Věž vysoká se na širokém mysu zvedá
– snad jiných mysů stejně ohrožených hledá –
a vzhůru trčí jako ruka varující,
a pevně tkví jak pustý výkřik žalující,
že s cizákem, jenž násilí se málo leká,
se trpně smísila slovanská čeleď měkká.
Však přečkala svůj národ strmá nahá stěna...
hle, lavou zčernalou jest křída prostoupena,
a hutná láva drobící se křídu drží,
by v moře nesřítila rozmletou se strží,
jest pevným, tvrdým svorem, ramenem a silou,
jež před konečnou zkázou chrání křídu bílou.
Kdys na počátku věků z lůna ohně vstala
a vzhůru vytryskla a křídu pevně spjala
a prostoupila navždy – plápol ducha žhoucí,
jenž vzňal se jiskrou od věčnosti nehasnoucí,
jest spasením, on bohatými činí chudé:
kdo prosycen jest jím, na věky žíti bude.
139
Již dávno slunce zašlo, rozpěněné moře
břeh bičuje a drsně vráží k pusté hoře,
stín přítmí světlého se z bledé vlny hříží,
svah srázný zahaluje, k vrcholu se blíží,
jak závoj průzračný se nad Arkonou houpá –
ze srdce na rty mocné pohnutí mi vstoupá.
Jsme také mysem – staré, otřepané rčení
jen pravdu praví – moře kolem nás se pění,
a cizí vlna bez ustání v skálu bije –
my nejsme křídou, ze žuly jest tuhá šíje,
nám nestačí již pouze rány odrážeti,
my silni jsme a k slávě vítězství chcem spěti.
Však štítem pevnějším jest třeba krýti oudy,
když letí světa dech, a když se točí proudy,
dnes hlomoz děsný pilou ve sluch Boha řeže,
dnes bouří zmatek jak kdys u Babelské věže
a život pádí vichrem na peruti dračí –
dnes pouhá tvrdost žuly více nedostačí.
Ji ústy požehnanými nám pěvci pěli,
však od těch časů propasti se rozevřely,
140
jež nejpevnější skálu pohltiti mohou...
Když ale zem se chvěje pod nejistou nohou,
když přidá zvedá se a níží se a vlní,
zda chvíle hrůzy poznáním se nenaplní?
Jen plápol ducha, který vady naše maří,
žeň každé doby zkoumá pronikavou září,
by odvrhnuv od sebe vše, co nemá ceny,
vždy zůstal ryzím, čistým, svým a beze změny,
a v každé nové bouři roste silou žáru,
nás ochrániti může od zhouby a zmaru.
Jen duch, jenž vlastním světlem svým a teplem hoří
a čistým prvkem jest, z jakých se hvězdy tvoří,
proud věků přetrvá a neokusí smrtismrti,
leč ranou poslední, jež všecky světy zdrtí,
a konce nepoznánepozná, leč až se zázrak stane,
a padajícím ohněm celý vesmír vzplane.
141