VŮNĚ.

VŮNĚ.
Když vlahý déšť se řine ze mraků, jež chmurnou clonou kryjí oblohu, když silou páchne rozbrázděná zem, a jarem voní hlína zkypřená, jak přízrak pozvedne se vzpomínka, jež kdesi v mozku klidně dřímala, a s jarní vůní vstane první žal, žal trpký, pronikavý, veliký, jenž kdysi na srdce mi dolehl... Jak často se již z mrtvých probudil, ba, pravidelně s jarem vracel se, a přece na trpkosti neztratil! Běh příšerný se náhle zarazí, zpět otočí se kolo spěchavé, jímž lidský život rychle kvapí v před – ne, že by vůlí volnou řídil je, spíš, že je trestem vpleten do něho – v čas vrací se, jenž dávno uplynul, [10] žel, že ne v pravdě, že jen v myšlenkách, žel, že ne na vždy, že jen na chvíli...! Den jarní, zamračený, deštivý, a po slunci nebylo potuchy. Kde jaký keř, jaký strom košatý nad nízké domky plaše vyčnívá, jest oděn svěží, jasnou zelení, a na listech dopola rozvitých se matně lesknou drobné krůpěje. Déšť prudce padá, houstne víc a víc, jak z nenadání by se protrhla hráz velkých, nadoblačných rybníků; jsou všecky střechy čistě umyty, a všude stojí voda v kalužích, ba v kolejích silnice vyjetých se žene mocným, kalným potokem. Co činit v den a v nečas takový, jenž zeje prázdnou nudou od rána a kazí velkonoční prázdniny? Rád chodíval jsem ladným okolím, jež zdobí domovinu milenou, a denně brousili jsme s kaplanem, 11 jenž přítel byl a druh můj jediný, tu cestou po skalách se vinoucí nad velkou plochou dlouhých bělidel, jež dole v nehlubokém údolí se rozkládala loukou zelenou a kryta pruhy pláten širokých, jak nastala jen trochu pohoda, rozličných barev celou stupnicí od šedivé a režně špinavé do zářivého lesku úběle již zdaleka se pestře pyšnila, tu olšinami podle potoka, kde, jak nás chůvy kdysi strašily, vždy o půlnoci Donín bezhlavý na prázdném pivním sudě plaví se,se (svým časem totiž předci poslali na Bílou Horu contra Ferdinandum tři pěšáky, jednoho rejthara, a Donín stal se pěstí železnou, jež trestala nešťastné rebely, jež pobrala jim hon a lov a var i všecka práva dávno získaná)získaná), a řešili jsme hravě, s lehkostí, jak řešívají hlavy bujaré, 12 i nejpopletenější záhady, jež nejvíce as lidstvo tížily – rys hranic zemských ostře skreslený hor modravých malebnou linií tkvěl ve vzduchu a dolů díval se, na nízkém kruhovitém pahorku bor hustý šuměl, černal se a tměl, a z vrcholků se křížem nořila věž kostelní osady sousední. Však dnes? Snad přece ještě bude líp, jít do deště, bořit se do bláta a dýchati plnými plicemi vzduch jarní, prosycený ozonemozonem, než civět s knihou v dusné světnici. Vím, kaplan, přítel, že šel pro pohřeb do blízké přifařené vesnice, že pravil: „Cesta má jest obětí...“ Znám aspoň cíl, půjdu mu naproti. Již jdu, jen zvolna cesty ubývá – Jak ticho jest! Pták sotva zatiká a jako by se lekl, umlkne, protřásá těžká křídla zmáčená 13 a ku větvi, jež trochu širší je a skýtá jakés takés přístřeší, se tulí. Ozim hustá na polích se bohatým zelená kobercem, jař úzkými, tenkými konečky z hrud tmavých bystře ven se dobývá, vzduch silný jest a dýše mladostí a jarem opojným. Rozblacená, jak čára rovná, pustá silnice se leskne vodou mírně vstoupajíc, až náhle ostrým končí hřebenem, jak byla by v těch místech přeťata – za hranou dál a o poznání výš se druhý hřeben tyčí zřetelně, ne břitký jako první, povolný a tupě skulacený, za ním pak se šedá ve stromoví panský dvůr a viděti jest chaty vesnice. O dolíku, jenž mezi hřebeny se rozevírá dosti hluboce, kdo nevyzná se, nemá potuchy, a vzdálenost od města k vesnici zdá menší se, než jak je skutečně. Vše prázdno jest, na širém obzoru 14 zrak nezahlédne stopy jediné, jež o živém by tvoru svědčila; tak opuštěno, mrtvo, šero vše, jak celá krajina by vymřela. Déšť slyšitelně k zemi dopadá a halí kraj přibledlým závojem, jenž při stromech po stranách silnice se třepí, jak by v nitky trhal se, pně stromů deštěm všecky zčernaly, a proudy vody po nich stékají; v zeď pobořenou, sotva znatelnou se proměnila blízká doubrava. Tu pojednou nad ostrým hřebenem, jak náhle vyrostla by ze země, se objevila střecha deštníku a pod ní hlava kryta biretem, a výš a výš se hlava zvedala, až přítelovo tělo obrovské se cele z prohlubiny vznořilo ve vykasané volné klerice a zahaleno pláštěm širokým, pod nímž, když při chůzi se rozhrne, lem obřadného roucha bělá se. 15 Vůz pomalu haraší za knězem, jest pokryt plachtou deštěm zmáčenou a se strany se kloní na stranu, že řetěz na rozvoře zazvoní. Dva silní koně krokem lenivým a loudavým jej táhnou ku předu, a na chomoutech velkých, špičatých se blýskají mosazné puklice. Pod plachtou sedě držel otěže hoch ještě mladý, statný, bezvousý a v těžkou hnědou houni schoulený, jež kryla ho před nepohodou zlou – ven hleděl s tváří zakaboněnou, v niž prška prudká ostře šlehala, a nevesele; bylo patrno, že netěší ho jízda v lijáku. Když hoch se sklonil trochu na stranu, což opakovalo se začasto, neb houně celé tělo nekryla, a bylo nutno urovnávat ji, pod šerou plachtou uvnitř ve voze zřít bylo v neurčitém zášeří rys matný podlouhlého předmětu... Ze vozem nešel nikdo. 16 Kdo to jest, jenž ke hrobu se béře sám a sám? Mé otázky se zprvu prýštily jen ze zvědavosti, již pochopí, kdo zná lid náš a všechen jeho mrav; však co jsem slyšel! Ach, ta ubohá! Kůl osamělý, hrášek u cesty a kvítek opuštěný na poli! Zda štěstí jediné ji potkalo za celý dlouhý čas šestnácti jar? A konec nenadálý – jaký byl! Smrt přišla rychle, spěšně jako blesk, svou kosou kdesi cévu přeťala a vyprostila vřelý krve proud a s krví život... Kdo má s mrtvou jít, jež za živa neměla nikoho – kdo jít má s mrtvou v také nehodě, když v potopu se mění jarní déšť? Však dosti kaplanu se divili, že vážil cestu v taký hrozný čas... Jen kdyby trochu bylo pohody, 17 půl vesnice by jistě s sebou šlo, vždyť přece všichni znali nebožku a litovali jí, když slyšeli, že náhle zemřela a v ratejně, když měla snídat s dvorskou čeledí, tak ale... Panský šafář bručel prý a pravil: „Ubohý je dobytek, když musí vyjet v nečas takový...“ Cit divný, závratný mne zachvátil, a bylo mi, jak rychle padal bych kams v propast hlubokou, ba bezednou... Snad nevědomky ruku vztáhl jsem, snad chtěl jsem se jen kdesi zachytit, bych zarazil se v letu příšerném, však pevně stiskl kaplan ruku mou, a pocítil jsem, že mi rozuměl. Pak děl jsem krátce: „Dobře, že jsem šel vzdor zlému lijáku vám naproti, víc potkal jsem, než byl bych pomyslil... Již v městě jsme, já půjdu za vozem, jste knězem vy, a já jsem truchlícím!“ A šli jsme. Dlouhou prázdnou ulicí bral pomalu se průvod podivný – 18 kněz napřed šel, a za knězem jel vůz, pak ubíral se člověk truchlivý... A nikdo si nás ani nevšiml, ven vůbec živá duše nevyšla, a stál-li náhodou kdos u okna, pro mhu a rosu, kterou hustý déšť sklo celé zatřísnil a potemnil, ven do ulice ani neviděl. Na člupku nízkém stojí farní chrám, a kolem něho zídkou ohrazen se hřbitov téměř kruhem rozkládá, jen průčelí kostela volným jest. Tlum kavek mladých v oknech zvonice se mlčky stlačil v těsnou hromadu, a po zdech chrámu prouhy splývaly, jak déšť je v barvu žlutou našlehal, a byly jako vrásky hluboké, jež do tváře se vryly zřetelně, kus omítky, již liják rozmočil, před chvílí patrně se odloupl a spadl na zem. Zvony mlčely a nevítaly pohřeb chudobný, 19 snad ani hrobník mrtvé nečekal. Však přece! Sotva zastavil se vůz, již odkudsi člověk se vynořil, ač rychle kráčel, kroků několik již stačilo, by šedá halena tak důkladně se vody napila, že lepila se těsně na tělo – což divu, že tak tuze pospíchal! „Slez rychle dolů,“ pravil k vozkovi, „ať spolu rakev k hrobu donesem!“ „„No, třeba –““ vozka líně zabručel, „„však někdo musí koně podržet!““ Tu pravím rychle, téměř mimoděk: „Ne, jen vy si u koní zůstaňte, já s hrobníkem odnesu rakev sám.“ Byl vozka spokojen, však hrobník děl: „Jest cesta rozmoklá, že sjíždí krok, nu, dáme pozor, půjdem pomalu.“ Kněz pomohl a silou spojenou jsme rakev s vozu lehce složili, já vzal ji u hlav, hrobník u nohou a zvolna za knězem, jenž modlil se, šli k hrobu jsme... 20 Zapráskl ostře bič, vůz rachotil a když se zatočil, hned odjížděl – řetězy řinčely, a mladý hoch se ani neohléd’. Mně mrtvá pouhým pírkem zdála se... Ach, ubohá! Jak tebe odbyli! Máš rakev, jak ji láce urobí, jest hrubě rudou hlinkou natřena, jest bez ozdob a nemá ani noh, kříž z papíru se bělá na víku. Hrob temný zel, a když jsme složili své břímě do hlíny, jež při kraji se kupila a v bláto měnila, kněz jal se říkat žalmy pohřební, a hrobník odpovídal. Mlčel jsem a slova pronésti jsem nemohl, ač modlitba se na rty hrnula. Hrob temný zel, a země voněla, a vůně hlíny byla opojnou, tak opojnou, že celý jsem se chvěl a maní lopaty se zachytil. A vůně hlíny děla: 21 „Páchnu snem, jenž ve všech mladých srdcích přebývá, snem o síle a touze bujaré, jež v nadšení se zvedá bojovném a téměř nemůže se dočkati, až přijde čas... Chce bít a zase bít, by v niveč kleslo, co je zvetšelé a co je staré – stavěti chce pak svou stavbu vlastní hrdou, vznešenou, jež věží má být pevných základů, a věž má míti mocné cimbuří, a z cimbuří má jasné světlo plát, a světlo to má svítit po zemi, má svítit široko a daleko, má jasem vpadnout v palác velikých i v chatrč chudiny, do srdcí všech má vjít a má je všecka rozehřát.“ A toto děla hlína vonící: „Já páchnu jarem, silou, mladostí, já sice vím, že čas se naplní, že stuhnu opět zimou třeskutou, však s každým jarem síla přijde zas, svou mladost s každým jarem obnovím. 22 Vám, lidem, síla zpět se nevrací, vám, lidem, kyne jedno jaro jen, a když vám zajde, konec všemu je. Žár léta svěží mízu vysuší, žeň skrovná, jíž jste těžce dobyli, jest prorostlá sveřepou povázkou, a hluchým koukolem – divoký mák, jenž rudě pláplá, a chrpa modravá snad někdy vzbudí lichou vzpomínku, rej vidin blýskavých zas vykouzlí, snem dávným na chvíli vás oklame, však planými jsou květy oba dva, a prázdnou, planou jest i vzpomínka. Pak zbude pusté, ploché strniště, jímž vítr mrazivý se prohání, a přijde jeseň, přijde zima snad, však jaro se vám, lidem, nevrátí!“ „Cit nevýslovný mocným pohnutím se bouřně chvěje v mladém srdci tvém. Té mrtvé jest ti líto... Znal jsi ji? Ne, neznal... Žal tvůj veliký jest žal, jenž poprvé snad na duši ti kles’, žal hluboký, jenž světy objímá 23 a celé lidstvo ve svůj hrne klín, ač svět o cit a slzu nestojí, a lidstvo se jim tvrdě vysmívá. On mladistvých je srdcí údělem, on jarem jest, již léto nezná jej, jest bohatým jak žírný hustý déšť, jest silnou vůní, – hle, já dýši jím. Té mrtvé neznámé ti líto jest? Že mláda zemřela? Smrt takovou již dávno velebili mudrci! Že opuštěna? Opuštěným jest vždy člověk, stačiti si musí sám a hledá-li snad mimo sebe co, sen bláhový sklamáním zaplatí. Však lépe snese nezbytný ten klam, kdo ještě vlastních sil má nadbytek; vlas kučeravý, mladá, svěží líc, krev bujará a mysl těkavá se rychle vždy a lehce ukojí, a hrdost mužná jim jen pomáhá, když ale oči kalné, znavené síť bludu zamotanou poznají, když ruka mdlá, jíž berly třeba jest, tak dlouho o třtinu se podpírá, 24 až třtina vratká v kusy láme se, klam zoufající smrti horším jest.“ „Že nepoznala v světě soucitu? Jak mýlíš se! Pohlédni v srdce své, jak chvěje se – viz, jak se řine déšťdéšť, jak slza z oka tvého roní se... A stačí kapka deště jarního, a stačí slza oka mladého, by smyly všecky skvrny nelásky, jež potřísnily drsnou pěšinu, jíž noha ubohých se ubírá. Déšť jarní padá slzou bohatou, a s ním se mísí vroucí slza tvá, jest chudá rakev jimi skropena, a hrob, který ji v sobě skrýti mámá, jak svatební komnata nevěsty, jest vůní prosycen. A vůně ta jest dechem mým a v dechu mém jest žal ne pro ni jen, jež kvapným útěkem a v mládí svém se ku mně vrátila – žal stejný cítím pro vás pro všecky, vždyť všichni stejnou zkázou hynete, a není chvíle, není vteřiny, 25 by neservala aspoň jeden květ... Jen jednou jaro jest vám souzeno, a jaro vaše rychle pomíjí a nevrací se zpět... Jsi šťastnějším té mladé mrtvé?“ Oddychl jsem si, a spustili jsme mrtvou neznámou do lůžka svatebního, vonného... Déšť řinul se, do víka rakve bil, kněz dokončil poslední modlitbu – tu ještě jednou v hrob jsem pohlédl, a velká slza dolů skanula... A dlouho ještě ve snách slyšel jsem, jak hroudy na rakev se sypaly. 26