SAUL.
Saule, bídný opuštěný králi,
od oslic kdo za pána tě vzali,
pevnou duši tvoji špatně znali.
Chtěli míti hrdinu a reka,
který zbraní potře Amaleka –
Měli ho, lid před vítězem kleká,
ty však, vrahů zničiv na tisíce,
nepřátel jsi viděl ještě více,
všecky jsi je chytil za vlas kštice.
Zdáli se ti také nepřátely,
kdo si podmaňují národ celý,
aby sluhou, otrokem ho měli,
kdo ho spjali pevným těsným brdem
v odvislosti, v nevolnictví tvrdém,
jak si umínili v srdci hrdém,
[58]
aby bezohledně po svém žili,
obcí v obci, lidem v lidu byli,
kázeň pospolitou málo ctili.
Byl jsi světlem, potíral jsi stíny,
bil jsi je, jak bil jsi Filištíny –
aj, toť chmura tragické tvé viny!
Zapomněl jsi, že tě z prachu vzali
oni sami, kteří nyní práli:
„Odpůrci jsme žezlo v ruce dali!“
Zapomněl jsi, že má všeho dbáti,
všecky vady lidu svého znáti,
kdo chce pánem zváti se, či zdáti.
SeráŠerá mlha houstla nad vodami,
podryli ti půdu pod nohami
od Askalonu ke bránám Rámy.
Zpronevěra zprvu líně kráčí,
za chvíli jí běhoun sotva stačí,
a již letí jako křídlo dračí.
59
Lid jak vždy nejasně rozeznával,
vlastním škůdcům svým za pravdu dával,
bouřil se a proti tobě vstával.
Chvěl se prestol, na kterém jsi seděl,
nástupce, jenž chtivě k němu hleděl,
byl již tu, aniž bys co byl věděl.
V rozhodné snad tušené již chvíli,
když tě téměř všichni opustili,
když se chvěli ti, kdo s tebou zbyli,
konečně jsi jasně viděl v šeři –
Člověk, který sotva komu věří,
stal jsi podobným se plaché zvěři.
Viděl zkázu jsi a zhoubu dvojí:
zkázu svou a myšlenky, jíž v boji
zasvětil jsi všecku sílu svoji.
Roztrhl jsi roucho své až k pasu,
nečesal jsi vousů ani vlasů,
svého vlastního ses’ děsil hlasu.
60
Leskem příšerným tvé oči plály,
nehty tvé se drápům podobaly,
lidé se ti odpornými stali.
Ze všech koutů zela na tě plíseň,
duch tvůj v šílenství se shroutil tíseň,
věrnou zůstala ti pouze píseň.
Přinesla ti také zapomnění?
Pochybuji, Saule! Zpěv a snění
útěchou jest, lékem ale není.
61