MOŘE.
O moře, jak jsi nevýslovně krásné!
Zrak roznícený diví se a žasne –
jsi sličným, když se vlna tvoje směje,
jsi velebným, když bouřlivě se chvěje,
a tak se měníš v různých světel plání,
že možno hledět na tě bez ustání.
Tvé vody valné v kusy dělí zemi
a prodírají propastmi se všemi,
tvá plocha lesknoucí se, nekonečná,
již dlouze rozestřela ruka věčná,
jest čistou blanou, která čeká tiše,
co slunce, mrak a vítr do ní vpíše.
Když hladina tvá bledne zelenavá,
když zkadeřená, hustá mořská tráva
kol obrovitých balvanů se vine
a na povrchu dlouhým vlekem plyne,
[91]
jak pole jsi, jež neúmorně rodí,
když člověk v práci těžké po něm chodí.
Však vzhůru toužíš, stále hledáš nebe
a pojímáš a zavíráš je v sebe –
čím upřeněji zrak tvůj k nebi vzhlížívzhlíží,
tím plněji se azur v tebe hříží,
až všecka krása, kterou nebe září,
i v tobě jest a na tvé plane tváři.
Chceš zrcadlem být čistým, spolehlivým,
jež slouží věrným obrazem a živým –
tak úzkostlivě máš se na pozoru,
bys rovnalo se ve všem svému vzoru,
že neujdou ti sebe menší změny,
jak zjeví je klín nebes rozevřený.
Nechť září blankytem, jenž bledým leskem
si s žalem zahrává a s tichým steskem,
či modří sebevědomou a sytou,
svou vlastní cenou prostoupenou, spitou,
ty každou drobnou vlnou, jíž se pěníš,
hned barvu podle šatu pána měníš.
92
A někdy planou obě vedle sebe,
tu barva pole a tu barva nebe
a různě sem i tam se proplétají,
že podobáš se malebnému kraji,
kde mezi temnějšími stíny lesa
proud bledých řek se vine k břehům plesa.
Což teprve, když jasné slunce kyne!
Déšť žhavých jisker na tebe se řine,
třpyt paprsků a světel do vod vstoupá,
zář těkající na vlnách se houpá,
kmit za kmitem se blyští lehkým chvatem
a pokrývá tě plamínky a zlatem.
Dech větru tichý shání vlny k břehu
jež spojeny se přece dělí v běhu,
že v kosočtvercích s tupým úhlem v líci
jak pole jsou na velké šachovnici,
jež šikmo leží stolu na pokraji,
když zamyšlení hráči v Halmu hrají.
Když od země se ale vánek zvedá
a vlnám k břehu doraziti nedá,
93
je nazpět rukou odmítavou žena,
jsou jako deska stolu znečištěná,
již služka otřela jen ledabylo,
že dosti prachu v dlouhých pruzích zbylo.
Tmí nebe se a již se moře šedá,
již tolik pěnek drobounkých se zvedá,
že mydlinami plynou na vše strany
jak vlažnou lázní obrovité vany,
v níž děcko sedí: „mami, štípe!“ vzlykávzlyká,
a přece dovádí a vodou stříká.
Vstal vichr, s ním se velké vlny ženou
a bohatou se rozstřikují pěnou,
hle, každá otřásá se na hřebenu
a vjede si do kštice na čeřenu,
jež rozcuchána divě dolů padá,
tvář pokrývajíc, ramena i záda.
Ráz jediný a moře mladé, smavé
se stalo starým, bílé jest a dravé,
a vlna za vlnou se prudce zvedá
a vlna vlnu dohoniti hledá,
94
až jako na posledním stanovišti
o skály břehu lámou se a tříští.
Již spojily se v hrnoucím se davu,
již dmou se řadou padajících splavů –
jen přeletěla řada jedna, druhá
hned v patách za ní žene se a ztuha,
by rychle vyhnula se řadě třetí,
jež rozkacena prudce za ní letí.
Na tmavém nebi skupily se mraky
a kaboní se hrozivými zraky –
vzpjal orkán se, již víc a víc se vzmáhá,
bič těžký hledá, spěšně po něm sahá
a týrá vlny, o překot je žene,
že cválají jak oře zapěněné.
Již tryskem letí silou vodopádů,
a za velkou vždy větší bouří v zadu,
až vzhůru pnou se vysoké jak hory
a černají se jako temné bory,
co světlo poslední na nebi hasne...
O moře, jak jsi nevýslovně krásné!
95