„BYL POZDNÍ VEČER – PRVNÍ MÁJ – “
Zpěv básníkův zní jako dávná báj,
již srdce některé snad pochopí,
když v hloubku tichých snů se potopí;
však většina si jinou píseň zpívá,
když večer májový se lehce stmívá.
Dnes rozléhá se drsných řečí hlas
a rázně zvučí kolem dokola:
„My lidem jsme a kdo nám odolá?
Vpřed jděme sami, kdo jsme vyděděni,
vždyť lásky pro nás v širém světě není!
Co jaro nám a pestrý jeho květ?
Zda dbáti mohou děti poroby
snad vadnoucí a plané ozdoby,
když věcí důležitějších je třeba?
Což máme stále rvát se o kus chleba,
[27]
když statkem společným jest celý svět?
Kdo vyhradil kdy komu jaký díl,
by jemu sloužil jen a jeho byl?
Vzduch volný jest, v něm každý člověk dýše,
též země volnou buď jak vzdušná říše!
Kdo lichotí nám, tupě klame nás,
a všecko konejšivé volání,
jež zástupy hrozivé rozhání,
lží pustou jest a ve své mdlobě chabé
zmást může lehkověrné jen a slabé.
My zbudujeme pravý světa ráj,
v němž plná láska bujně rozkvete
a provazy poroby rozplete,
by vůní opojnou se rozšířila,
by stejným dílem ve všech srdcích byla!“
Bor v stínech večera stál šer a něm
a větev, jež kdes v houští zapraštěla,
si z hloubi vzdychla, jak by říci chtěla:
„Všem řečem drsným dávno zvykla jsem,
je slyším v stejný den již mnoho let,
proud známých slov zaznívá neustále,
28
jen krotčeji a méně neurvale,
však nevidím, že měnil by se svět.“
Mrak deštivý, jenž nad vrcholky stál,
děl k větvi: „Mne si lidé nevšímají,
ba rok co rok se tupějšími zdají.
Když před lety se četný zástup bral,
by v lese májový odbýval sněm,
byl vítaným jsem ustrašeným očím,
že bujné hlavy notným deštěm smočím –
dnes ale déšť nedéšť je stejno všem.“
Však hvězda, která náhle prokmitla,
by září mihotavou jasně vzplála,
mrak deštivý i větev pokárala:
„Byť světla sebe ruděj’ rozsvitla
a plným proudem příšerný svůj lesk
na cestu vmetla lidem nedočkavým,
přec všecka pohasnou – svým ohněm žhavým
jen kmitnou se jak prchající blesk,
jenž propast nedoměrnou osvítí
a plně zjeví, co se ve tmách skrývá...
Však blesku vždycky dosti času zbývá,
že pochodní svou žárnou roznítí,
29
co chová v sobě jiskru života –
jen jeden záchvěv proutku kouzelného,
a rázem spadne s reka zakletého
sen chorobný a dlouhá dřímota.
Jak může zdání klidu klamat vás?
Blesk udeřil, již odvalil se kámen,
a novou silou tryská starý pramen –
jest kalný sic, však protříbí jej čas,
jenž bez umdlení spěchá dál a dál;
on proudem jest a všecko béře s sebou,
co vlny jeho valem v sebe vstřebou,
a všecky vody vtrhnou v těsno skal,
kde zadrženy v prudkém poskoku,
svou rukou vlhkou zachytí se tesů,
by zčistily se. Svěží vůně lesů
je prosytí, a vlahou pokroku
se vpijí v žírná pole, v zeleň luk,
a příští jarní větry nepoznají,
že vody rouhaly se květům v máji,
když kalně prýštily se z vin a z muk.“
30