VEČER.
Jasný večer – světlo bledé
hledí v okno rozevřené,
proud, kterým se život žene
plný, nepokojný, zvučný,
tratí se jak potok hlučný,
když se voda jinam svede.
Strom se k stromu lehce kloní,
svítilny, jež matně plají,
světluškám se podobají,
jež se v těsné shlukly roje –
neměsíčno, nehvězdno je,
vlahý vzduch omamně voní.
Z venku zaznívají hlasy
stlumené i dovádivé,
dětský smích a vzkřiky živé –
kroky pádné chvátajíce,
[54]
vzdalují se víc a více,
za nedlouho zmlknou asi...
Večer v tichou noc se mění
hlahol ruchu, který zbývá,
v nejasnou směsici splývá,
ztrácí se jak ozev planý –
konec hole okovaný
zvoní kdesi o dláždění.
Vnadu jara nevýslovnou,
vlahý vzduch a vůni stromů,
která ani v spoustě domůdomů,
v půdě nepřátelsky chudé
kouzla svého nepozbude,
spokojíc se s péčí skrovnou –
a pak Život nelítostný,
jemuž k potěše i k zlosti
kratičkého dne je dosti,
který rychlým krokem spěchá,
v srdci těžké stopy nechá,
zřídka vlídný, často zlostný;
55
konec práce každodenní,
práce všední, práce rukou,
kterou nazývají mukou,
ač je zrno její tvrdé
plno třpytné záře hrdé,
že se v pravou perlu mění –
obé mám zde pohromadě.
Podivné to sousedění!
Žijem rychle. Sladké chvění
jarní vůně nedoválo,
ba když ochablým se zdálo,
vždy zas vzrostlo v plné vnadě,
a již konec s ním se mísí,
práce prosté konec náhlý –
Její pole lán je sprahlý,
jediná však plně sytí,
bez ní nelze ani býti,
vždycky člověk na ní visí;
vždycky člověk po ní touží,
a když z ruky odmítavé
dál se béře v síle zdravé,
56
dunícím pospíchá krokem,
nazpět nepohlednouc okem,
zda pak ozev, jenž se dlouží,
aby v brzce zmlkl zcela,
nezní lkáním těžkých tonů,
příšerným hlaholem zvonů,
který zvukem plným rmuti
hlásá smrt a zahynutí
živoucího ještě těla?
Jaké plané horování!
Nejlépe jest okno zavřít,
odmlčet se, sebe zapřít,
vrátit se do srdce svého,
kde kus jara půvabného
žije v neochablém vlání,
kde se pravá hrdost zvedá,
která sotva koho vidí,
jen dle vůle své se řídí;
přes oštěpy napřažené,
jedem hany zakalené,
novou práci sobě hledá.
57