FÁRFAR NIENTE.
Mdlou šedí tmí se nebe olověné,
hlas moře zvučí v žalujícím bití
a lehký vítr drobné vlny žene –
jen chvílemi se bledé slunce vznítí,
však sotva z chmury vyšlo jako maní,
tak unaveným, zemdleným se cítí,
že zase ospale zachází za ni,
jak zápasník, jejž další půtka mrzí,
zpět ustupuje, třpytnou zbraň svou sklání
snad proto, že svým protivníkem zhrzí,
či snad, že zápas jest mu jednotvárným,
což mysl velkou zemdlí vždy a brzy.
Zda není také počínáním marným,
že duch se potýká a že se bije,
by životem se prodral suchopárným?
[122]
Den chorý zívá, plíží se jak zmije,
duch zmalátnělý v líné snění klesá,
a mdloba závratná se v srdce lije...
Do listnatého schýlil jsem se lesa,
jenž na Jasmundu stráně břehu vroubí
po táhlých pahrbcích se k moři nesa –
buk zelený se noří v jasné doubí,
a koruny se těsně proplétají,
že tvoří husté, přitemnělé loubí.
Zde místo znám, jež jiní méně znají –
však našel jsem je věru z nenadání,
tak v hustém křoví skrývá se a tají;
les celý větví zcuchaných se sklání
na nízký vršek okrouhlý a malý
a se všech stran jej ostražitě chrání,
sem zpěněné se moře dívá zdálizdáli,
jen zticha ku ptáčeti tikne ptáče,
jak hlásky zpěvné moře by se bály
123
a lekaly se lkajícího pláče –
kdes v lese drsným křikem pronikavě
a bezohledně černá vrána kráče.
Keř ostružin se krčí v husté trávě
a k pobřežnímu nahýbá se kvítí,
tu modrý zvonek kolébá se hravě,
tam chudobička bílá v houští svítí –
prut šípku blíž se plazí a zas váhá,
jak trny svými chtěl by kvítek zrýti,
a jiná větev drsná, dlouhá, nahá,
jež s lavičky se na lavičku vine,
svým tenkým koncem do očí mi sahá.
A dál a dále mrtvé ticho plyne –
jak v stínech plachá myšlenka se zvedá,
však sotva povstala, již zase hyne,
a myšlenka, jež stopu její hledá,
své hlavy také výše nepovznese;
mdlá ospalost jak můra na ně sedá,
124
že chvějí se jak šeré stíny v lese,
a šťáva bolehlavu v ně se roní,
že sotva jedna za druhou se nese,
a myšlenka myšlenku nedohoní,
neb každá nedomyšlena se kalí,
jak nalomená květina se kloní...
Tu náhle – kde se vzalyvzaly, tu se vzaly –
jak roj se snesl zástup děvčat celý
a vnikl v houští. Chvíli všecky stály
– jak zvonky rozpustilé hlasy zněly,
a pestré šaty jako květy syté
se v barvách různých, rozmanitých stkvěly –
pak na lavičky sedly v tísni hbité
a tolik toho sobě povídaly,
že hrnouce se v řeči okamžité
jen jediným se všecky hlasy zdály –
šat zvedal se a z podokraje lemu
ven malé nožky vesele se draly.
125
To bylo jisto, že se smály všemu,
snad moři, chmurám a pak zas a znova
mně, sobě a sám Bůh ví ještě čemu,
však neslyšel jsem jediného slova –
ruch neurčitý jen a zvuky plané
se ve sluch vrývaly jak do olova.olova
a zněly ozvěnou, jež zdáli vane.
Bych nebyl příliš zřejmě nezdvořilým,
list rozevřel jsem, řádky hustě psané
blíž k očím zvedám, hlavu níže chýlím
a před nebezpečným útokem děvím
se zakrývám papírem listu bílým,
jak četl bych, se zaměstknaným jevím,
však zřím jen, jak se řádka s řádkou spřádá,
a ze smyslu a z obsahu nic nevím.
To všecko: děvčat smích a bujná váda,
tik ptačí, krákorání černé vrány
a nedomyšlených myšlenek řada,
126
vln mořských neumdlévající hrany,
květ bílý chudobičky neúhledné,
prut šípku nahý, trny rozedraný,
svit matný slunce, jež se sotva zvedne,
by prodralo se hradbou nebes mračnou,
a hned zas zachází a mdlí a bledne,
mor únavy, jež zívá dásní lačnou
a černé řádky nečteného psaní –
v směs šerou slévá se a neprůzračnou,
v níž blýská nezřetelných jisker plání.
Duch hlasy slyší, určitě však neví,
kde radost jest a kde je žalování,
a vidí květy, vidí sličné děvy,
však nerozezná barvy jednotlivé
a nerozezná jednotlivé zjevy,
stín lehký klade se na rysy živé,
smích zdravý vesele a jasně znící
v šept mění se a v ševelení snivé –
127
a šerá směs i s mdlobou v duši tkvící
se volným taktem kolébá a zvedá
jak píseň, kterou matka chovající
a nevyspalá, roztržitá, bledá
jen polohlasem zpívá jako sobě
a hlasitou jí nikdy býti nedá,
by nevzbudila dřímající robě –
a matným světlem ospale se míhá,
jež zvolna dohořívá v tmavé kobě,
vždy ještě kmitem lenivým se zdvíhá,
sil chabých zbytkem záhubě se brání,
strop opouští, po černých stěnách sbíhá
a stále níž se kloní v zhasínání.
128