DESCENDIT AD INFEROS.
Již slunce třpytnou nohu ponořilo
do mořských vln, a vlny ohněm plají,
kštic zlatých kadeří se pokrývají –
již cele do moře se potopilo
a níž a níže do hlubiny sstoupá,
v tůň mořských propastí se tiše hříží,
však chvíli ještě vodou vzhůru vzhlíží,
jež čistá, průzračná se nad ním houpá,
jak okraj čirý povypjatý, znalý
nad zlatým vínem v číši kolébá se
a hlubším, zřetelnějším ještě zdá se,
když révy plným, žhavým sluncem zrály.
Jen krok – a jantar bledě zelenavý,
v němž bílé skvrny víc a více šednou,
plá pod vodou, již vlny mořské blednou,
a zlatá kštice vlas je matně plavý.
[118]
Vše pohaslo, a slunce do vod klesá
jak bůh, jenž v propast předpeklí se hrouží,
kde stíny zapomenuté se souží,
by vyvedl je vzhůru na nebesa.
Tam na dně šerém kámen mnohý leží –
když unavený, těžký do vod padal,
hnul hladinou, kruh za kruhem se spřádal,
a voda upokojila se s těží.
To všecko minulo, svět dále běží,
dnes kdyby kdo snad tázal se a hádal,
proč kámen padal, sotva by co zbádal –
své oběti minulost dobře střeží.
Co zmizí, zemře – jiné cesty není,
vždyť mrtvým jest, kdo byl jen raněn v sečiseči,
snad natropí se ještě něco řečí,
co zašlo však, zapadá v zapomnění,
jež hlubokým jest mořem. – Co kdy
již na vše časy klidně odpočívá,
dlaň vody sice temné skvrny smývá,
však očištěnou kořist nenavrátí.
119
Jak milou hračku ozdobně ji šatí,
změt hustých řas ji ve svou náruč skrývá,
a koralový trs se na ni dívá,
jak drobí se a pomalu se tratí.
A vlhká tůně se všech stran se svírá,
kraj rozemílá, v samo jádro vniká
a netuší, že kámen ještě vzlyká,
že každým zrnem záhubě se vzpírá.
Snad náhodou jen malý prášek vnikne
do pláště mlžího, a kolem něho
se nahromadí tolik stesku mdlého,
že matná, drahocenná perla vznikne,
jež velkou slzou leskne se a kývá,
když odvážlivý potápěč ji hledá,
však perla více odpovědi nedá
a sama neví, co v svém nitru skrývá.
Co ptá se vlna, která proudem bije
a na povrchu mořském bouří šílí,
zda všecko, hluboké co vody skryly,
již mrtvo jest, či zda snad ještě žije?
120
Co ptá se pospíchavý den a krátký,
jenž sám se k urychleným koncům chýlí,
zda kdesi v moři zapomnění kvílí,
co pohltily omyly a zmatky?
Však slunce, které vrchem dráhy chodí
a letním naplněným žárem hoří,
jde do vody a mizí v širém moři,
jde do hlubin a stíny vysvobodí.
A když se doba v pravdě velkou stává,
lid, který chápe velikou svou dobu,
v šeř hlubin noří se a v temno hrobu
a nezapomíná a vyhledává...
121