ČTYŘI OBRÁZKY Z FRANTIŠKOVÝCH LÁZNÍ.
I.
Roztroušené drobnolisté břízy
v odpoledním slunečnu se lesknou,
podrost chvoje barvou smutku tesknou
k světlým kmenům pojí se a vine,
louka voní, tráva se již sklízí,
stínem olší potok zvolna plyne.
Rudě kmitají se nízké střechy
houštím keřů, korunami stromů,
obílené stěny četných domů
leskem oku nepříjemným vzplanou,
před větru když chvátavými spěchy
listí zelené se uhne stranou.
Rybník hladinou se dívá tmavou
k nebi čistému a zářivému,
ostrov malý třásní hustých lemů
[77]
do vody se zádumčivě hříží,
řada stromů s ješitností smavou
v hladkém jejím zrcadle se zhlíží.
Labuť osamělá klidně pluje
– padlým sněhem svítí bílé peří –
a jak hrdým okem dráhu měří,
lehkým sklonem prohnouc krk svůj dlouhý,
závodníkem jest, jenž nebojuje
před sebou když walkover má pouhý.
V nízkém smrčí kaplička se skrývá,
dřevo hnědé, deštěm začernalé
v temných stínech sotva že jest znalé,
obraz černý, který z půdy zlaté
do vrcholků borovin se dívá,
v reliefy roste povypjaté.
V zapadlého koutu krásy snivé
málokterá lidská noha zbloudí,
plný život jinou struhou proudí –
slyším jej, jak řine se a hučí,
v lehký smích a v rozhovory živé
tonem přitlumeným hudba zvučí.
78
2.
Park hustý jako rozčechraný vlas,
jenž na čelo se clonou klade stmělou
a líbá skráni lehce uzardělou,
ve vzduchu vršky četnými se houpá,
den sešeřil se, svit poslední zhas’,
a žlutý měsíc na oblohu vstoupá.
Dvě dlouhé řady jasných kaštanů
jak vrkoče, jež dívka rozvolnila,
by přes ramena si je přehodila,
se vinou ulicí – šťavnaté listy
pnou vzhůru se k zábradlí pavlánu
a mřížemi se prodírají místy.
Svit měsíce tu zbled’, po listech šel,
tak tiše rychlým ubíral se krokem,
že krok se spíše lehounkým zdál tokem,
v nějž sotva břehy uvěřiti mohou –
ni lístek jediný se nezachvěl,
když větví dotekl se jemnou nohou.
Na bílé sloupy, na klenutý kryt
a stěny skleněné hlavního zřídla
zář planoucí pavučinová křídla
79
tak hebce vložila, že proudem světla
snad paprsek neklidný nezakmit’,
a každá jiskra nepohnutě slétla.
V síň okrouhlou zapadl jasný pruh,
jenž v tupých koutech plným světlem plane,
že spočítat lze sklenky vyrovnané –
jak skvostný šperk, který je zlatý zpola
a zpola stříbrný, se třpytí kruh
a píst a klika čerpacího kola.
Proud tonů sladkých jako sen a klam
a přitlumených jako šepot v lese
zní váhavě a v jasnou noc se nese;
jsou plny mdlého, dumavého stesku,
jak asi Beethoven jej cítil sám,
když snil svou báseň o měsíčním lesku.
3.
Svěží ráno v okno pohlíží,
mladé slunce rozpustile svítí...
Vzhůru! Nesmíme se opozditi;
80
byť i první neobvyklá chvíle
nepříjemnou byla obtíží,
druhá již se směje roztomile.
Zlatá záře vzduchem prochvívá,
rukou neodbytnou spáče budí,
z lůžek je a z těsných jizeb pudí,
až se všichni na pochodu hbitém,
který ze všech stran se ozývá,
sejdou v stromořadí rozložitém.
Zvědavě pak těká přes cestu –
šmahem najde všecky vlasy šedé,
vpadne v každou vrásku líce bledé,
a kde šedin ani vrásek není,
hledá rýhu, která vedle rtů
svědectvím se dlouží utrpení.
Vítr zvedá se a bystrý van
s listí stromu, na němž ptáče jásá,
drobné krůpěje lehounce střásá,
které po včerejším dešti zbyly,
aby splývajíce měkkých hran
silou poslední se zachytily.
81
Písek cesty ještě vlhký jest,
každá stopa plně veň se vryje,
Jak jsou četny! Stopa stopu kryje,
a jak mnohá sotva jen je znalá
– srozumitelná a smutná zvěst,
kterou matným krokem slabost psala!
Chápu padajících kapek chlad,
chápu zimu, jež od země vane;
proč se ale slunce požehnané
v takou práci nelítostnou dalo,
aby pohrdajíc množstvím vnad,
hledalo jen, co se chorým zdálo?
4.
Pod stromy, stolky, kde schystali bílé,
hebounké závoje, vlající šaty,
pentle a fábory, všelijak spjaty,
křídlem se motýla těkavým snesly,
v kroužky se srovnaly, shlukly se čile,
obláčkem bělavým na židle klesly.
82
Směsice vnadných a velikých květů,
báječně rozvitých viol a růží,
vlčího máku, jenž k astře se druží,
v zeleni, v krajce, jak moda ji zrobí,
pro rozkoš krasavic, na podiv světu
široké, vysoké klobouky zdobí.
Zahradě houští se podobá sadu,
kamkoli zvědavý pohled se stočí,
záhony měnivé peřesté zočí –
hovor a smích zvukem stříbrným zvoní,
v podivném neladu, jenž je pln ladu,
hlava se ke hlavě shýbá a kloní.
Živo je, hlučno a veselo kolem,
v paprscích slunce, jež plápolem svítísvítí,
tu a tam diamant duhou se třpytí,
amethyst modravý z perel se vznoří,
na šíji ztepilé, na krku holém
tkanice granátů plamenem hoří.
Líce se zarděly, oči se lesknou
ruce se svírají, nožka se třese,
taktem když hudba se tanečním nese;
83
když ale píseň se chvěje a kvílí,
aby se žalobou ozvala tesknou,
ňádra se zvedají, hlava se chýlí...
Zármutek smí-li snad trvalým býti?
Sotvaže dozněly truchlivé tony,
rozmar již přikvapil spěchem a hony,
hlučivě spustily splavy se besed,
pestře a vábivě vlní se kvítí,
vůně se rozlévá bezu a resed.
84