VODA KŘTICÍ.

VODA KŘTICÍ.
Stanul jsem na mostě nevysokém, pod nímž říčky proud se bystře pění, hledím k říčce přívětivým okem: Tebou, vodičko, jsme byli křtěni! Od těch dob uběhlo mnoho roků, řečiště tvé bylo by jich plno – ač se měníš v ustavičném toku, přec se k tobě hlásím, kalná vlno. Všecky vody stejné máte soudy, nepostojíš, rychle spěcháš v dáli – rci mně, kam se poděly ty proudy, z nichž mou křticí vodu nabírali? Proletěly asi bujným kvapem, sotva že se dotýkaly břehů, jako mládí, jež se řítí slapem, aby mžikem prchlo v divém běhu. [7] Pospíchaly chvatně rodným krajem, dál co zřely, všecko bylo cizí – dětství zapadlé se stává rájem, když i upomínka téměř mizí. Vrbu, jež se ke hladině chýlíchýlí, podmílaly, snad i skály rvaly, všude ale nechaly kus síly, klidnými a moudrými se staly, až se vrhly v onu náruč šerou, v níž se všecka voda šmahem ztrácí, jako život lidský s plnou věrou v jedno splývá s neúmornou prací. Bouřlivým se oceánem valí, prosyceny trpkou solí moře – na čem jsme si nejvíc zakládali, rodí nám jen sklamání a hoře! Vidíš, vodo, to jest konec všeho, leč co naplat, život jiným není, nedbej příliš nářku mrzutého, také tobě kyne vykoupení. 8 Přijde vítr, na křídla tě chopí, jako páru k obloze tě zvedne, budeš mráčkem, jenž se v růžích topí, jarní slunce k večeru když bledne. Bude z tebe déšť a sladká vláha, v níž jest úroda a požehnání – snad je to již tvoje krůpěj drahá, jež mi splývá po tlukoucí skráni. S Bohem, vodo křticí, musím jíti, slunce zašlo, déšť se zvolna řine: dobrého co bylo v našem žití, na zmar nepřijde a nezahyne. 9