Stanul jsem na mostě nevysokém,
pod nímž říčky proud se bystře pění,
hledím k říčce přívětivým okem:
Tebou, vodičko, jsme byli křtěni!
Od těch dob uběhlo mnoho roků,
řečiště tvé bylo by jich plno –
ač se měníš v ustavičném toku,
přec se k tobě hlásím, kalná vlno.
Všecky vody stejné máte soudy,
nepostojíš, rychle spěcháš v dáli –
rci mně, kam se poděly ty proudy,
z nichž mou křticí vodu nabírali?
Proletěly asi bujným kvapem,
sotva že se dotýkaly břehů,
jako mládí, jež se řítí slapem,
aby mžikem prchlo v divém běhu.
Pospíchaly chvatně rodným krajem,
dál co zřely, všecko bylo cizí –
dětství zapadlé se stává rájem,
když i upomínka téměř mizí.
Vrbu, jež se ke hladině chýlí,
podmílaly, snad i skály rvaly,
všude ale nechaly kus síly,
klidnými a moudrými se staly,
až se vrhly v onu náruč šerou,
v níž se všecka voda šmahem ztrácí,
jako život lidský s plnou věrou
v jedno splývá s neúmornou prací.
Bouřlivým se oceánem valí,
prosyceny trpkou solí moře –
na čem jsme si nejvíc zakládali,
rodí nám jen sklamání a hoře!
Vidíš, vodo, to jest konec všeho,
leč co naplat, život jiným není,
nedbej příliš nářku mrzutého,
také tobě kyne vykoupení.
Přijde vítr, na křídla tě chopí,
jako páru k obloze tě zvedne,
budeš mráčkem, jenž se v růžích topí,
jarní slunce k večeru když bledne.
Bude z tebe déšť a sladká vláha,
v níž jest úroda a požehnání –
snad je to již tvoje krůpěj drahá,
jež mi splývá po tlukoucí skráni.
S Bohem, vodo křticí, musím jíti,
slunce zašlo, déšť se zvolna řine:
dobrého co bylo v našem žití,
na zmar nepřijde a nezahyne.