ODCHOD.
Lesy zašuměly, spěchá vlna čistá,
žalem sklíčena se ani nepění –
nastává již chvíle neodvratná, jistá,
jež se opětuje a se nemění;
hasne den a slunce k odchodu se chystá,
poutník neunavný, který nelení –
aj, tu na západě plny černé zrady
mraky velké vstaly vysoké jak hrady.
Drsně jako spousta balvanů zde leží,
jimiž kdosi volnou cestu zaházel,
pnou se strmým věncem obrovitých věží,
vzdorujících dešti nepřátelských střel,
kolem val a hradba mocným pasem běží –
z příkopu, jenž dole temným jícnem zel,
vyrůstají rozježená křídla dračí,
jež se hýbají a těsně k sobě tlačí.
[106]
Slunce volným krokem jen se k mrakům níží,
slyší nářek vln a smutný lesů hlas,
okem láskyplným k vlnám, k lesům shlíží,
jak by říci chtělo: „zítra přijdu zas!“
a když k okraji se mraků jižjiž blíží,
úsměv plný nevyslovitelných krás
posledním polibkem žhavým dolů kane,
zlatou stuhou zářivou na vodách plane.
Běda, nemožno je dále otáleti,
byť i láska byla vezdy hotovou
skloniti se k prosbám loučících se dětí...
Slunce zachvělo se, třpytnou září svou
dotklo mraků se – Dál musí jezdec jeti,
bujný oř se vzpíná, hrabe podkovou –
nezbývá než v střemen vkročit, v sedlo vskočit,
chopit uzdy se a zpět se neotočit.
Již zachází za mrak. Stuha rudě hoří
jako uhel, když se pálí v milíři,
víc a více do vody se mořské noří,
na různých se místech trochu rozšíří,
až se mostu podobá, jejž části tvoří
oddělené zřetelnými pilíři,
107
lávce, jež se v samých vlnách lehce houpá,
země tichý vzdech když po ní k slunci vstoupá.
Mrak se zjasnil, vzplanul, rozjiskřil se horem,
pak se celý temným svitem roznítil,
za clonou jak černou, neprůhlednou skorem
kdyby kdosi velké světlo rozsvítil,
aneb ve vesnici skryté hustým borem
zhoubný požár zuřivě se rozlítil –
vzhůru vybíhají paprskové zlatí,
most se zachvěl a již láme se a tratí.
Náhle v prorvě mraků jako mezi břevny
zardívající se kotouč slunce vzplál,
tenký proužek tmavý víc a více zjevný
jako řemínek mu obuv těsně spjal,
výše vystoupil pás kolem beder pevný,
jako stuha na prsou se chvěl a vlál,
až konečně slunci, když již dolů spělo,
vínkem panovnickým ovil hrdé čelo.
Ještě jednou v neodolatelné touze,
v lásce vroucí, jíž se vzpírat nechtělo,
malou skulinou, podobnou oknu pouze
108
slunce zaplanulo, dolů hledělo,
velká hvězda rudá, roztažená dlouze –
po chvíli – však déle meškat nesmělo –
zmizelo a zašlo, záplava jen zbyla,
ohněm zaslíbení chmurný západ kryla.
Na tvůj odchod, slunce, pohlížel jsem v snění,
v gloriole boha umíš odejít,
my, jichž údělem jest pouhé plahočení.
táhnem káru jako pespes, i když je bit –
věřím ale, naše konání a chtění,
poctivě jež může ve tvář tobě zřít,
když i ve strastech a protivenstvích zajde,
že si přec do srdcí lidských cestu najde.
109