3. JEZERO POPRADSKÉ.

3. JEZERO POPRADSKÉ.
Šli jsme hlubokým zeleným lesemlesem, vstoupali jsme výš a šli jsme dále, až jsme stanuli nad Štrbským plesem – nízkým porostem a bujným vřesem kráčeli jsme pevně, vytrvale. Konečně jsme došli první mety – v Tatrách všecka údolí se dělí příkrými a širokými hřbety; národ Slovanský, jenž plní světy, roztříštěn a rozštěpen jest celý. Oko v úzkou úžlabinu vniká; se skal srázných ozářena duhou, voda padá, tříští se a stříká – maličko jen níž, a potok vznikávzniká, jenž se v běhu lesklou třpytí stuhou. V zázadí se hory těsně spjaly v tuhý uzel pevně zapletený, mrazně větry ostrým dechem vály, bílé sněhy šerými se zdály, vlhkem blyštěly se kolmé stěny. 40 Brali jsme se dál – na vřesu hnědém v záři sluneční se jíní leskne – tu nám zasvítilo v kmitu šedém jezero Popradské spjaté ledem v samotě, v opuštěnosti teskné. Také ty, můj lide přeubohý, jenž jsi robem v hor svých vlastních klínu, pouty sepjaty máš ruce, nohy, zavalen jsi běd a trampot stohy, že se vlastního již lekáš stínu. Pod ledem to stená, vře a úpí – živ jsi! – voda těžké ledy zdvíhá, spousta ker se ale výše kupí, v bídě tvé tě posměch ještě tupí, břitkým spárem svým tě rve a stíhá. Může-li snad voda sama zmoci led, jenž tvrdým pokrovem se klene – a kdo z bratří vstát má ku pomoci, aby vyprostil tě z temné noci, sirá větvi velikého kmene? 41 V četném příbuzenstvu zhusta bývá, že se pokrevníci málo znají, bratr na bratra se cize dívá, a kdo ještě pravou lásku mívá, těžce z pravidla své hrdlo hájí. Jediná jen víra nepovadne, víra v sebe a pak v sílu vyšší, která přece ještě světu vládne – všecka zpupnost náhlým pádem padne, všecku křivdu nebe zná a slyší. Jaro přichází a slunce svítí – jak jen trochu stenčí tvrdou kůru, zbytek proraz silou vlnobití, abys mohl dýchati a žíti – jasným okem vzhlédni k Tatře vzhůru! 42