1. ŠTRBSKÉ PLESO.

1. ŠTRBSKÉ PLESO.
Večer jest a hvězdy jasně svítí, voda jezera se ve tmách černá, na vrcholcích Tater sníh se třpytí, strmé svahy, obři v stínech skrytí stojí kolem jako stráže věrná. Krivaň statný celou četu vede, pevně postavil se v levém rohu, k oblakům pozvedl čelo bledé, boky zahalil v mlh roucho šedé, do jezera vstavil těžkou nohu. A jak mlha níž a níže splývá, ven se derou boků ostré hrany; sníh, jenž zasmušile z ryh se dívá, skálu černou neúplně skrývá jako děravý šat roztrhaný. [34] Sotva velel vůdce ostražitý, pláště z mlhy, v něž se dosud kryly, rázem odložily všecky štíty – Podivily se i hvězdné kmity, jak jste, hory, rozedrány byly! Voda plesa blýskla bledou září, lehkým vlněním se rozčeřila, pohlédla svým strážcům v drsnou tváři: „Však vy víte, zápasníci staří, proč jsem v polokruhu vašem zbyla. Slzy z očí slovanských se lily, hrnuly se zátopou a proudem, prohlubinu horskou naplnily, aby zpupné škůdce usvědčily před budoucím, neodvratným soudem...“ Hvězdy hasly. V šero skal se hříže příkmit roztrácel se rozechvělý – štíty naklonily hlavy níže, postoupily k břehům o krok blíže, vody jezera se zase stměly. 35