PLNÉ KOUZLO.
Není noci. Bledý svit
šeří se, však světlo nehasne,
od západu ku východu sahá –
soumrak a hvězd jasných třpyt
splývá v přítmí sotva nejasné,
a již opět nový den se vzmáhá.
Než se ale počíná,
přece krátká chvíle oddechem
z blednoucího přímraku se prýští,
kde kdo stojí, usíná
jako bojovník, jenž s povzdechem
opřen o štít zdřímne na bojišti.
Moře mlčí ve snění,
clonou průzračnou se pokrývá,
v tichém spánku volně oddychuje
[114]
vlna, jež se zapění,
pokradmu se kolem podívá
a zas lehkým krokem dál se snuje.
Nebes rozepjatý klín
smělým obloukem se rozšířil,
klene se jak obrovitá báně,
sotva že se plachý stín
nad vlnami plesem rozhýřil,
světlo odmítá jej odhodlaně.
Hustý les a strmý břeh
oči těžké přimhouřily již,
křoví klesajíc se k zemi kloní,
vítr na chvíli si leh’,
přitulil se k tesům skalním blíž,
tráva opojně a silně voní.
Lehkých stínů teskný jas
jako přelud pouhý, jako sen
ze země se zvedá, k nebi spěchá –
přítmí plné snivých krás
moře se a břehu dotkne jen,
sotva stopu tmy za sebou nechá.
115
Rychle ale níž a níž
– pospěch sotva touze dostačí –
matná záře naproti mu splývá,
z brány nebes vyšla již,
kmitem třpytných hvězd se obtáčí,
sestupuje dolů zádumčivá.
Jasná šeř a matná zář,
nebes klid a země tklivý steskstesk,
smilování shora, vzdechy zdola
hledí sobě tváří v tvář
a již spojily se v svit a v lesk,
jehož vnadě půlnoc neodolá.
V záři mdlé a opojné
večer ránu ruku podává,
u veřejí rozevřených ráje
chvění světel okojné
plným kouzlem léta dozrává,
jasnem severního nebe plaje.
Širým volným prostorem,
nezřetelným mihem měnivým
divné světlo mámivě se vlní,
116
s dálným splývá obzorem,
rozlévá se proudem lenivým,
vesmír celý odleskem svým plní.
Svaté ticho mlčí kol,
noci letní vábný světlý stín
snivým kmitem chvěje se a line,
lidský žal a lidský bol
hrne ve svůj rozestřený klín,
k srdcím chorým tesklivě se vine.
Kouzlo plné, tajemné,
jež se z letní noci severu
nevylíčitelným světlem rodíš,
žel, že mdlíš den ode dne,
žel, že hyneš vzrůstem večerů,
žel, že k mnohým strastem marně chodíš!
117