SVLAČEC.

SVLAČEC.
Svlačec roste, kolem latí otáčí se, plochy holé v zelená proměnil pole, do všech otvorů se vplítá, již se také stříšky chytá, by se výše mohl bráti. Šťavnaty jsou všecky stonky, lístek za lístkem se tlačí, že jim místo sotva stačí, ve větru, jenž tiše vane sítí stěny mřížkované, houpají se jako zvonky. Pominuly chladné deště, v lístky svlačce slunce padá, po krůpějích vody bádá, aby nadobro a brzy usušilo všecky slzy, které na nich zbyly ještě. [48] Světlo zlaté v zeleň svěží zářivým se proudem lije, a jak listovím se vije, vyrůstají tenké stíny, které tkaní pavučiny na stolku a knize leží. Časem stíny zachvějí se, jakby cosi říci chtěly, jarní slunce, vítěz smělý, lehce ale stíny strhá paprsky, jež ohněm vrhá, a ty dřív, než naději se, padnou v knihu rozevřenou, že se písmen těsná vřava nerozeznatelnou stává; padnou v duši silou blesků, že se chmury černých stesků roztrhnou a rozeženou. Rychle bují svlačec hbitý, za nedlouho domek z latí v zeleném se šatu ztratí – 49 listí pokryje i schody, zatarasí všecky vchody, útulek obepne skrytý, vzdušný jako hnízdo ptačí, pevný jako hradba tuhá... Pouze jediného druha vpustí dovnitř bez závady, druha, který nezná zrady a jenž úplně mi stačí: jasné slunce, pramen žití, světlo, za nímž všecko chodí, co se ze tmy zemské zrodí a co umí vznést se výše v krásy, v pravdy zlaté říše, kde jest duchům dobře býti. 50